France

France (2021) si své místo v mé top 10 za rok 2022 našlo především kvůli tomu, že jsem ze všech filmů, na které jsem byl letos v kině (pravda, tolik jich zase nebylo), o tomto přemýšlel nejdéle, resp. nejčastěji jsem se k němu ve svých myšlenkách vracel. Inu Dumont, všechny jeho filmy mě vyprovokovaly k zamyšlení (nejsilnějšími zážitky mně byly filmy Twentynine Palms a Hors Satan; i ty už jsem viděl opakovaně, stejně tak je mohu každému doporučit) Taktéž jsem díky němu objevil Léu Seydoux (ne že bych s ní předtím nic neviděl, ale teprve tu jsem si uvědomil, jak je to výborná herečka), v závislosti na tomto filmu jsem si tuto herečku umístil ve své top 10 hereček (často to obměňuji, hereckým topka je pro mě spíše rozcestníkem než výrazem nekritického obdivu, připomínkou toho, kdo si zaslouží, abych se jeho/její filmografii podrobněji věnoval; asi hlavně kvůli Lée kouknu na nejnovější bondovky). Ale vraťme se k reflexi samotného filmu, k čemu jsem dospěl, čím mě tento film nadchnul? Dvojím (spojité nádoby): I. Vizi světa (takovou ironickou šlehou), v němž to nejhorší, co se vám může stát, že se vám splní sny (v tomto ideální protiklad k dalšímu filmu z mé top 10 2022 – Sedlákovu filmu Domestik), že se stanete slavnou, lidé vás budou poznávat na ulici, budou se chtít s vámi fotit. Jak vidno, i to, že se vám v životě daří, z vás nutně nemusí udělat šťastnou bytost. K tomu viz osudy dětských hollywoodských hvězdiček (L. Lohan, M. Culkin, D. Barrymore). Proč ale byla France i přes svůj nepopiratelný úspěch, přes své bohatství nešťastnou? Vykládám si to tak, že byla nešťastná, jelikož byla redukována na obraz, ikonu! A obrazy… II. To hlavní, co si odnáším z tohoto filmu je zjištění, že obrazy nutně falšují skutečnost, korumpuji ji. Sama France v terénu (Sahel, Středomoří) nezaznamenává to, co vidí, ona skutečnost inscenuje. Jinak řečeno, mezi realitou a její reprezentaci zeje mezera, nepřeklenutelná propast. Vivat Jacques Derrida! Obraz – a to je dle mého to, čeho se France nejvíc děsila – nikdy nemůže být pravdivý. Co je tedy v tomto světě (ve světě, v němž jsme uvězněni mezi obrazy) pravdivého? Tváře! Tvář (a to i tvář krajiny) je jevištěm pravdy. Proto tak dlouho kamera čte v obličeji France (jakoby se snažila vyvolat ducha Dumontova oblíbeného filmu - Dreyerova Utrpení Panny orleánské), proto tak dlouho setrvává na horském masívu Alp. I když se člověk živí přetvarováním (a tím se novináři živí; o politicích, druhé nejfrekventovanější profesi v tomto filmu, ani nemluvě), je to nakonec tvář, kdo nám při pozorném zkoumání vždy prozradí, s kým máme tu čest! Vivat Emmanuel Levinas! [27.4.2022, 11.12.2022] (28.12.2022)

Chápu, co se film snažil říci, ale bohužel mi to vůbec nesedlo. Od hereckého výkonu Léy Seydoux (bohužel jsem jí nevěřila jediné slovo, jediný pohled, její trápení) po vleklé tempo filmu... strašně mě to nudilo a dost jsem u toho trpěla. Určitě nepomohlo ani to, že všechny postavy filmu mi byly extrémně nesympatické. Francouzské filmy chválím kudy chodím... tohle bohužel ani chválit ani doporučovat nebudu. (21.02.2023)

Manio-depresivita je některými (lékaři) povážována za psychickou poruchu. Přitom se jedná (do určité míry) o běžný a bezprostřední přístup k světu. France se vznášela na vlnách manické nadšení, dokud jí nebyla (osudem?) přidělena i ona druhá, depresivní část života (motorkář, podvodný milenec, ztráta manžela a syna je tu bohužel zbytečná a jaksi navíc). Druhým aspektem filmu je logicky zesilovač frekvence a amlitudy manio-depresivity: televize. Tak působí nejen na diváka, ale i na tvůrce televizních požadů, potažmo zpravodaje (a něco z toho se přenáší i do filmu, nejen tohoto). Televize je tak nejen jedem, ale i lékem; kdo se s ní pustí do křížku, ať na jedné či druhé straně, může ho to buď zcela rozhodit nebo získá potřebný manio-depresivní balanc. A jak je to s námi, filmovými maniaky? Nedělejme si iluze! (13.09.2022)

Zaujímavé, pútavé, a predovšetkým výstižná reflexia dnešného sveta. Aj keď to bolo poňaté miestami ironickým štýlom (čo by som v tomto prípade aj oželel), no ako finálny výsledok to malo rozhodne čo povedať. V podstate to bol jeden z tých filmov "na zamyslenie". Hlavnej postavy mi bolo občas ľúto, no zároveň mi bola miestami dosť nesympatická, teda jej správanie. Film mal viacero hluchých fáz, a niektoré zas prehrmeli na môj vkus až príliš rýchlo, takže tomu chýbala taká vyváženosť. Každopádne, dobrý film, ktorý sa oplatí vidieť - ale zároveň si myslím, že tam zostala dosť veľká rezerva v potenciáli. 3* (07.06.2022)

Nepríjemná filmová štúdia jednotlivca, jeho okolia a spoločenského nastavenia, v ktorom funguje. A treba dodať, že vyvolanie pocitov diskomfortu u Dumonta funguje aj bez toho, aby išiel do vyslovene explicitných a šokujúcich momentov (dôležitý aspekt napríklad v porovnaní s Titánom Julie Ducournau, hitom minuloročného Cannes). Viac tu. (22.03.2022)