Vůně zelené papáje

Vôňa zelenej papáje je veľmi príjemným filmom. Vystačí si bez dramatickej zápletky a jediné na čo sa zameriava je príbeh jedného domu. Domu do ktorého príde ako 10 - ročná - slúžka Mui. Očami Mui nesledujeme len krásu domu a prírody, ktorá ho obklopuje, ale aj rozpad jednej rodiny. Film sa sústreďuje na dve dejové línie. Prvá z nich zaznamenáva príbehy rodiny vo Vietname 50 rokoch. Jedná sa o generačnú výpoveď. Kamera sa neustále pohybuje a pláva vnútrom domu a zaberá každý jeden obraz, list, alebo vázu. Detailnosť a prepracovanosť a hlavne načasovanie je neuveriteľné. Sú momenty, kedy som si sám pripadal, že sa nachádzam vo vnútri domu. Druhá dejová línia sleduje už dospelú Mui ako odchádza z domu, v ktorom vyrastala, do domu, kde býva mladý umelec. Umelec neustále hrá na klavír a je zasnúbený. V tejto časti príbehu Tran rozvíja romantickú zápletku a zvyšok filmu plynie bez slov. Je emocionálne vypätejší a krajší ako prvá polovica. Hlavná predstaviteľka je dych berúca vo svojej mlčanlivosti a hlavne zo scén, kedy sa umýva cítiť zvláštny pokoj. Jedná sa o veľmi pomalý film, ktorý má ale príjemnú atmosféru a ktorý je celý koncipovaný ako mozaika osudov, s ktorých najviac do popredia vystupuje práve Muin príbeh. (20.03.2011)

Málokdy mám trpělivost sledovat jen zvolna se vlekoucí filmy. Tento snad pomaleji už běžet nemůže, a přesto jsem si ho spokojeně vychutnával. Příběh je velmi jednoduchý, byť mnohým významům a symbolům zřejmě Evropan nerozumí, ale i jen sledovat drobné úkony denního života v pro nás exotickém prostředí, jsou-li natočené s takovým vkusem a citem, je prostě pohádka. (01.11.2013)

Pokus o umělecký film skončil u umělého filmu, který se neuměle snaží občasným kopirováním zajímavých záběrů z jiných snímků markírovat alespoň obrazotvornost. Nenápaditý vizuál, který každou další minutou varuje diváka, že tohle již někde viděl, nemůže kompenzovat až absurdní absenci myšlenek i děje. Vše je doprovázeno odpudivou kakofonií dysharmonických zvuků, kterým se daří diváka enervovat, leč film neplní očekávání predikovaná hudbou, tudíž selhává i po této stránce. Během celého snímku se mi na něm nepodařilo najít nic, co by bylo dobře. (21.03.2020)

Jsou filmy, které jsem viděl několikrát a stejně si je pamatuju jen mlhavě. A pak jsou filmy jako je tenhle estetický skvost z časů pozdně koloniální Indočíny - viděl jsem ho donedávna jen jednou někdy v půli devadesátek (v rámci nějakého nekomerčního filmového cyklu v Ponrepu nebo kde) a natolik silně na mě zapůsobil svou meditativní atmosférou, jemnou poetikou a vizuální krásou, že některé jeho scény se mi úplně vpily do paměti (za všechny třeba rozkrojená papája a ten krásný žasnoucí dívčí/ženský úsměv). Nádherná a bohatá filmová výprava a skvělá a pomalá kamera nám nabízí desítky úžasných detailů z vnitřku tradičních vietnamských domů i z jejich dvorů plných zeleně a zvuků hmyzu a ptactva (lhostejno, že se natáčelo evidentně v uměle vytvořeném prostředí), jsme svědky přípravy jídel, kocháme se krásným nábytkem, nádobím, hudbou a tak dál a tak dál, zkrátka pastva pro oči i uši a balzám na duši (skoro tak dobrý jako teenagerské vyvražďovačky). (28.04.2013)

Anh Hung Tran umí nádherné poetické příběhy, kde zapomenete na čas a pomalinku necháte plynout myšlenky a proplouváte minutu po minutě krásným minimalistickým prostředím za doprovodu hudby. Jsem zvědav, jak si poradil s knižní adaptací Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Vůně zelené papáje mě přesvědčila o tom, že je to látka přímo pro něj, jako dělaná. Ale na druhou stranu režisér dostal ode mně mínus s filmem Přicházím s deštěm, který se absolutně vymyká jeho předchozí tvorbě. Skvělý odpočinkový film, při kterém můžete vypnout a jen se unášet vůní zelené papáje... (12.12.2010)