After Life

Úplny opak režisérovho predchádzajúceho filmu. Dlhé zábery vystriedalo množstvo strihov. Zo širokých panorám sme teraz detailnejší. Namiesto ticha tu máme nepretržité dialógy. Namiesto lyrickej chladnosti tu máme množstvo emotívnych etudiek. Film je skĺbením dokumentárnych hovoriacich hláv, metafilmu - točia sa tu totiž filmy - a prvky fantasy. Tie posúvajú samotný príbeh na inú úroveň. Je to akési zamyslenie sa nad smrťou, hodnotou života a tiež toho, čo príde potom. Bez efektov, veľmi komorný, zato vypovedajúci o všetkých dôležitých veciach, čo vás s touto témou napadnú. Korééda natočil perfektné dielo so silným emotívnym nábojom a dôležitou autorskou výpoveďou. (26.12.2014)

Téma je výborné, ale bohužel to končí u zajímavé myšlenky. Mrzí mě, že Hirokazu Koreeda na to šel způsobem, který docela nešikovně balancuje mezi dokumentem a fiktivním filmem a jakoby se nedokázal rozhodnout, ke které straně se přiklonit. Vždy, když se objevilo něco zajímavého, co vypadalo slibně, hned to nedotažené zmizelo a nastoupilo něco, co bylo nevýrazné a ploché. Nepochybuji o tom, že by myšlenka šla zpracovat mnohem lépe, dokonce mi během sledování v hlavě běžel celý nový scénář. Do hloubky vypracovat charaktery postav a jejich životy, stejně tak jejich pobyt v onom domě, který pro ně byl po smrti přestupnou stanicí a přidat emoce. Osobně mi ve filmu neseděla skutečnost, že pracovníci a pracovnice v domě se snaží zvěčnit vzpomínky natočením filmu, jistě by se to obešlo i bez toho... Určitě ale stálo za to na film se podívat, protože nám nabízí další způsob, jakým se zamyslet nad životem. (18.02.2011)

Já jsem asi nadšený a zklamaný zároveň. Jinak ty své pocity z tohohle filmu asi nepopíšu, protože je skutečné mám takové... zvláštní. Nápad samotný je natolik geniální, že by pod taktovkou skutečně geniálního režiséra (a těch je skutečně málo) vystačil i na tříhodinovou stopáž a byl plný filozofie, silné psychologie postav i veškerého odhalení ohledně tohoto "Mezisvěta". Wandafuru raifu má tu psychologii, filozofie tak trochu (ale tam to zas tolik neřeším, jelikož Kore'eda chtěl primárně natočit poetický film a to se mu i povedlo) a ta mytologie (řekněme) tam je, ale stejně bych chtěl vědět víc. Ano, chápeme, co za úkol mají ti mrtví, víme, kde jsou ubytovaní, co je jaký den čeká a víme i to, co se stane, když si do neděle nedokáží vybrat jednu vzpomínku. Ale kam přesně ti, co si vybrat dokázali (drtivá většina) odcházejí? A ten Mezisvět, jak vypadá? Je rozdělen jen na různé hotely, kam chodí ti mrtví nebo jen tvořen něčím víc? A proč v Mezisvětě nemají k dispozici vzpomínky mrtvých? Aby se podle nich mohli řídit nebo jim je v sobotu rovnou pustit? Proč vše musí napodobovat a točit štábem? A co když si někdo vybere těžko natočitelnou vzpomínku, třeba výlez na Mount Everest? A ti, co si nevyberou, můžou si někdy vybrat v budoucnu a pak odejít? Ti, co si nevyberou - stárnou, omládnou nebo zůstanou ve stejném věku, kdy přišli (myslím teď ty, co si nevybrali)? A proč se nerozlišuje podle hříchů a třeba Hitler by měl stejný nárok na šťastnou vzpomínku stejně jako někdo hodný? Ono by těch otázek asi bylo ještě víc, ale už tak jich mám dost. Jasně, možná chci vědět až moc, ale existence Mezisvěta mě prostě fascinovala a chtěl bych o ní vědět fakt co nejvíc - nebo aspoň skoro všechno. A tady mi prostě něco chybělo, nemůžu si pomoct. Jinak ten film má podmanivou pomalou poetickou atmosféru, zajímavé postavy (ačkoli těch starých mohlo být víc a taky jsem chtěl vědět, jak umřeli - obzvlášť u těch mladých), skvělou kameru, civilní herecké výkony, dobře se na to kouká a v tom, co vše je tam rozehrané, je to i slušně vedené. Zatím je to to nejlepší, co jsem od Kore'edy viděl (a celkem mě překvapuje, když už je i tady asijská kinematografie celkem oblíbená a Kore'eda vešel do většího podvědomí i v Česku, že tenhle film vidělo málo lidí), ale bohužel ani tady nemůžu být úplně nadšený, i když bych skutečně chtěl ten plný počet dát. Ale na něj mi tam ještě dost věcí chybí... 4* (23.12.2020)

Na člověka po vlastní smrti čeká jediný úkol: vybrat si jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou mu zaměstnanci jakéhosi "posmrtného úřadu" natočí a kterou si jedinou bude dále pamatovat. Atraktivní námět, ale dogma zpracování Afterlife je strašné, nutí postavy pronášet nesmyslné dialogy, děj v podstatě neexistuje a atmosféra nulová. Povolání - výroba "švédovaných" vzpomínek je stejně zbytečné jako sám film a nejhorší je, že se snaží při tom tvářit vážně a důležitě. Btw: jestli tohle je posmrtný život, tak mě čeká peklo, které bude trvat déle než 2 hodiny. 30 % (17.11.2008)

Raný Koreeda využívá své předchozí dokumentární praxe k vybudování fikčního světa tak prostého, že sám o sobě nestrhává žádnou pozornost. Vyprávění rytmizuje jen pomocí kamery a slov, hudební doprovod téměř nepoužívá, a pokud s k němu uchýlí, je diegetický, případně se jedná o jednoduchou melodii (zvonkohru), která slouží ke spojení více scén. Stejně jako ve svých dalších filmech se soustředí zejména na člověka a existenciální otázky. Způsob, jakým to činí je opět mimořádně podmanivý, jednoduchý a nenucený. Zajímavé je zejména srovnání se snímky, které se vyprávějí o plnění snů a směřování života. Wandafuru raifu má totiž úmyslně zcela obrácenou dynamiku. Dívat se zpět a směřovat kupředu vychází z naprosto odlišných priorit. (31.05.2015)