Last and First Men

Z prvků, které jsou v recenzích uváděny jako důležité mě neoslovil žádný. Ne, že by všechno bylo protivné či nepříjemné, ale nešlo to nějak dohromady. A tak - abych se v tom sám vyznak -alespoň pořadí jejich nelíbivosti: Posleství (Stapledon), Hlas (Swintonová), Hudba (Jóhannsson), Kamera ( Grøvlen), Skulptury - tady jsme ale již překročili hranici nelíbivosti: např. Kamenný květ, památník obětí koncentračního tábora v Jasenovaci v nynějším Chorvatsku ( Bogdan Bogdanović, 1966) má svojí odpovídající tíhu, stejně tak jako mnohé další. Zajímavá otázka: Proč se Jóhann Jóhannsson domníval, že jeho new age music je vhodná pro spojení s těmito monumenty? (19.04.2022)

Filozofický odkaz z budúcnosti v podaní úžasného hlasu Tildy Swinton. Posolstvo z prázdneho vesmíru nám ľuďom je drsný, nekompromisný a krutý. Ale potrebný. Horšie je to s obrazovou zložkou filmu, ktorý sa utápa s pomaličkých pohľadoch kamery na betónové pamätníky z druhej svetovej vojny. Síce sa dá chápať, ale pôsobí únavne a neatraktívne. Vedel by som si predstaviť prestrihy do nekonečných diaľav vesmíru alebo aj na iné pamätihodnosti z vojnových čias. (02.03.2022)

O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil. (31.08.2021)

Žalm za lidsky druh. Stapledonova úvaha (předčítá jako vždy děsivá Tilda Swinton) o naší budoucnosti je zkrácena díky Jóhannssonově podmanivé hudební složce na délku jednoho CD. Promítaný booklet z fotek uhrančivých bosenských památníků druhé světové války dotváří vzestupu a pádu lidské rasy vhodné pozadí. Silný zážitek. Rád bych ho někdy viděl v kině. Telepatická komunikace se stala tak nespolehlivou, že jsme se museli vrátit k archaické formě vokální symboliky. (15.09.2021)

Jako příběh o poslední civilizaci na Zemi z doby hodně vzdálené budoucnosti to má něco do sebe, i ve spojitosti s tou přesně se hodící hudbou. Vizuál se mi líbil taky, ale asi tak 15 minut, pak se to samé repetitivně ukazovalo stále dokola až do samotného konce, takže v tomhle směru mi ten film přijde poněkud odfláknutý. Přitom na vizuálu to má stát, forma zde přebíjí obsah, tak bych čekal, že ten vizuál fakt bude stát za to - a přitom se obrazově vyčerpal docela rychle. Nějaké poselství tohoto filmu však nedokážu brát moc vážně. Než mě odsoudíte, tak chvíli počkejte, já to vysvětlím. Už od první scény je to zjevně ekologicky zaměřené, hlas Tildy Swinton coby člena téhle hodně budoucí civilizace sem tam mluví o tom, jak potřebují něco sdělit do minulosti a ačkoli tam je pár opodstatnění hodných krátkých sdělení, většinou to souvisí jen s tím, že zanikne Slunce a pohltí Zemi. Přitom to není nic, čemu bychom mohli zabránit ať už bychom se snažili sebevíc i v současnosti, kdy je tahle událost ještě hodně, hodně vzdálená. Nicméně stejně si myslím, že by to mohlo dost dobře fungovat, ale spíš jako středometrážní film, o 35 minutách maximálně. Takhle to je sice zajímavý experiment s určitými klady, ale nefascinoval mě, neokouzlil a ani ho nemůžu označit jako bůhvíjak povedený... Slabé 3* (12.12.2021)