poster

Spiklenci slasti

Komedie

Česko / Švýcarsko / Velká Británie, 1996, 85 min

  • jitrnic
    ****

    Pokud tím chtěl Švankmajer říci, že jsme otroky fyzických rozkoší, před láskou ke skutečnému člověku dáváme přednost různým šidítkům (případně mediálním modlám) a spíše než něha je v nás skrytá krutost, pak se mi moc líbí, jakým způsobem to říká, i když osobně stále ještě věřím, že zas tak hrozní nejsme (i když trochu hrozní samozřejmě jsme). Pokud to říct nechtěl, nevadí, já si to tam i tak našel. Za povedené považuji závěrečné titulky s uvedenými odbornými poradci (Buňuel, markýz de Sade, Freud ad.) a s poděkováním pornografickým časopisům.(31.12.2007)

  • Aazy
    *****

    Co nás láká do kina na film? Trailery? Recenze? Doporučení kamarádů? Do kinosálu jsem tentokrát přišla navnaděná poněkud netradičně. Kvůli objektu. Kvůli fascinujícím mnohorukém stroji, který byl k vidění na Švankmajerově výstavě v Uherském Hradišti. Kombinace krajkových rukaviček, pohyblivých páček a slastného výrazu televizní hlasatelky toho hodně naznačovala. Ale nenechme se mýlit. I přes jména odborných konzultantů filmu (Sigmund Freud, Markýz de Sade a jiní, nechte se překvapit) jsou Spiklenci slasti slovy autora prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží. Přesto (nebo právě proto) je to jeden z nejoriginálnějších českých děl. Svého duchovního otce Spiklenci ukazují jako zdatného vypravěče, který dokáže film bez jasného příběhu a zbytečných slov vystavět v gradující a zábavnou podívanou. A o čem vlastně celou tu dobu básním? Neobyčejná Švankmajerova fantazie sleduje několik postav ve chvílích, kdy se nikdo jiný nedívá. Listonoška Bára Hrzánová dosahuje extáze pomocí rituálu s kuličkami užmoulaných z drobtů chleba. Sadista Petr Meissel si vyrábí kohoutí hlavu polepenou výstřižky z erotických časopisů. Komisař Pavel Nový věnuje své kutilské chvilky kartáčům a hřebíkům. A netradiční stroj trafikanta Jiřího Lábuse je umělecké dílo samo o sobě, nad kterým jsem se rozplývala v úvodu. Vše je podáno s takovou nápaditostí a humorem, že film může pomoci divákovi překonat zábrany a najít půvab také v netradičních přáních vylovených z hlubin vlastního nitra. Teď už jen zbývá vzít nůžky s lepidlem a povolit uzdu své fantazii.(11.8.2008)

  • diogenés
    **

    tak tenhle film mně prostě a jednoduše nesedl....ale zajímavý je, že přestože ve filmu nepadne téměř ani slovo, tak je slyšet už(opět)Klausův nesnesitelný hlas...jinak závěr povedený i promíchání slastí (strastí)...jen to čekání na něj..lábusova postava zase pěkně připomíná pornověk...sledování umělých obrazů ženy, potopa, chtíč, vlakové neštěstí, chtíč, požář, chtíč...v klidu víno s večeří...(22.2.2009)

  • icone
    ****

    Prišla som na to, že znesiem menej morbidity a úchylnosti, ako som si myslela. Ale vydržala som dokonca! S napätím som sledovala jednotlivé postavičky ako sa pasujú so svojimi úchylkami a občas mi bolo zle :) Koniec mi priniesol silný dojem, že som sa úplne zbláznila... niet čo dodať.. Bravó Švankmajer!(18.6.2011)

  • dwi
    *****

    Dle mého je Jan Švankmajer jedním z nejlepších českých režisérů a tímto filmem to opět potvrzuje. Narozdíl od jeho předchozí filmové tvorby se tento snímek vyznačuje jak delší stopáží, tak výrazným potlačením animačních technik. Samotný začátek filmu, kde jsou zobrazeny erotické rytiny z předchozích století, ukazuje, že půjde o zobrazení slasti (i) v jejích nejbizarnějších podobách. Šestice hlavních představitelů to jenom potvrzuje. Vše je nadneseno v lehce ironickém rytmu, kdy za sexuálními bizarnostmi jednotlivých hrdinů se skrývá jen osamělost jedince neschopného navázat s ostatními lidmi kontakt. Lehké náznaky na Bunuelovo dílo či de Sadeho jen umocňují prožitek z tohoto filmu.(23.6.2003)

  • - Poslední film pro herečku a hlasatelku Annu Wetlinskou. (M.B)

  • - Za celý film herci nepovedia ani jedno slovo. (Jello Biafra)

  • - Úvodní slovo mistra Švankmajera při premiéře filmu:

    Dámy a pánové,
    je stále ještě mnoho lidí, a to i z tzv. odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším. Proto řada tvůrců, aby splnila tento v podstatě domestikační požadavek na umění, pěchuje svoje filmy tím, čemu se v českých zemích familiérně říká člověčina. Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak víme od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako pes a kočka, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. A o tom je právě film, který za chvíli uvidíte. Spiklenci slasti, kromě toho, že jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě. O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl například božský markýz de Sade. Téma svobody, jediné téma, pro které ještě stojí za to vzít do ruky pero, štětec nebo kameru, je v tomto filmu podáno formou černé grotesky. Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než již zmíněný, pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený, zápach člověčiny.

    (Předneseno v pražském kině U hradeb, říjen 1996). (charlosina)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace