Psí láska

Mám rád filmy se psy, a jelikož jsem byl celkem zvědavý na zákulisí závodu psích spřežení, vydal jsem se bez váhání do kina na Psí lásku. Dokument zaujme na první pohled amatérsky civilním zpracováním, což je jeho silná, ale i trochu slabá stránka. Musím uznat, že jsem se po zhlédnutí filmu cítil být do jisté míry informačně obohacen, co se týká tematiky psích spřežení a všeho, co s tím souvisí, takže v tomto směru dokument vesměs splnil moje očekávání. V první polovině filmu mě však poněkud rušilo až příliš amatérské pojetí a dialogy "herců", což se v druhé polovině naštěstí změnilo. Obávaný závod Finnmarksløpet je rozhodně velikou výzvou a Jana si zaslouží obdiv za své odhodlání a její chlupatí společníci za vytrvalost a věrnost. Lepší tři hvězdičky! (27.07.2020)

Asi přehnaná očekávání. Já jsem velký pejskař, ale směřuju k lovu a lovecké kynologii, vedle toho závody psích spřežení na mrazu a sněhu jsou jak jiná dimenze. Navíc ta vůdkyně je dost svérázná a vyjít s ní taky nebude zrovna jednoduché. Víceméně jsem se u toho chvílemi i lehce nudil. Ale zajímavé zjištění je, že to magické slovo ku*va, aby pes okamžitě zbystřil, funguje i na jiná plemena. To podstatné je řečeno ke konci, je to ku*va drahý koníček a není to rozhodně pro každého. 5/10 (21.01.2021)

Samotná dokumentární hodnota je slabší. Má-li to primárně mapovat závod, tak bych se na něj víc zaměrila. Ten začátek vás tam vhodí a moc se s vámi nemaže, nic vam nepředstaví. Což nemusí být špatně, jen to pro mě nefungovalo a já to jako divák nemám, jak shrnout. Líbila se mi ta část, kdy šla Jana trénovat do Švédska, jak tam pracovala se svými psy. Pak cut, nový závod, který obsahoval 2 závěry a hned konec. Působilo to uspěchaně. za mě 6/10. (20.01.2021)

Moc pěkné nedozírné rozlohy severských plání a samota. „Jsem sólista, nechci mít nikoho v závěsu“ říká hned v úvodu hrdinka. Závodí se i v temné zasněžené noci. Své psy oslovuje „Moje miminka“. manželství jí nevyšlo. V létě trpí stejně jako její psy vedrem, pořádá „psí“ tábory pro děti a těší se na podzim, kdy vyjede za hranice, protože v malých Jizerkách se nedá trénovat. Režisérka, mimo jiné autorka Vítejte v KLDR postupně sloupává její vrstvu siláckého vystupování. Nejde zde o trofeje ze závodů nebo oslavování výkonnosti sportovce. Jde o útěky do divočiny. (31.01.2021)

Některé zdejší komentáře jsou na přesdržku a musherka Jana Henychová by se o nich vyjádřila jistě patřičně peprně. Jak já jí rozumím, ať už se to týká hafanů nebo způsobu života. Její vytrvalost, houževnatost a cílevědomost bych si přála mít. Určitě bych pak taky zamířila někam daleko na sever plnit si své sny, ale rozhodně bych neměla v plánu účastnit se brutálně náročného závodu psích spřežení Finnmarksløpet, takže klobouk dolů před odvahou pustit se do něčeho takového. V dokumentu si Jana na nic nehraje, je prostě a jednoduše svá, ať už se to někomu líbí, či nikoliv. Jen bych se přimlouvala za více obrazových informací z dalšího nedokončeného závodu v roce 2019. Chápu však, že rozpitvávat neúspěch se nikomu moc nechce. (70%) (20.04.2021)