Za štěstím

Aká je to spravodlivosť, že niečo tak krásne ako hudba iba existuje, ale niekto tak malicherný ako huslista Stig má výsadu žiť? A ešte je mu málo, tak si tú hudbu privlastňuje, aby sa zviditeľnil, zatiaľ čo ostatní ju rešpektujú. Jeho žena pri tom čaká doma a vytvára mu rodinu. A tak to aj život zariadi, že Martha sa stane spomienkou, hudbou jeho srdca. Katarzný koniec je teda aj odpoveďou na moju úvodnú otázku. (19.07.2022)

3,5  Ak som písal pri Bergmanovej prvotine Prší nám na lásku (1946), že som v nej Bergmana vôbec nespoznával, tak v tomto filme som už Bergmana spoznal pomerne zreteľne. Príbeh je už upozadnený, do popredia sa dostáva psychológia postáv, skvele tu je vykreslený vývoj jedného vzťahu. Napriek tomu sa mi Bergmanova prvotina páčila o trochu viac, hlavne kvôli sympatickej ústrednej dvojici. Ak sa totiž má nejak rozpitvávať charakter hlavnej postavy, musí byť na to zvolený vhodný predstaviteľ. A to Stig Olin (Ericson) nespĺňa. Jeho herectvo nie je veľmi presvedčivé, je ako taký pandrlák, jeho šaškovaniu najmä v prvej polovici sa veľmi nedá veriť. Proti predstaviteľke hlavnej ženskej role Maj-Britt Nilsson ale nemám žiadne výhrady, zahrala výborne a navyše je aj veľmi pôvabná. Bergman mal proste veľmi dobrú ruku pri výbere herečiek. Páčilo sa mi rámcovanie príbehu do jednotlivých hudobných vystúpení orchestra (krásne klasické kúsky), retrospektívne rozprávanie a tiež krásna kamera (veľmi pôsobivé bolo premietanie spomienok na notovú osnovu). Film nesie silné autobiografické črty (Bergmanovo manželstvo s Ellen Lundström, s ktorou mal dvojičky). Prítomný tu je aj pomerne častý motív psychického boja umelca, ktorý pochybuje o svojich schopnostiach (ako aj v Hodine vlka (1968)). (14.08.2021)

Na radost je pro mě zatím nejlepším filmem, který do roku 1950 Bergman natočil. Zdánlivě jednoduchá lovestory dvou muzikantů - silně ambiciózního Stiga a citlivé Marty - začíná zajímavě: Prozrazením konce... Od okamžiku, kdy se dovídáme, že Marta zemřela po výbuchu petrolejových kamen, odvíjí se celý jejich příběh ve flashbacku a ačkoli celou dobu víme, jak to dopadne, v žádném případě to neumenšuje napětí a očekávání dalšího vývoje. Jde především o vykreslení jejich vztahu, v němž Stig hraje protivnou a nesympatickou úlohu, zatímco Marta je skutečným protipólem, jemným a krásným. Je úžasné sledovat, jaký má Bergman celou kariéru cit pro výběr ženských představitelek... Jakýmsi stmelujícím prvkem jejich vztahu pak je postava dirigenta, jehož skvěle hraje legenda švédského filmu Victor Sjöström. Bergman je mistrovský režisér, což tímto filmem znovu dokazuje - volbou prostředí, pohledů kamery, stavbou příběhu... Závěrečný Martin odjezd vlakem by nemohl být tak dojemný a současně skličující, kdybychom nevěděli, co bude následovat; následná zpráva o její smrti by sice byla šokující, ale tímto způsobem jsou emoce vlastně zdvojnásobeny... Takhle to prostě každý režisér neumí. Zážitek z filmu umocňuje krásná hudba (mj. Beethoven nebo Smetana), což je další plus a důvod vidět tento film..."Je jednodušší, když jsou lidi dva, jsem o tom přesvědčena... Nikdy nejsou dva. Uvnitř jsi vždycky sama. To co říkáš je prostě nesmysl a sentimentalita..." 4 a 1/2 * (13.10.2007)

Motto: "Je to exploze radosti. Nikoli radost, která se vyjadřuje smíchem. Nebo radost, která říká: 'Já jsem šťastný.' Mám na mysli radost, která je tak velká, tak zvláštní, že je mimo bolest a bezmezné zoufalství. Rozumějte. Je to nepochopitelná radost. Nemohu to vysvětlit lépe." Sjöströmova slova dokládají jasně, jak zavádějící je český název. Ve skutečnosti se film jmenuje docela beethovenovsky "Na radost". Bergman napsal scénář (svůj druhý původní) ve francouzském Cagnes-sur-Mer, kam odjel na jaře roku 1949 po uvedení Vězení. Ve své autobiografii Laterna magica přiznává, že jde o vypodobnění vztahu se druhou manželkou Ellen Lindströmovou: "Můj film měl pojednávat o dvojici mladých hudebníků z helsingborského symfonického orchestru. Byla to jenom taková průhledná zástěrka, ve skutečnosti šlo o Ellen a o mě, o podmínky, v nichž vzniká umění, věrnost a proradnost. Film měl navíc být plný hudby. (...) Začal jsem si s Ellen vyměňovat opatrné, ale procítěné milostné dopisy. Pod vlivem svítající naděje, že naše těžce zkoušené manželství má možná ještě nějakou budoucnost, se utvářel obraz hlavní hrdinky filmu, která se stala ztělesněním krásy, věrnosti, moudrosti a lidské důstojnosti. Naproti tomu z mužského protějšku se vyklubal nafoukaný nýmand, nevěrný a prolhaný chvastoun." Byl to Bergman sám, kdo uzavřel sňatek na helsingborské radnici a kdo měl se svou ženou dvojčata (pohitchcockovsku si dokonce jako nastávající otec v čekárně porodnice ve filmu zahrál). Tragická hrdinka Marta svému muži Stigovi řekne: "Já, já, já. Neuvědomuješ si, jak hrozně to zní." Ale všimni si kolikrát on používá třetí osobu, člověk, někdo apod. "Proč se někdo směje průměrnému, který svou průměrnost odmítá?" Ozdobou filmu je herečka Maj-Britt Nilssonová, u níž Ingmar předně oceňoval, jak se jí podařilo udělat ze zidealizované manželky věrohodnou postavu. "Taky se umím strachovat a filozofovat. Bude to jako teď? Po celý život? Malé starosti, malé radosti, malá soužení. Nic celého? Nic co by mě opájelo? Je to děsivá myšlenka, za níž bych měla být potrestána. Že?" Kdo by si dal tu práci a postupně se probíral Bergmanovými snímky, jak šel čas, možná by byl po roce 1949 (kdy režisér s Vězením a Žízní exceloval) zvědav, co přijde příště. Na radost je nepřekonáva, až podobně laděný Letní sen stoupá o level vpřed, ale (rovněž díky orchestrálním pasážím) nejde ani pod ně. "Myslím, že je to vzácné. Nikde není psáno, že by člověk měl být šťastný a spokojený." A samotný Bergman? Při natáčení snímku se tak trochu paradoxně (vážně?) seznámil s novinářkou Gun Hagbergovou, což znamenalo definitivní konec jeho manželství. "Film končil strašnou tragédií: hlavní hrdinka zahyne při explozi petrolejového vařiče (snad to bylo moje tajné přání). Nestoudně jsem využil závěrečné věty z Beethovenovy Deváté a hlavní hrdina pochopil, že existuje 'radost nad radost'. Na to, že je to skutečně pravda, jsem měl přijít až o třicet let později." (09.05.2014)

Ďalší nesmierne silný a citlivý film od švédskeho matadora. To Joy je príbehom lásky (a nenávisti), pričom silná láska k hudbe je tu v „protiklade“ s láskou k žene. Bergman má nenormálny cit pre vykreslenie psychológie postáv, tento film nie je výnimka. Pár scén je skutočne brilantných, až dojímavých (napr. spomienka na pár nádherných chvíľ s manželkou, ktoré sa zobrazujú na notovej osnove). Bergmanove filmy sa ťažko opisujú slovami, musia sa skrátka "precítiť". (01.07.2007)