poster

Bílý bílý den

  • Island

    Hvítur, hvítur dagur

  • anglický

    A White, White Day

Drama

Island / Dánsko / Švédsko, 2019, 109 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Glowski
    *****

    Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul.(6.7.2019)

  • J*A*S*M
    ***

    Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019(2.7.2019)

  • filmsim
    *****

    Bílý bílý den je ryzím lidským dramatem, jež rozehrává nespočet témat, se kterými se možná jednou budete potýkat i vy sami. Nejedná o převratné dílo, o kterém by se na konci roku mluvilo a umisťovalo se na příčkách nejlepších filmů roku. I bez ovací a širším záběru publika je Bílý bílý den silným filmovým zážitkem, který vám bude nahlodávat myšlenky i několik dnů po zhlédnutí. 8/10 Kompletní recenze zde.(12.7.2019)

  • Ripley
    *

    Islandský mladý intoš si řekl,že natočí nějaké drama a udělá to tak,aby to bylo strašně artové-nudné.Komenář uživatele "Matty"(stopro také intoš) mě rozesmál.Rozepsat takto jednoduchý nudný děj takto,to je umění-art.Tady je můj pohled a není to spoiler,neboť to důležité na konci filmu jsem neviděl,protože jsem předčasně opustil kino.Film začíná celkem solidním dlouhým hypnotickým záběrem bez střihu na jedoucí automobil.To celkem ušlo.Potom vidíme cca 30 x stejný 2-3 vteřinový záběr na dům.Mění se jen denní doba a roční období.Potom se objeví muž.vdovec a po dobu jedné hodiny(déle jsem v kině nevydržel) vidíme jen to,jak se setkává s vnučkou a není to zajímavé.Následuje návštěva dcery,návštěva na policejní stanici,kde pracuje nebo pracoval,rozbalování krabice s věcmi po manželce,přemýšlení,sledování někoho ze seznamu(netuším proč),přemýšlení,fotbálek,sprcha,vnučka a pohádka před spaním a mezi tím vším rekonstrukce domu.Tohle vše a nic víc je natočeno nezajímavě a nudně.Zkrátka první hodina je zcela o hovně a není to ani nějak zajímavě natočeno.Více jsem neviděl a jak to tady tak čtu,pochopil jsem,že se konečně začalo něco dít až na konci filmu.A upřímě je mi to jedno.Nejsem vyloženě proti artu.Mám mnoho kusů ve filmotéce.Tohle je však ten typickej art,kterej musí tak moc nudit,aby se intošové všech zemí tetelili,jak úžasné to nudění je.Připomělo mi to jiný art-malířství a to ten typ,kde "malíř" nafláká barvy na plátno,vytvoří mazanici-art a všichni se můžou z toho podělat,protože on přece tak geniálně pracuje s barvami.(1.8.2019)

  • Matty
    *****

    Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90%(31.7.2019)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace