poster

Spiklenci slasti

  • anglický

    Conspirators of Pleasure

Animovaný / Komedie

Česko / Švýcarsko / Velká Británie, 1996, 85 min

  • anais
    ****

    Ve Spiklencích slasti se Švankmajer animovaným pasážím velkou část filmu vyhýbá a připravuje si půdu pro vynikající masturbační finále. V tom se hlavní postavy ukájejí těmi nejsurrealističtějšími způsoby, jaké kdy spatřili filmové plátno (kapři cucající palce Anny Wetlinské jsou tím nejmenším!). Problémová je však první půle, kde se autoři spolehli na klasický herecký projev - někdy se to povedlo (Hrzánová je rozený klaun), někdy méně (Petr Meissel v hlavní roli je trochu nevýrazný). Kdyby byl film kratší, a člověk by nemusel tak dlouho čekat, než mu Švankmajer předloží svou tipickou poetiku, bylo by to za plný počet.(12.7.2009)

  • dainio
    *****

    Ojedinělý filmový projekt, jenž s glancem sobě vlastním názorně ukazuje, že každý člověk má svá tajemství a slastné 13.komnaty. Bůh ví, jak by celý tento film dopadl, kdyby ho natočil někdo jiný, to fakt nevím. Čím jsem si ale jist, že pan Švankmajer znovu potvrdil, že je naše režisérská a světová špička. Takovou míru zvráceností, úchylných představ a sexuálních praktik, jsem tedy viděl poprvé. Očekával jsem opravdu něco neotřelého ale že to bude až tak ... no prostě, Švankmajer mě posadil na prdel. Všechny ty postavičky jsem se zaujetím pozoroval od samého začátku až po vynikající konec, kde se jejich osudy protnou. Petr Meissel, jenž si vyrábí kohoutí masku s kterou poté vykoná drastickou pomstu na sousedce. Bára Hrzanová, která vydlubává chléb a vytváří z něj kuličky, které pak vdechuje do všech tělních dutin. Jiří Lábus, jako beznadějně zamilovaný trafikant do moderátorky zpráv, vytvoří složitý stroj na ukájení skrze televizní obrazovku. Pavel Nový, milujíc všechny kartáče, hřebíky, poklice. Gabriela Wilhelmová týrajíc slaměného panáka ... atakdále atakdále. No musí se to prostě vidět. Dokonale odvedená práce.(24.11.2010)

  • Pepinec
    **

    Asi jsem oproti zdejším šestasedmdesáti procentům úchyl začátečník a prase junior. Můžete tady tuhle snůšku bizarnosti obhajovat jak chcete, ale já viděl jen hříčku filmového experimentu, jehož pointa je pro mě jako Lochnesská příšera. Podle spousty lidí prý existuje, ale já ji neviděl... (Litoměřice 2013, 5/14)(28.8.2013)

  • Adam Bernau
    *****

    Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie. Vždyť co Švankmajer provádí s ikonou serióznosti a korektnosti, jakou je hlasatelka ČST, to je rouhání svatokrádežnější, než kdyby předvedl porno papeže s Večerníčkem. Angažováním živé Anny Wetlinské (jejíž jméno můžeme číst i na balíčku od pošťačky Hrzánové) ustavuje Švankmajer ve svém filmu čtyřdimenzionální prostor. Co vlastně spojuje jeho spiklence? Především nutkavá potřeba cítit, pociťovat, fyzicky zakoušet. Zároveň potřeba (erotického) vztahu, jehož nezbytnou složkou je přesná homeostatická rovnice (o mnoha neznámých), u každého jiná. Tyto dvě potřeby a jejich naplňování, resp. ukájení, se ovšem vzájemně míjejí. Divné, že? Do hlubin symboliky jednotlivých akcí a jejich propriet se nehodlám pouštět, nejsa k tomu kompetentní. Všimněme si však alespoň protikladnosti toho, co „dostává“ Nového (ptačí chlupaté a škrábavé dráždění pokožky) a jeho manželku Wetlinskou (rybí studená, mokrá, mrtvá hladkost); v téže kádi Domina utopí Slepičáka, jenž je (coby pernatec) jejím vrahem a jejichž ne-vztah je podivuhodně komplementární. Dokonalá homeostáza rovná se smrti. Lábusův stroj na iluzi bohyně z obrazovky přesně odpovídá průrvě v realitě každého vztahu: vidíme bytost, o jejíž skutečnosti nic nevíme a vnímáme akce, které provádí stroj jejího těla, domnívajíce se, že "ji" milujeme a že "ona" miluje nás. Pošťačka to řeší přesně obráceně: sama spojovatelkou mezi všemi ostatními, žije jen ve své hlavě nabouchané chlebovými kuličkami - má jistotu pravdivosti, jíž disponuje jedině sen. Co ale ještě spojuje šest spiklenců slasti? Je to právě onen spiklenecký vztah ke světu; tajně, pokradmu, pološpiónsky, nedůvěřivě, dychtivě a opatrně „ukrádat“ z tohoto světa podivuhodné drobnosti, které se v něm nacházejí, s nimi nějak nakládat, tvořit, aranžovat. Tušit tajnou řeč fádních věcí, skryté významy banalit, svět jako schránku tajemství. Jsou to lidé vytahující věci ze zásuvek a zase je tam ukládající, lidé lezoucí do skříní – které skrývají nejen tajnosti jejich vlastního nevědomí. Taková skříň může být tajným vchodem do nitra zeměkoule. Například. Útěšný film. Proti pornošuntu, který nás všude obklopuje, bojuje tím, že ho bere až nábožně vážně. Dokud budou lidé, kteří se na svět dívají tak, jako se dívá Švankmajer, není tento svět ještě zcela ztracen. Komentáře: Flipper, dwi(15.9.2011)

  • Hamaradža
    *****

    Švankmajer je výnimočný umelec nielen na české, ale na celosvetové pomery a natočil film o sexuálnych deviáciách tak, že je všetko len nie zvrhlý, skôr roztomilý, klaňajúci sa ľudskej inakosti, nežný k svojím postavám a zároveň dráždiaci divákovu zvedavosť, gradujúci do grandiózneho surreal finále. Klenot.(21.9.2017)

  • - Poslední film pro herečku a hlasatelku Annu Wetlinskou. (M.B)

  • - Za celý film herci nepovedia ani jedno slovo. (Jello Biafra)

  • - Úvodní slovo mistra Švankmajera při premiéře filmu:

    Dámy a pánové,
    je stále ještě mnoho lidí, a to i z tzv. odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším. Proto řada tvůrců, aby splnila tento v podstatě domestikační požadavek na umění, pěchuje svoje filmy tím, čemu se v českých zemích familiérně říká člověčina. Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak víme od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako pes a kočka, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. A o tom je právě film, který za chvíli uvidíte. Spiklenci slasti, kromě toho, že jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě. O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl například božský markýz de Sade. Téma svobody, jediné téma, pro které ještě stojí za to vzít do ruky pero, štětec nebo kameru, je v tomto filmu podáno formou černé grotesky. Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než již zmíněný, pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený, zápach člověčiny.

    (Předneseno v pražském kině U hradeb, říjen 1996). (charlosina)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace