Dcera

Provedení je perfektní, svrchovaný autorský rukopis, který proniká všemi složkami díla (autorka se propsala jak do podoby loutek, tak do jejich animace a sama je i snímala; zvlášť ty pohyby očí, jimiž postavy vyjadřují úzkost, váhavost, zklamání, očekávání ad. jsou fascinující, stejně jako formálně a strukturně hrubé, přesto neskutečně emočně jemné a dojemné je ztvárnění obličeje i rukou, obzvlášť v kontrastu k jemnému zachycení struktury látky aktovky, džínoviny a švů oblečení atd.; a pak ta nervní kamera, snímání zezadu, odcházení a utíkání od kamery, fascinující vystižení jak stavů mysli postav, včetně propadů a paniky, tak zkoumavého utkvívání kamery, která k nim proniká), téma silné a bytostně známé každému, kdo přirozeně touží po přijetí, napojeném vnímání a úlevném sdílení, po společném překonávání pocitu izolovanosti, nota bene u vlastního rodiče, a vyjádření emocí přiléhavé a věrohodné. Snad jen ta metafora s ptáčkem vylétajícím z dlaní je příliš otřepaná. Některé symboly (jak to vystihl Eco: růže je růže je růže) by se prostě užívat neměly, a zvlášť ne jako uzavření příběhu. *** Obzvlášť silně a jako součást příběhu i jako klíč k porozumění tomu, co znamenal, pak vyzní i prosté věnování, zvláště ten druhý řádek, který se objeví o nezbytnou vteřinu posečkání později. *~ (27.08.2020)

Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90% (19.12.2019)

Je sice smutné, že jsem se o tvorbu Darii Kashcheevy nezačal zajímat po slavné nominaci na Oscara, ale po v českých médiích snad ještě diskutovanějších výstupu na Českých lvech. V souvislosti s tím je mi trochu blivno, jak moc je v některých skupinách (především snad českého internetu) pošlapávána velmi kvalitní, osobitá a originální tvůrkyně, soudě dle tohoto snímku. Často sice poznamenávám ono: "námět není nijak originální", jistě, není, ale je natočený a vystižený velmi precizně. Ozvláštňujícím prvkem je zde působivá animace, v níž lze velmi dobře rozeznat náročnost celého krátkého patnáctiminutového projektu. Je tedy smutné, jak někteří zapšklí muži řeší v chatech vaječníky Darie Kashcheevy, namísto toho, aby se jednou za čas podívali na skutečně kvalitní vizuální tvorbu. (13.03.2024)

Česko má po letech šanci na Oscara! A za mě sympatičtějšího než za Nabarvené ptáče. Tohle musíte prožít. Jen doporučuji nekoukat v momentě, sužují-li vás nějaké chmury. (20.01.2020)

Tohle je opravdu profesionálně odvedená práce. Greengrassovská těkavá kamera, perfektní střih, skvělá zvuková stopa a spousta emocí. Fascinující je hlavně to, že se příběh nevysloveně (v tomto případě doslova) točí okolo figury někoho, kdo se v něm vůbec neobjeví. (Patrně zemřelá) matka je lakunou, která je zdrojem veškeré tenze. Alespoň tak si já její nepřítomnost a konflikt mezi otcem a dcerou interpretuju. (26.06.2020)