Bílý bílý den
-
Hvítur, hvítur dagur
-
A White, White Day
Drama
Island / Dánsko / Švédsko, 2019, 109 min
Česko-Slovenská filmová databáze
Drama
Island / Dánsko / Švédsko, 2019, 109 min
V kinech
od:
Arbiter
V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné.(31.7.2019)
vyfuk
[KVIFF 2019] Dlouhý akční záběr. A dlouhý statický záběr na baráček. Kurva dlouhý. To, co by bylo zdravé na pět střídaček nebo tak, trvá tak dlouho, že si člověk říká jestli neklikl na live stream nějakého statického záběru na nějakou chatu na islandských planinách. No a ty spolu s přírodou jsou hlavním tahákem filmu sám za sebe. Zážitek bez emocí, který se sám se sebou plácá, nedá vám nic zadarmo a vy hledáte pointu jako Drumpf důstojnost. A nemůžete najít vlastně. Nečekaně. Island je na toto asi specialista Poté vám vlastně dojde o co tady jde. A jakože ono to vypadá zajímavě. Jenže vy jste možná už usnuli. A pak vás vzbudí výstřel. Ale vy nevíte kde jste. Film pro masochisty, kteří se vyžívají ve frustraci samotného filmaře vám neukázat nic než je potřeba. Někdy ale vlastně neukáže vůbec nic. A o to je to smutnější. Tady jsem se nechytl. A už se na Island asi ani (na)chytat nenechám. Ale nikdy toho nelituje tolik jako já.(6.7.2019)
Glowski
Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul.(6.7.2019)
Filmmaniak
Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí.(30.6.2019)
J*A*S*M
Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019(2.7.2019)