Vracenky

Ne, toto skutečně není film ze 60tých let. J. Schmidt jen otočil číslovku, a započal novou vlnu 90tých let, která ovšem byla jen takovou vlnkou. Bůh či Stalin? Rus nebo Američan? Dětské vnímání let 50tých, se od vnímání dospělého vlastně ani moc neliší, možná až na dětské hry a fantazie, jinak jsou oba pohledy stejně naivní. Budovatelské nadšení se mění v nejistotu zítřka a následně v silné prozření, které ujistí malé i velké, že šťastná budoucnost je skutečně jen a jen v nás. Nejspíše asi filmový vrchol Jana Schmidta, má v sobě až neuvěřitelně silný kontrast. Téma lepší budoucnosti pro všechny, je na začátku 90tých let více než trefné. Bohužel 23 let poté už jsme i my zažili své kapitalistické prozření. Na rok výroby naprosto jedinečné pojetí. (25.05.2013)

Vracenky jsou neprávem zapomenutý klenot, který by si zasloužil velkou pozornost. 50. léta viděna dětskýma očima možná lépe odhalují veškerou absurditu té doby než "dospělé" filmy na téma komunismus. Všechny současné pokusy k tomuto tématu Vracenkám nesahají ani po kotníky. Dvojčata Morávkovi jsou super stejně jako Leoš Suchařípa a Oldřich Návratil v jedné ze svých životních rolí. K tomu si přidejte nádhernou černobílou kameru a citlivé vložení filmových týdeníků o stavbě Stalinova pomníku na Letné. Vracenky jsou naprosto výjimečný skvost, který sice žaluje komunistickou dobu, ale nijak není sentimentální a v žádném případě netlačí na pilu. Pro mě jedinečný zážitek. Mohu jenom doporučit. (16.07.2010)

Skvělý film, skvělý především proto, že nedělá prču. Podobně je na tom film Tichá bolest, a asi není náhodou, že jsou oba z r. 1990, takže své kořeny mají v dobách perestrojky, kdy se posouvaly hranice možného a opravdu šlo o nějakou výpověď. Všechny následující filmy reflektující dobu bolševika (všechny ty Tankové prapory, Černí baroni, Pelíšky a Pupenda) už do své výpovědi motají prču a sentiment - sice to bylo hrozný, ale byla to taky prča. Už se nehledají odpovědi, ale vzpomíná se a posmívá se. Takže proto 5* (08.09.2012)

Výchova kluků v Čechách v padesátých letech dvacátého století. A na pozadí běží historie - v té době to znamenalo především boj o mír, boj s třídním nepřítelem, boj se zrádci ve vlastních řadách, tedy permanentní boj, strach a nejistotu dospělých kdo další bude popraven. Kluci mají ale jiné problémy a ideologie se jim krásně motají dohromady. Kdo je nejvyšší autorita, ke které se modlit? Lenin, Ježíš, Stalin? Natočeno velice přesvědčivě, s lidským nadhledem a s reáliemi jak je známe z dobových filmů. 80%. (18.11.2011)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)