Last and First Men

Kdyby tento film měl být způsob, jak nás zkontaktovali poslední lidé z budoucnosti, tak by to asi moc nefungovalo. Většina lidí by u toho asi usnula. Je to takovej ten typ filmu, u kterýho se dá dělat i něco jinýho. A to jsem taky dělal, protože koukat na to byl trochu ztracený čas - černobílé obrazy betonových geometrických objektů a ponuré krajiny se po chvíli okoukají a vizuální stránka mi přišla úplně zbytečná. Ale může to klidně dobře posloužit jako uklidňující relaxační hudba, klidně i s tím komentářem. A ten je hodně sci-fi, obdivovat se dá představivost Olafa Stapledona, který už v toce 1930 měl takhle rozvinuté fantastické myšlenky. Hlas a přízvuk Tildy Swinton zní taky docela futuristicky, hlavně v kombinaci s dost složitým anglickým jazykem, se slovy, která se často nevyskytují. A pak je tu Jóhannssonova hudba, která jediná mě úplně odvařila. Né že bych byl nějakej fanda ambientu, ale jako podkres k čemukoliv je to sen. K čemu ale pak obraz, když by mi stačil zvuk? Jako filmové dílo proto hodnotím takhle nízko, protože mít super audio a zbytečné video, to je špatnej mix. (03.03.2022)

Konceptuální esej, která nedávno běžela v našich kinech- Johansson je vyhledávaný skladatel hollywoodských filmů a pohybuje se na hraně mezi zvukem, hudbou, filmem. Zde jeho hudba krásně souzní s emocemi a s obrazy. Co si pamatuji s přednášek čtyř předmětů sci-fi na Karlovce, autor sci-fi Stapleton ovlivnil mnoho sci-fi spisovatelů jako Aldisse, Lovecrafta, A.C.Clarka aj. Dokument evokuje různé představy, třeba tipovačku, jestli poslední lidé budou žít ve změněném klimatu a přemnožením, nebo zapracuje náš predátor, lidově nazvaný mikroby. (01.01.2022)

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký. (08.11.2021)

Filozofický odkaz z budúcnosti v podaní úžasného hlasu Tildy Swinton. Posolstvo z prázdneho vesmíru nám ľuďom je drsný, nekompromisný a krutý. Ale potrebný. Horšie je to s obrazovou zložkou filmu, ktorý sa utápa s pomaličkých pohľadoch kamery na betónové pamätníky z druhej svetovej vojny. Síce sa dá chápať, ale pôsobí únavne a neatraktívne. Vedel by som si predstaviť prestrihy do nekonečných diaľav vesmíru alebo aj na iné pamätihodnosti z vojnových čias. (02.03.2022)

Film ako médium, film ako umelecké dielo. Opojná audiovizuálna báseň - nevedel som čo od tohto popisu očakávať, ale nič výstižnejšie tento "dokument" nevystihuje. V preklade a pretavené do filmu to však znamená to, že Jóhann Jóhannsson tu po celý čas sníma rôzne kamenné a betónové monumenty nachádzajúce sa rôzne po svete a podmanivý hlas Tildy Swinton číta z knihy od Olafa Stapledona akýsi silne metaforický sci-fi príbeh z ďalekej budúcnosti o to ako sa vyvinie ľudská rasa a čo sa stane ak Slnko prestane podporovať život v našej slnečnej sústave, o tom že ľudský druh nie je večný (aj keď si to o sebe myslí) a nech sa snažíme ako chceme, nič nemá večné trvanie a všetko je pominuteľné. Ono je lepšie tento dokument vidieť, počuť, prežiť, precítiť, než o ňom rozprávať, i keď z rozprávania sa môže zdať podstatne zaujímavejší, než je jeho sledovanie. Miestami dokáže opojiť, miestami unudiť a vyrozprávaný príbeh, resp. báseň je skôr typickou alegóriou na súčasný stav ľudstva a Zeme a prosba o sebauvedomenie a zlepšenie s typickým posolstvom o zmene prístupu ku klíme a pod., než by samotný príbeh čítaný Tildou akokoľvek strhol, nebodaj sa v ňom odohrávali nejaké zvraty alebo vystupovali konkrétne postavy. Veľmi skoro sa tak film stane repetitívnym aj pri takejto skromnej 70 minútovej stopáži. Toto by bol skôr ideálny námet na 30 minútový kraťas. Chápem, že Jóhann Jóhannsson si týmto chcel splniť svoj celoživotný sen, ktorého finálneho uvedenia do kín sa bohužiaľ už nedožil, ale mal až príliš veľké ambície. CELKOVO: 6/10 (22.08.2021)