V paprscích slunce

Jediné, co mě v tomto dokumentu obtěžovalo byly časté výstupy korejského režiséra, který usměrňoval dění a upravoval skutečnost. Jednotlivé záběry působily tak šíleně strojeně, že snad ani nebylo třeba zdůrazňovat, že se scény odehrávají podle předem připraveného scénáře. Moc milá zemička. Nejsilnějším momentem pro mě rozhodně byla korejská hodina dějepisu v úvodu. To bylo opravdu něco odporného. Jednalo se o nepřetržitou manipulaci dětské mysli. O nepřetržité vtloukání do hlav dětí, že KLDR je jedinou oázou klidu a dobra ve světě plném zla a že všechny, kdo nepodporují tamní režim je nutné vyhladit. Netuším, jak dlouho probíhá v KLDR školní výuka, ale stačil by rok takového duševního teroru a vypěstovali byste si dokonalé přívržence tohoto odporného režimu. Moc hezky to tam mají vymyšlené. Každý, kdo žije kdekoli jinde na světě by měl každodenně děkovat za tohle štěstí Bohu. (09.07.2018)

Naprosto děsivá podívaná, vedle které je film o Velkém bratrovi úsměvnou pohádkou. Ty prázdné pohledy lidí, kteří již ani neumí samostatně myslet, cítit jiné emoce než strach je alarmující. Vymývání mozku malých děvčátek a chlapců, provázené neustálými průpovídkami o tom, jak dobré je zabíjet a ničit všechny, kteří nejsou stejní jako oni. Když uvážím, že jedinou zábavou je dětem přednáška vojenského páprdy a že jedinou radostnou básničkou, na kterou si malé děvče vzpomene je óda na Kim zlosyna, je mi na zvracení. kam se na něj hrabe Hitler, ten chtěl zničit ostatní národy pro velikost toho svého, tento magor zničí ten svůj pro velikost svého tlustého, otylého božského já. Celý Stalin. Jinak film je ve své hrozivé podobě úžasný. Tvůrcům všechna čest (ne těm korejským). (29.08.2017)

Ruský dokumentarista Manskij dostal povolení sledovat život jedné severokorejské rodinky, přičemž vše bylo předem režírované a inscenované jako natáčení celovečerního filmu. Veškeré denní práce byly schvalovány cenzory, aby byl výsledek dokonalý dle jejich not, jenže Mansijskij vedle oficiálního natáčení doslova špiónsky točil to "jak se to točí" a skutečným výsledkem je tento unikátní dokument. Nejprve to vypadá hrozně komicky, jak cenzoři desetkrát nacvičují scénu rozhovoru rodiny, jak zinscenují odjezd autobusu do školy, který předtím asi nikdy nejezdil, nebo jak v průběhu natáčení mění povolání rodičů ( tatínek nejprve žurnalista pak inženýr ve fabrice) jenže pak si člověk uvědomí jak je to hrozně smutná - realita režírování životů 24 hodin denně celý život. Forma tohoto dokumentu je při tom všem opakování scén celkem zdlouhavá, opakující se až nudná, ale výpovědní hodnota je hodně silná. (11.06.2020)

Viděl jsem dokonalou umělou inteligenci. Děti, které nemohou otevřeně vyjádřit svůj názor, neboť se zdá, že ani žádný nemají. Absolutní potlačení vlastního já, čímž vznikají naprogramovaní soudruzi. Zajímalo by mě jestli ti lidé mají nějaké koníčky či je vůbec mohou mít a jaký tak může být jejich denní průběh. (21.05.2016)

Smotný fakt, že občas vidíme jak režim režíruje, nebo, že nám Vitalij sdělí, že ten či onen záběr nezobrazuje realitu, dost dobře nestačí k tomu aby si divák z té hodiny a půl odnesl nějaké skutečně zásadní pocity.. Všudypřítomná, šeď, nuda, rutina, slepá poslušnost, atd je ale i tak dost čitelná aby si divák udělal aspoň hrubý obrázek o severokorejských reáliích. (30.11.2019)