Bílý bílý den

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 (02.07.2019)

„Máš pravdu.“ - „V čem?“ - „Někdy jsem netvor.“ Tam, kde je pořád všude bílo a koně vám chodí až do domu, je trochu jiné životní tempo. Ale se ztrátou milované osoby se vyrovnává stejně těžko jako kdekoliv jinde…Snímek si pomalu, docela nenápadně plyne a člověk pořád čeká, kdy se začne něco dít. A právě vývoj filmu diváka velmi překvapí, v čemž je sice na jednu stranu jeho přednost, ale zároveň také největší slabina. Problém je v tom, že chování hlavního hrdiny (ale i dalších postav) je postupně tak moc mimo, že mě film stejně tak pozvolna přestával bavit. A to až do té míry, že mi ke konci bylo celkem jedno, jak to dopadne. Zatímco hlavní představitel (kterého znám už ze seriálu V pasti) a dětská herečka táhnou film vzhůru, jak to jen jde, přestřelený a logicky děravý děj ho nemilosrdně táhnou ke dnu (směrem k závěru jsem už nevěřil…prakticky ničemu). A tak mi po skončení na jazyku zůstává pachuť z promrhaného potenciálu a tvůrčí bezradnosti, kvůli čemuž při celkovém zhodnocení nemůžu dát víc než lepší průměr. (20.09.2020)

Statisticky Island na úkor počtu obyvatel vytváří snad největší množství filmů v Evropě, které jsou navíc celosvětově na různých festivalech vidět. Jednak to bude asi prostředím a jednak určitě i lidmi, kteří obecně hodně inklinují ke kultuře. Oboje režisér Hlynur Pálmason využil na maximum. Dlouhé vyprávění a záběry mnohdy vytváří obrovský filmový zážitek, kde například sledujete, jak se kutálí ze srázu kámen nebo pozorujete přestavbu jedné stavby z jednoho kamerového úhlu napříč všemi ročními obdobími. Ty záběry jsou prostě nádherné. Sledujete tu suchozem bez špetky stromu, mlhu, která pohlcuje ty nekonečně dlouhé špičaté skály a nevím jak vy, ale ve mně to vyvolává absolutní klid. Na rozdíl od Ingvara Sigurðssona, který ve mně vyvolával spíš neklid. Možná i proto byl tak excelentní. Málomluvnou postavou zapříčinil, že mluvilo hlavně jeho tělo a především oči. Skoro bych se to nebál nazvat novým stylem herectví. Obrovský zážitek, na Island vlastně typický. Nicméně zde více o krajině, než o dialozích a proto je třeba se na něj patřičně připravit. (09.10.2020)

Studie charakteru islandského poldy, táty, dědy a hlavně čerstvého vdovce, který odhalí tajemství zesnulé ženy. Žádná detektivka, ale silně komorní drama o životní lásce za hrob, sklamání a odpuštění. Na oko jednoduchý námět je ozvláštněný vyprávěním, kde si divák musí sám odpovídat na některé otázky, a kreativními scenáristickými / střihovými vsuvkami, které ho dělají zajímavým a osobitým (úvodní zachycení tváří islandského počasí, policejní monitory, padající kámen atd.). Plus vynikající Ingvar Sigurðsson. [Helsinki IFF] (29.09.2019)

Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90% (31.07.2019)