VOD (2)
Obsahy(1)
Jedinými protagonisty této nezvyklé podívané, v níž se dialogy prolínají s pantomimou, jsou revírník z románu Viléma Mrštíka Pohádka máje a doktor Zvonek Burke ze hry současného dramatika Ladislava Smočka Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Děj je velmi jednoduchý: tak jako každý rok přichází doktor Burke navštívit stařičkého pana revírníka, o něhož se stará pečovatelka Dobruše. V malé, nepříliš útulné místnosti prožívají oba přátelé neuvěřitelná dobrodružství, v nichž díky jejich fantazii mění úplně všední věci svou funkci, představy se stávají skutečností a vzniká tak bláznivý svět, v němž je možné všechno. Experimentální film, kde jde v podstatě o hru na hru, se zcela vymyká běžnému standardu barrandovské produkce a oprávněně zaujal kritiku i zasvěcené diváky. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (60)
"To ne já! To ne tato zbraň! To příroda!" Je to pěkné vidět po letech jak se 32letý a 37letý stařec hltají očima!! Krásné prolínání hravosti dvou "vysloužilců" s realitou jak dějovou (vystupy ošetřovatelky) tak i skutečnou (doprovodný výklad obou herců). Divadlo před kamerou. "Kameny jsou vratké jak ňadra žen!" ()
Tomuhle druhu humoru příliš nerozumím. Trochu víc klaunství s prvky pantomimy než klasický humor. Občas se člověk trochu zasměje, spíš ale jednotlivostem, než aby chápal, oč Polívkovi a Pechovi šlo. Samozřejmě, namítnete - zfilmované představení Divadla Na provázku, klasický Polívka, jenže mně se tu víc líbil Jiří Pecha, zvlášť ten začátek, kdy jej pečovatelka obléká, vypadal nadějně. Dva senilní staříci si vybavují scény ze svého nimrodského života a tím duševně omládnou. To omlazení duše ale bohužel nedoprovází omládnutí těla, z čehož mají asi vyplývat komické situace. Několikeré opakování většiny gagů snad má taky připomenout, že skleróza bude čekat na každého z nás... Časem se z toho stala dost nuda a v polovině jsem asi na deset minut usnul. Asi mi byly duchovně nejblíž ty pečovatelky... ()
Protože jsem v době studií chodil poměrně pravidelně na "provázek",který tehdy byl ještě lokálním divadlem, a protože jsem tuhle Polívkovu partu miloval, tak je možné že nebudu hodnotit úplně objektivně. Pro mě je zkrátka tenhle film nostalgickou připomínkou dávných dob, ale stejně si myslím že si 5 plnejch zaslouží! ()
Bolek Polívka a Jiří Pecha. Tato notoricky známá jména dávají tušit, že se bude jednat o zajímavé a humorné podívání. Dialogy "Poslední leče" se sice v průměru nevymykají nápadům těchto dvou uznávaných komiků, ale .... dialogy se příliš často opakují, stávají se postupujícím časem nudnými a podle mě nadměrně prodlužují hrací dobu. Čím déle jsem se na komedii díval, tím více jsem byl rozpačitější a znuděný. Šedesát minut hrací doby (i míň) by bylo z hlediska kvality a poutavosti komedie vhodnější. Někdy méně znamená více. Jako krátkometrážní snímek by "Poslední leč" byla jistě snesitelnější. ()
"Eeh?!" (...) Asi nejvíc mi tenhle experiment připomíná některé z her absurdního divadla, speciálně v tom nekončícím cyklení (Audience, Havel). Zde Pecha a Polívka přejímají postavy z dvou divadelních her a zasazují je do vlastní meta-hry, kde míra zábavy a toho, co si odnesete závisí na tom, jak vás to, lidově řečeno, chytí za koule. Mě to v momentech bavilo, ale čím delší čas uplynul, tím odpadávalo i mé nadšení. Ale je dost zvláštní vidět, speciálně, Bolka Polívku v něčem tak artovém, v jeho přístupu, komedie je to místy hodně fyzikální (pantomima), někdy bylo hodně vtipné to přecházení ze hry k poznámkám ke hře "...počkej, tady přece musíš..." (apod.), protože já Bolka a jeho divadelní práci prakticky neznám (vím, že dříve vysílali jeho Manéž). Vždycky jsem ho znal jako Bohuša, a pak jako charakterního herce spousty skvělých rolí (který ale poslední dvě dekády citelně zpomalil a hraje jen takové ty vedlejší přicmrndávače). Tohle je zajímavá raritka. Ale, že bych měl potřebu ji doporučit, to asi ne, to si spíš pustím DJC. ()
Reklama