Pán přílivu

Barbra Streisand /Takovi jsme byli, Funny Girl/ tentokrat pred aj za kamerou, a musim napisat, ze rezia jej ide. Romantika skombinovana s tajomnom- to je silna kombinacia a fascinujuca. Nick Nolte ako spoluhrac Straisandovej v roli cloveka, ktory ma potlacovane spomienky a nesie si skarede zazitky z detstva - podla mna sa to k nemu aj hodi. Navyse Tom Wingo v podani Nolteho je nezamestnany ucitel, ktory ma pocit, ze zena ho prestala pritahovat a riesi sa tu aj alkoholizmus : 77 % (01.08.2017)

Film, z ktorého cítiť poctivú a veľmi tvrdú prácu pani režisérky. Zároveň mám však dojem, že sa nedokázala vyhnúť typickej ženskej predstave o romantike, citovej nátlakovosti a účelovej sentimentalite. Prvá polovica a i kúsok ďalej bola výborná, človek čaká aké rodinné tajomstvo to z Toma vypadne a musím uznať, že to nebolo najhoršie. Tiež scenár okolo toho a skladba deja ušli a celkom ma aj zaujali. Koniec však už srší trápnosťou a presladenou romancou, až takou, že sa mi chcelo od toho odvracať oči, cítil som sa trápne aj za nich. Niekedy je menej viac, ale aj napriek tomu hodnotím snímok ako nadpriemerný. 70/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (17.01.2016)

Film jsem viděl kdys, snad jako premieru, a měl jsem z toho tak silný zážitek, že dodnes to mám zafixovaný jako dost dobrý.. snad jako hodně zajímavý a působivý film. Po miliardě let, jsem to sjel znovu, a dojem je...že je to opravdu dost povedený, silný film, který má co nabídnout i dnešní generaci filmožroutů.. (26.07.2017)

Barbara Streisand si ze své knihovny vzala jednu knihu s červeným přebalem, podle jejího sladkobolného příběhu natočila film, a to docela obstojně a natolik sofistikovaným způsobem, že jsem občas zapoměl odkud ten příběh pochází. Avšak romantikou rozbředlý konec nenechá žádné iluze o původu příběhu. (07.09.2011)

Ne, nevěřím, že uvnitř rodiny neexistuje neodpustitelný zločin, nevěřím, že výkupné za vysvobození ze zhoubných hlubin mlčení a drásajících čelistí vzpomínek zaplatíte jen sdílením tajemství a očistnou mocí pláče, a už vůbec nevěřím tomu, že při obsazování rolí Lily a Savannah, v předloze bolestně krásných žen, trochu nezabouchalo pěstí do stolu režisérčino ego. A dost možná bych nevěřila ani tomu, že by na mě kdy filmová verze Pána přílivu mohla zapůsobit se srovnatelnou silou jako anglickojazyková pokladnice, kterou je její předloha, nebýt několika maličkostí. Maličkostí, jež si urvala nemalou část mého hodnocení, je o hlavu mě převyšující Nick Nolte, který mě s pohledem osoby, pro kterou je peklo místem, kam si chodí přečíst ranní noviny, provádí hereckým rájem, a jako při každém svém snímku se mě němě ptá, proč stále ještě není v mé herecké TOP, a já už nemám výmluvy, které bych mu poskytovala místo odpovědi. Maličkosti nevroubily životní cestu autora knihy a scénáře Pata Conroye, platícího daň za svůj dar vypravěčství podobně jako Savannah Wingová, a maličkostí se nedá jako ostatně nikdy nazvat hudba Jamese Newtona Howarda. Maličká není šíře talentu Barbry Streisand a zrovna maličkým se nedá nazvat ani můj knedlík v krku při závěrečných monologových minutách, který není možné splknout ani vyplivnout, musí se jen vydržet a spolu s tichým přikyvováním slovům o touze po dvou životech pro každou lidskou bytost a večerních pohledech k severu nechat zvolna se rozplynout. (08.03.2008)