The Beatles: Get Back

Tvůrce snímků Braindead, trilogií Pán prstenů a Hobit či Kinga Konga z roku 2005 Peter Jackson v roce 2016 představil světu dokument They Shall Not Grow Old. Jackson v něm využil archivní záběry z 1. světové války a pomocí moderních technologií záběry z let 1914-1918 vypadali jako nově pořízené záběry. Stejným způsobem ve své nové třídílné (téměř osmihodinové) dokumentární sérii The Beatles: Get Back Jackson využil záběry Michaela Lindsay-Hogga z natáčení tvorby desky Let It Be a opět zařídil, aby záběry pořízené na 16mm film v roce 1919 vypadali pořízené z moderní doby ve 4K. Je The Beatles: Get Back povinností pro fanoušky Beatles?   No jasně! 468 celkových minut ovšem dost možná bude pro někoho obrovská překážka. Dokument je ovšem rozdělen do tří separátních dílů (po 157, 173 a 138 minutách) a díky tomu si tak můžou lidé Jacksonův dokument dál po kouskách. A nebo si ho praví magoři (dobrý den) mohou dát v kuse. Na jejich obranu je ovšem nutné říct, že The Beatles: Get Back je tak vtahující zážitek, že odtrhnout se od něj je fakt těžký. Pro lidi trpící insomnií může jít o krásně strávený večer.   Jackson sám svůj dokument charakterizoval jako ´´ dokument o dokumentu´´. Hodnotné archivní záběry v nádherném remasteru a především zábavný, inspirativní, ale i smutný pohled na fungování a postupné rozpadání legendární kapely. The Beatles: Get Back jsou jednoduše klenot, který divákovi navodí pocit, že je s Beatles v jedné místnosti a prožívá s nimi jejich tvoření, obavy z toho, že skupina již 2 roky nevystupovala živě a také lehké náznaky toho, že skupina spěje k zániku. Jacksonův dokument ovšem zobrazuje pouhé menší neshody a většinu času se mu snaží navodit pocit, že i když byl rozpad kapely za rohem, tahle čtveřice nadále zažívala při tvoření alba Let It Be příjemné společné chvíle.   Celkově se Jacksonův dokument nikoho nesnaží prodat v negativním světě. Yoko Ono, které dodnes dost lidí dává za vinu rozpad Beatles, naopak je zde oporou svému Johnu Lennonovi a v rámci Get Back se vlastně nějak zvlášť výrazněji neprojevuje. I z toho mála ovšem dokáže Jackson skutečně prokázat, že pro sebe byli Lennon a Ono nejspíš stvořeni. Jeden z nejsilnějších momentů je poté zpověď Paula McCartneyho o tom, že nežárlí na Lennona a Ono jako pár, ale žárlí na ně, protože kvůli Ono Lennon netvoří tolik jako dřív. V průběhu je poté čím dál tím více patrné, že i když si skupina nahrávání desky Let It Be poměrně užívá, rozpad je přeci jen neodkladný.   Jackson využil spousty ohromujících a zábavných momentů, svým proslulým puntičkářstvím se všemi těmi archivními materiály musel prohrabat skutečně detailně. Celá ta atmosféra je neskutečná a v průběhu oněch osmi hodin to pohlcování nikdy nepřestane. Sledovat vzájemnou chemii čtveřice skupiny Beatles, jejich 22-denní neskutečný pracovní proces a v závěru především sledovat poslední koncert Beatles na střeše londýnské centrály Apple. Zimomriavky jsou tu!   Ohromující intimní portrét konce kariéry Beatles, který má neskutečné srdíčko. Jacksonovi 4 roky práce stáli za to, společně s Dunou Denise Villeneuvea vrcholný audiovizuální zážitek roku! (28.11.2021) (méně) (více)

Revoluční dokument, jemuž se nic z minulosti nepodobá, a je vysoce pravděpodobné, že co do hloubky, rozsahu a významu jej dlouho (pokud vůbec někdy) nic nepřekoná. A pokud si někdo stěžuje na délku, nechápe, co se tady doopravdy děje. Obávám se, že v krátkém komentáři není možné v úplnosti vystihnout, v čem je tento observační dokument tak unikátní, nicméně pokusím se alespoň heslovitě vyzdvihnout základní témata, z nichž mnohá budou jistě zajímavá i pro ty, kteří o The Beatles neví vůbec nic.___ 1. Jacksonovi se konečně podařilo rozbít desítky let tradovaný mýtus o rozpadu skupiny (a definitivně "očistit" Yoko Ono). Řečeno s nadsázkou: Po tomto dokumentu už se na propagátory onoho mýtu můžeme dívat svrchu jako na "popírače"... Příběh o tísnivé atmosféře a rozhádanosti, kterou eskaluje neustálá přítomnost malé černovlasé Japonky, je už zkrátka neudržitelný. Ve skutečnosti vidíme dospělé muže na prahu třicítky, jejichž vztahy jsou přátelské a u nichž lze pozorovat pochopitelné zrání a posun v životních prioritách, ale rozhodně ne ve smyslu destrukce značky The Beatles. Lze u nich cítit profesní frustraci, tvůrčí krizi a nejistotu ohledně dalšího směřování po smrti Briana Epsteina, nicméně Yoko do atmosféry oněch lednových dnů roku 1969 vnáší oproti zažitému mýtu pozitivní prvek (negativitou občas do jisté míry srší stále-ještě-dětinský Harrison).___ 2. V osmihodinovém sestřihu (!) máme možnost sledovat detailní anatomii tvůrčího procesu. V některých případech (píseň Get Back) dokonce od okamžiku vzniku prvního nápadu, přes postupný vývoj (včetně slepých uliček) melodií, harmonií, textu apod., až po zkoušení písně včetně pořízení finální nahrávky. To je unikátní samo o sobě, zvláště pokud jde o hit toho největšího kalibru.___  3. Tomu, kdo zná osmdesátiminutový dokument Let It Be z roku 1970, který vychází ze stejného materiálu, Jacksonův dokument až brutálním způsobem odhaluje manipulativní potenciál střihu. Vyznění finálního díla pod vedením Michaela Lindsay-Hogga je naprosto odlišné od toho, které nám po padesáti letech předložil Peter Jackson. Film Let It Be lze považovat za jeden ze základních kamenů onoho mýtu a my teď zcela zřetelně vidíme proč...___ 4. Jackson ukazuje členy Beatles jako lidi z masa a kostí; neodděluje jejich uměleckou stránku od jiných. Vidíme jejich spontánnost, přemýšlivost, zaujetí, tvořivost... Vidíme jejich schopnost reflexe, jak se vnímají navzájem nebo jak je vnímá okolí. Přímo vizionářsky vyzní McCartneyho hláška, kterou během jednoho klábosení pronese, když jsou zrovna John s Yoko pryč: "Za 50 let se bude říkat, že se Beatles rozpadli kvůli tomu, že tu s náma Yoko seděla na zesilovačích..." Význam té věty samotné se také dá interpretovat různě (viz bod. 3), ale právě kontext, situace a nálada, během nichž byla ta věta pronesena, jsou významotvorné (a to je jeden z důvodů, proč je ta délka dokumentu podstatná). Btw. veselé jamování, během něhož Yoko kvílí a Paul ji doprovází na bicí, je jeden z nejkouzelnějších okamžiků, které zpochybňují onen zažitý mýtus o jejich vzájemné nevraživosti.___ 5. Jackson se rozhodl zprostředkovat divákovi běžnou rutinu i hluché neproduktivní okamžiky. A bylo to chytré rozhodnutí. Jde proti obecnému trendu dnešní doby vyhýbat se rutině a nudě, vše urychlovat, lakovat vše narůžovo a vyvolávat iluze.... Právě tahle rutina způsobuje, že je osmihodinový dokument tak vtahující. Tvůrčí proces je odlehčen jednoduchými vtípky (Ringo: "I've farted. I thought I've just let you know."; George Martin: "Thank you."), kouzelnými rodinnými okamžiky (stydlivá Heather), diskuzemi o různých událostech, čtením bulvárních článků o sobě samých..., občas se na něco/někoho čeká, po x-té se zkouší jedna a táž skladba nebo se prostě jen tak blbne... Máme pocit, že jsme tam s nimi. Blíž už jim být bohužel nemůžeme.___ 6. V jedné z vrstev dokument nenásilně připomíná, jak se některé narativy ve společnosti neustále vrací: V jedné fázi vzniku Get Back slyšíme poněkud jiný text, než ten o sladké Lorettě Martin, na který jsme zvyklí. Namísto něho slyšíme rasistická slova o Pakistáncích, kteří berou lidem práci, čímž Paul sarkasticky narážel na (tehdy nedávný) projev konzervativního politika Enocha Powella, kritika členství Velké Británie v Evropské Unii a zapáleného bojovníka proti migraci. Povědomé...___ Dalo by se pokračovat. To cut the long story short: Je to celé fascinující a jako spokojený fanoušek žádám 60-hodinový director's cut..! (18.01.2022) (méně) (více)