Woodstock

Dokument mě bavil v částech, kdy šlo vážně o dokument a ne hudební záznam interpretů. Takoví Ten Years After jsem nakonec přetočil, protože to bylo děsný. Jinak to bylo na můj vkus až příliš dlouhé (director's cut) a docela uměle natahované. Kamera a střih nicméně super! Dnešní dokumentaristé by se mohli učit. Byl bych pro více výpovědí návštěvníků či lidí z okolí. Každopádně Woodstock jako takový je dnes pojem a to zcela zaslouženě! Ta atmosféra, ti lidé... Super doba. (03.09.2017)

Dokument těží hlavně z perfektní hudební produkce, zbývající záběry jsou jen taková nastavovaná nemastná neslaná kaše, která mohla být rozhodně lepší, jinde by to možná zapadlo do kontextu dobře, ale zde jí stránka hudební opravdu hodně převyšuje, stopáž je hodně natažená, ale ani tak nepojmula všechno, volil bych kratší úseky pro hudební kapely (ano! ochudil bych se o hudbu, protože si zbytek stejně můžete najít na youtube, samozřejmě ne v době vzniku) a chyběl mi rozvoj sousedské linky. Už jsem viděl hodně lepších dokumentů a slova o tom, že bych se cítil jako kdybych prožil Woodstock, tak to ani v nejmenším, na druhou stranu set Jimiho Hendrixe je jedna z nejlepších pozemských (mírně kosmických) věcí vůbec. (11.10.2010)

A závěrečné ďábelské tóny z kytary Jimiho Hendrixe zní dál. Dokument, kterému dozajista svědčí velké plátno (a proto ho musim vidět ještě jednou z něčeho většího než z monitoru nojbůku) a kde přebírá nadvládu hudba nade všemi starostmi. Díky lidem a díky době zde hudba není pouhou výplní ticha, ale skvěle doplňuje sociální podtext celého dokumentu. Slova v písních všech vystupujících promlouvají k návštěvníkům a ti si z nich jsou schopni něco odnést. Ne jako my dnes, kdy slova k hudbě většinou považujeme něco jako další nástroj v kapele. (A není se čemu divit, když můžou vzniknout songy o deštníku - ano, nemám rád Rihannu.) Dokument zároveň neni tak povrchní a neukazuje návštěvníky festivalu pouze jako bandu zdrogovaných mániček, ale ukazuje i takové, kteří neujíždí na nějakém svinstvu nebo kterým ten bordel a bambilion lidí kolem leze na nervy. Na druhou stranu jsou mladí lidé ukázaný jako výjimečný dav, který nepřebírá inteligenci toho nejblbějšího z davu, ale naopak se chovají spořádaně, a během festivalu nenastane žádný větší problém. Možná v tom byl trochu záměr tvůrců, aby toto vyznění dokument měl, ale čert to vem. Chtěl bych bejt mánička v tý době a chtěl bych se válet v bahně na Woodstocku... (16.08.2011)

Hľadať slová je zbytočné. Sidney Westerfeld dokonale zhodnotil celý Woodstock už v úvodných minútach filmu: „This thing was too big. It was too big for the world! Nobody has ever seen a thing like this! And when they see this picture in the news, over the moving pictures... they'll really see something!“ (10/10) (02.01.2012)

Woodstock 1969. Nejlepší, nejvelkolepější a zároveň nejúžasnější živý hudební koncert jaký jsem kdy viděl a zároveň jedna velká výpoveď lidí celé jedné tehdejší generace. Bohužel jen na videu, ale i tak mi to stačilo vytvořit si alespoň malý obrázek o tehdejší době. Koncert se konal na farmě Maxe Yasgara v newyorském Bethelu! Tři dny a tři noci míru, hudby, lásky všech těch mladých lidiček kteří si tenkrát říkali "květinový děti", prostě Hippies. Návštěvnost mluvila taky sama za sebe, téměř na půl milionu lidí, se utábořilo v co největší blízkosti jeviště, jež na pozemku vybudovali organizátoři akce. Mezi ty úplně nejúspěšnější interpreti či skupiny, se tenkrát v tom nejlepším světle ukázali zejména J. Hendrix, který vystupoval až skoro jako jeden z posledních, kdy už se tam váleli jen ty nejotrlejší a přeživší, omámení všemi těmi tehdejšími halucinogeny, a vedle nich jen tuny odhozených odpadků. Dále pak skupina "Ten Years After" údajně s nejrychlejším kytarystou na světě A. Leem. Nakonec bych nemohl opomenout britskou skupinu "Who", s ďábelským zpěvákem S. Townshendem. Nejlepší skladba koncertu jednoznačně "I' AM Gonna Home" od Ten Years After. Jedinečnost festivalu spočívala právě v ojedinělé a obecné atmosféře a v možnosti osvobození kterou divákům tehdy poskytl. Koupání na ostro v rybníku, dětinské klouzání v bahně, společné sdílení společných dek, láhví, jointů, sex, to vše přispělo k neopakovatelnému zážitku a jistému pocitu sounáležitosti. (20.05.2006)