Vzestup

Tak to je síla tohleto. Jenom tolik rovin a možností, co se naskýtá při výkladu duševních pochodů jednotlivých postav. Neni to ani trochu černobílý, naopak, dalekosáhlý a hluboký. Nešteřil bych superlativy, ale uvedu toto. Večer předtím jsem se díval na Mizogučiho Ukřižovaný milence, což je fantastický kino, a Vzestup byl pro mě ještě o stupeň silnější zážitek. (17.11.2009)

Příběh dvou chycených partyzánů, kteří se mají vyrovnat s jistou smrtí. V těžké zkoušce se i ti hodní mohou změnit na sliz a pro svůj život obětují cokoliv. Který z nich to bude? Kdo zradí? Když jsem se na film díval, neubránil jsem se otázce, jak bych se rozhodl já? Být s osudem vyrovnaný a padnout s čistým svědomím nebo se stát ubohým zrádcem v očích obou stran? Stát se špínou je v tu chvíli lehká volba a lidé chtějí tak moc žít! Nakonec je ale výhrou smrt, protože odešli jako hrdinové a stanou se ve vzpomínkách nesmrtelní. Zrádce sice zůstane živý, ale osobní psychická muka za to nestála, ale chtěl tak žít... (02.10.2012)

Pováž ty, človek, či skutočným nepriateľom jest muž lebo žena v uniforme národu znepriateleného, abo ty sám si v skrytu duše svojím nemesis. Lebo len v najťažšej chvíli spoznáš pravdu, a vyjavíš svoju pravú tvár sebe i ostatným. A možnože budeš prekvapený tým, čo odhalíš. A možnože privedie ťa to na okraj priepasti, z ktorej niet úniku... Jeden z nespochybniteľných vrcholov ruskej školy sugestívneho vojnového filmu. Zámerná čiernobiela kamera len prispieva aj po rokoch rovnako pôsobivému zážitku aj vďaka technicky/reštaurátorsky vynikajúco odvedenej práci, vďaka ktorej je komornosť snímky a centralizácia príbehu čisto na postavy a motivácie výrazným kladom. Psychologická rovina postupného vynárania pravej osobnosti toho-ktorého ne-hrdinu (k tomu sa hneď dostanem) dá tuzemskému divákovi spomenúť na obdobne silné literárne dielo Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva. Dôsledným rúcaním hrdinského obrazu partizánov, ale aj obyčajných ľudí-kolaborantov sa stavia do priamej opozície voči Bondarčukovmu Судьба человека, ktorý je až gýčovou ódou na hrdinstvo vojnovými útrapami ťažko skúšaného, ale nepoddajného prototypu statočného Rusa-vlastenca. Tým, ako otvorene a dôsledne kritizuje chamtivú a pokryteckú podstatu povahy ruského človeka a jeho náchylnosť k zlu zožal posledný film Larisi Šepiťkovej ako dôstojná bodka za jej kariérou medzinárodný kritický úspech a viem si predstaviť, ako kontroverzne musel na domácej pôde pôsobiť. Dosadenie obľúbenca Andreja Tarkovského, Anatolija Solonicyna do zvrátene zápornej role bývalého učiteľa, teraz nacistického kolaboranta bez milosti vypočúvajúceho zajatcov, pričom scenár neudáva dôvod jeho vnútornej zmeny, ale necháva ju pôsobiť na psychiku ústrednej dvojice zajatcov sa ukazuje ako strategický ťah hodný majstra intertextuality a psychológie diváckych asociácií (kto videl aspoň jeden Tarkovského film s ním, vie presne, čo mám na mysli). Záverom dodám len jedno - pokiaľ ste ešte nemali tú česť, napravte to. 100% (Poslednou dobou začína byť pre mňa omnoho lepším doporučením filmu nie počet Oscarov, ale skôr Zlatá palma z Cannes a ešte viac berlínsky Zlatý Medveď. O to viac, keď sa jedná o filmy s datovaním spred roku 1980. Ale zanechajme témy ocenení - tak či tak, keď som si kupoval DVD Восхождение, nemal som tušenia ani o Zlatom medveďovi, ani o tom, že je zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než zomriete. Teraz viem, že právom.) (11.07.2014)

Ak by som to nevidel v titulkoch, tak nikdy neuverím, že niečo takéto mohla natočiť žena! Nie, nie som žiaden patriarchálny namyslenec, ale taká miera psychologickej "surovosti" (alebo skôr čistoty?), množstvo neskutočne drsných obrazov, scény doslova driapajúce za srdce, obrovský filozofický presah príbehu znásobený jeho meditatívnym-mysterióznym spracovaním (hudba, zvuk, kamera), tak niečoho takého nie je schopná ani väčšina "mužských režisérov".... geniálne ale pre mňa takmer neznesiteľné.... vlastne, je veľmi ťažké film dopozerať (obzvlášť keď sa človek vžije najmä do postavy "judáša" ako sa to "podarilo" mne), práve preto že je tak(mer?) dokonalý.... Dokonalosť, ktorá z neho robí "španielsku čižmu" na ľudské srdce! (02.11.2009)

Vedle Klimovova Jdi a dívej se další otřesná věc, kterou těžko hodnotit. U Šepitkovové nemám nakonec takový problém strhnout "tak málo", protože to stále "drží fazónu". Nedovedl bych dát Jdi a dívej se "odpad", ačkoliv by si ho podle mě z podstaty zasloužil - filmová mašinérie nemá právo dělat z utrpení lidí expresionistické hříčky při nichž hynou další tvorové. Taktéž Vzestup je expresionistická hříčka - hanba mě fackuje, ale nemá to s realitou mrazivého válečného Běloruska společného nic než zobrazení. A přikrášlení - přikrášlení Sotnikova jako Krista, expresionistické přikrášlení celého toho martyria. O co důstojněji působila Balada o sedmi oběšených. Nemůžu si pomoct - jestliže se v USA té doby točily Čelisti, jsou pro mě Jdi a dívej se a Vzestup inverzní a totalitní podoby blockbusterů toho typu - lidé se rádi bojí, rádi se dívají na utrpení, rádi vidí mučící nástroje a kečup jako krev. Co mi u Šepiťko nechává tři hvězdy je jednak Šnitkeho hudba (ano, krom podmaleb mi stačí ona snad jen minutová echo pasáž pár klarinetů při scéně zajatců projíždějících vesničkou), a jednak neodiskutovatelné metaforické a řemeslné kvality filmu. (10.02.2018)