Za štěstím

Ďalší nesmierne silný a citlivý film od švédskeho matadora. To Joy je príbehom lásky (a nenávisti), pričom silná láska k hudbe je tu v „protiklade“ s láskou k žene. Bergman má nenormálny cit pre vykreslenie psychológie postáv, tento film nie je výnimka. Pár scén je skutočne brilantných, až dojímavých (napr. spomienka na pár nádherných chvíľ s manželkou, ktoré sa zobrazujú na notovej osnove). Bergmanove filmy sa ťažko opisujú slovami, musia sa skrátka "precítiť". (01.07.2007)

Motto: "Je to exploze radosti. Nikoli radost, která se vyjadřuje smíchem. Nebo radost, která říká: 'Já jsem šťastný.' Mám na mysli radost, která je tak velká, tak zvláštní, že je mimo bolest a bezmezné zoufalství. Rozumějte. Je to nepochopitelná radost. Nemohu to vysvětlit lépe." Sjöströmova slova dokládají jasně, jak zavádějící je český název. Ve skutečnosti se film jmenuje docela beethovenovsky "Na radost". Bergman napsal scénář (svůj druhý původní) ve francouzském Cagnes-sur-Mer, kam odjel na jaře roku 1949 po uvedení Vězení. Ve své autobiografii Laterna magica přiznává, že jde o vypodobnění vztahu se druhou manželkou Ellen Lindströmovou: "Můj film měl pojednávat o dvojici mladých hudebníků z helsingborského symfonického orchestru. Byla to jenom taková průhledná zástěrka, ve skutečnosti šlo o Ellen a o mě, o podmínky, v nichž vzniká umění, věrnost a proradnost. Film měl navíc být plný hudby. (...) Začal jsem si s Ellen vyměňovat opatrné, ale procítěné milostné dopisy. Pod vlivem svítající naděje, že naše těžce zkoušené manželství má možná ještě nějakou budoucnost, se utvářel obraz hlavní hrdinky filmu, která se stala ztělesněním krásy, věrnosti, moudrosti a lidské důstojnosti. Naproti tomu z mužského protějšku se vyklubal nafoukaný nýmand, nevěrný a prolhaný chvastoun." Byl to Bergman sám, kdo uzavřel sňatek na helsingborské radnici a kdo měl se svou ženou dvojčata (pohitchcockovsku si dokonce jako nastávající otec v čekárně porodnice ve filmu zahrál). Tragická hrdinka Marta svému muži Stigovi řekne: "Já, já, já. Neuvědomuješ si, jak hrozně to zní." Ale všimni si kolikrát on používá třetí osobu, člověk, někdo apod. "Proč se někdo směje průměrnému, který svou průměrnost odmítá?" Ozdobou filmu je herečka Maj-Britt Nilssonová, u níž Ingmar předně oceňoval, jak se jí podařilo udělat ze zidealizované manželky věrohodnou postavu. "Taky se umím strachovat a filozofovat. Bude to jako teď? Po celý život? Malé starosti, malé radosti, malá soužení. Nic celého? Nic co by mě opájelo? Je to děsivá myšlenka, za níž bych měla být potrestána. Že?" Kdo by si dal tu práci a postupně se probíral Bergmanovými snímky, jak šel čas, možná by byl po roce 1949 (kdy režisér s Vězením a Žízní exceloval) zvědav, co přijde příště. Na radost je nepřekonáva, až podobně laděný Letní sen stoupá o level vpřed, ale (rovněž díky orchestrálním pasážím) nejde ani pod ně. "Myslím, že je to vzácné. Nikde není psáno, že by člověk měl být šťastný a spokojený." A samotný Bergman? Při natáčení snímku se tak trochu paradoxně (vážně?) seznámil s novinářkou Gun Hagbergovou, což znamenalo definitivní konec jeho manželství. "Film končil strašnou tragédií: hlavní hrdinka zahyne při explozi petrolejového vařiče (snad to bylo moje tajné přání). Nestoudně jsem využil závěrečné věty z Beethovenovy Deváté a hlavní hrdina pochopil, že existuje 'radost nad radost'. Na to, že je to skutečně pravda, jsem měl přijít až o třicet let později." (09.05.2014)

Film Za štěstím ztrácí na své důležitosti v bohaté kvalitě filmografie švédského malíře lidské duše Ingmara Bergmana, u mnohých dalších filmařů by bezpochyby patřil na přední čestná místa. Za štěstím je inteligentní filmovou hříčkou postoje intelektuálního cynismu. Psychicky nestabilní muž a odolná žena odráží realitu života na cestě hledání niterní spokojenosti a harmonie. Největší překážkou je vlastní vnitřní svět, který pochybuje o sobě samém, osobní frustrace závažným stylem narušují soužití a cíl snažení se ve strachu ztrácí v nepřehledném labyrintu vlastní lidské slabosti. Fyzické uspokojení je krátkodobou náhražkou duševního hledání, pozornost se v pocitu osobní nespravedlnosti vynucuje neurvale sobeckým prosíkem na kolenou. Hlavní postavou cynického vystřízlivění z dosavadního způsobu života je Stig Eriksson (zajímavý Stig Olin), nový houslista helsingborgského orchestru. Jeho ctižádost uměleckého úspěchu staví vlastní ego nade vše, přesto je neschopen smysluplně využít nabídnutou šanci. Nepříjemný pocit ublíženosti rozsévá chaos mezi nejbližší a slabošské kolísaní nespolehlivého muže nebere na nikoho ohledy. Očistný proces dochází ke spásnému osvobození, ale cynický osud má své vlastní plány vyvrcholení života. Hlavní ženskou postavou je Marta Olsson (pozoruhodná Maj-Britt Nilsson), nová houslistka stejného švédského orchestru. Je stabilnější ve svých cílech budoucnosti a s laskavou trpělivostí schovává ufňukaný smutek muže ve své náruči. Trpělivost není bezbřehá, i když žádný strach nemá věčného trvání. Výraznou postavou je Sönderby (dobrý Victor Sjöström), náročný dirigent orchestru a šlechetný svědek spokojenosti romance jeho mladých houslistů. Výraznější postavou je Marcel (zajímavý Birger Malmsten), violoncellista helsingborgského hudebního tělesa a sebevědomý bonviván, jehož samotná existence jitří všechny smysly Stiga. Důležitou postavou je Mikael Bro (velmi zajímavý John Ekman), vysloužilý herec a vzor pokušení životního cynismu a požitkářství. Výraznou stopu zanechává také Nelly Bro (zajímavá Margit Carlqvist), Mikaelova velmi mladá manželka a neukojitelný předmět mužské touhy a strachu v osamění. Z dalších rolí stojí za pozornost děti Stiga a Marty Lasse (Staffan Axelsson, jako starší Björn Montin) a Lisa (Eva Fritz-Nilsson, jako starší Berit Holmström). Za štěstím je skutečnou romancí života. Bergman rozuměl velmi dobře i mužům a jejich frustrace, proměňující mužskou osobnost v nestabilní uragán vzestupů a pádů, vykreslil věrohodně. Ludwig van je úchvatnou hudební kulisou, kamera si všímá detailů postav i situací, pointa rafinovaně zdůrazňuje krutost cynismu a neschopnost naplnění nevyzrálého muže. (08.01.2019)

Bergman už zrejme tesne po tridsiatke vedel, o čom píše scenár a ako takýto príbeh nakrúti. Príbeh jedného manželstva s radosťami a strasťami, aké ponúka od nepamäti a aj do konca vekov ponúkať bude. V jeden sekvencii sledujeme šťastný pár oddychujúci s deťmi na lúke a filozofujúci nad tým, či je vôbec také šťastie zaslúžené, aby sme v tej nasledujúcej sledovali rozhovor o mužovej mileneckej afére a tušili, kam to speje. Rozhodne si tu nečítajte obsah a nechajte sa prekvapiť a prežite aj záverečnú katarziu pri deviatej symfónii naplno. (02.04.2024)

3,5  Ak som písal pri Bergmanovej prvotine Prší nám na lásku (1946), že som v nej Bergmana vôbec nespoznával, tak v tomto filme som už Bergmana spoznal pomerne zreteľne. Príbeh je už upozadnený, do popredia sa dostáva psychológia postáv, skvele tu je vykreslený vývoj jedného vzťahu. Napriek tomu sa mi Bergmanova prvotina páčila o trochu viac, hlavne kvôli sympatickej ústrednej dvojici. Ak sa totiž má nejak rozpitvávať charakter hlavnej postavy, musí byť na to zvolený vhodný predstaviteľ. A to Stig Olin (Ericson) nespĺňa. Jeho herectvo nie je veľmi presvedčivé, je ako taký pandrlák, jeho šaškovaniu najmä v prvej polovici sa veľmi nedá veriť. Proti predstaviteľke hlavnej ženskej role Maj-Britt Nilsson ale nemám žiadne výhrady, zahrala výborne a navyše je aj veľmi pôvabná. Bergman mal proste veľmi dobrú ruku pri výbere herečiek. Páčilo sa mi rámcovanie príbehu do jednotlivých hudobných vystúpení orchestra (krásne klasické kúsky), retrospektívne rozprávanie a tiež krásna kamera (veľmi pôsobivé bolo premietanie spomienok na notovú osnovu). Film nesie silné autobiografické črty (Bergmanovo manželstvo s Ellen Lundström, s ktorou mal dvojičky). Prítomný tu je aj pomerne častý motív psychického boja umelca, ktorý pochybuje o svojich schopnostiach (ako aj v Hodine vlka (1968)). (14.08.2021)