Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (87)
Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. ()
Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. ()
Pozvolný a dá sa povedať nezaujímavý úvod je postupne vygradovaný do záverečného maxima,stiesňujúcej atmosféry a po skončení projekcie sa cítite akoby na vás padol betónový kváder o sile jednej tony. Ťažké, temné a predovšetkým metaforicky silné psychologické dielo, ktorému opäť vizuálne dopomohol maestro Nykvist za kamerou, pričom niektoré obrazy mi silne evokovali Tarkovského (najmä Obeť). ()
Vrásky – meandry vyschlého pramene života odlitého do tváře druhého jako memento. Syster och bror. Dotter och fader. Fader och bror. Maka och make och sa vidare… Přelévání životů – genetická věčnost s uměleckou vložkou, smrtí. Smrt skutečnosti i fikce. Svět bez opor v kladech a záporech. Moře. Nevědomí. Přelud se jménem Bůh vstoupil do tapety. PS: Učím se švédsky, odpusťte. ()
Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více.... ()
Galerie (60)
Zajímavosti (5)
- Když končí rozhovor mezi otcem Karin a jejím manželem při lovení sítí, Karenin manžel se ujme pádel, ale nemá v puse fajfku. V dalším záběru si můžeme všimnout, že se mu fajfka v puse objevila. (Sayko)
- "Svita pro violoncello č. 2" Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1008), která ve filmu zní, pochází ze slavného Bachova souboru svit pro violoncello z první čtvrtiny 18. století. Z tohoto souboru svit použil Bergman ještě jednu skladbu (svitu č. 5 - BWV 1011), kterou nechal zaznít ve svém filmu Saraband (2003). (Belsazar)
- Ide o film, ktorý bol nominovaný na dvoch Oscarov, čo nie je zas tak moc výnimočné. Zaujímavé je ale to, že bol nominovaný v dvoch ročníkoch. V roku 1963 za scenár a rok skôr za zahraničný film, kde dokonca nomináciu pretavil vo víťazstvo. (Paldiny)
Reklama