Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (vypravěč) (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (164)
Co napsat o tomto psychologickém darmatu?Drama nazírající hluboko do osamělé ženské duše, jež je zbavena schopnosti citu – lásky,kde tato je nahrazena pocity opačnými jako je nuda,lhostejnost,sebezraňování,výčitky…. Ale ona duše přesto velmi hluboce touží právě po opravdové blízkosti.Kde se tato neschopnost lásku jak přijímat ,tak i dávat vzala?Film nám naznačuje tajemný směr ,kterým se vydat při hledání odpovědí.Cestu si však každý v sobě musí najít sám.Sestry se se svým "prokletím" srovnávájí svým způsobem a my jen bez dechu sledujeme jak.Tuto atmosféru skvěle navozuje téměř ve všech komentářích zmiňovaná vizuální stránka.Ona všude přítomná červená barva působí tak stísněným dojmem ,že máte pocit že jste kdesi v uzavřeného prostoru a obklopuje vás taková samota a strach z ní ,že chvílemi se až dusíte.Naopak kontrastní bílá barva vyvolává pocit čistoty a já si nemohu pomoct ,ale mě to zavedlo od vnitřního světa,přes lidskou duši až např. i ke zrození.K tomu těžkému přechodu z jednoho světa do druhého, na který si většina z nás nepamatuje.A snad i smrt je přechodem dalším..... Šepoty a výkřiky jsem viděla poprvé skoro před rokem.Už tehdy ve mně rozezněly strunu ,která od té doby chvíli šeptá,chvíli křičí a neustále nějak rezonuje...... ()
Předně musím říct, že ačkoliv je mé hodnocení pětihvězdičkové, není stoprocentní. Tento film disponuje naprosto dokonalou první částí, která způsobila, že mé srdce začalo krvácet a brečela jsem kvůli ní asi čtvrt hodiny. A ne jen takové to obvyklé zavzlykání a pár ukáplých slziček, opravdu hluboký, vnitřní pláč. Předčasné umírání ženy na nemoc je téma, které se mě bytostně dotýká a to, jakým způsobem to téma režisér pojednává, je shodné s mými vzpomínkami. Nekomentovaná, agonická smrt bez úsměvů a prohlášení o tom, jak se dotyční těší na lepší svět. Ne. --- To, co se děje zhruba od 45 minuty, už se nese v jiném duchu a tam už zaujímám jenom roli pozorovatele, nikoliv toho, kdo to celé prožívá, jako u první části. Pořád to zůstává velmi dobrým filmem, ale nemám ten dojem, že by se mě skleněný střep někde dotknul. I kdyby jen nepatrná smrt. ♥ ()
Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. ()
Šepoty a výkřiky je agresivní film. Působí rušivě nejen po stránce dialogové, vztahů mezi postavami, ale i po stránce vizuální. Výrazná stylizace dekorací a kostýmů navozuje atmosféru divadelního prostředí. To umocňuje pocit omezenosti prostoru, v němž se hrdniky pohybují. Prostoru jak fyzického, tak psychického - vězení, ze kterého se nedá uniknout. Jsou uzavřeny ve vlastní mysli, nikdo jiný do ní nemá přístup. Pokusy o vzájemné se sblížení však k ještě větší uzavřenosti. Strohost, samota prostředí se hrdinkám odráží v duši - stejně tak se jicjich nitro odráží na prostředí. Film má atmosféru ruských realistů v čele s Čechovem, odkazuje i na severskou, Ibsenovskou duši. Po formální stránce jsou Šepoty a výkřiky snad nejvypiplanějším Bergmanovým dílem (ač ohromnou zásluhu na tom má i kameraman Sven Nykvist). Obsahují precizní herecké výkony a příjemnou hudbu. Kdo se nebojí odkrýt z ženského utrpení víc, než jak se dnes (přitom mnohem naturalističtěji!) snaží Trier, nechť vstoupí do těch opuštěných, avšak emocemi tak plných míst. ()
Dívala jsem se před týdnem na Personu a musím říct, že se mi líbila více než oceňované Šepoty a výkřiky. Opět obdivuji Bergmana, jak dokázal natočit ženy se všemi jejich pocity a trablemi, touhami... Tohle z mužů neumí jen tak někdo. Napadá mě Woody Allen a on, pak bych musela dlouze přemýšlet. Kromě geniálního vykreslení ženského nitra mě tento film ještě zaujal něčím jiným - je děsivě depresivní. Nevím, možná to tak působí jen na mě, ale při sledování jsem se místy necítila vůbec dobře. ()
Galerie (37)
Photo © Mokép
Reklama