Reklama

Reklama

Poslední leč

TV spot
Komedie / Experimentální
Československo, 1981, 92 min

VOD (1)

Obsahy(1)

Jedinými protagonisty této nezvyklé podívané, v níž se dialogy prolínají s pantomimou, jsou revírník z románu Viléma Mrštíka Pohádka máje a doktor Zvonek Burke ze hry současného dramatika Ladislava Smočka Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Děj je velmi jednoduchý: tak jako každý rok přichází doktor Burke navštívit stařičkého pana revírníka, o něhož se stará pečovatelka Dobruše. V malé, nepříliš útulné místnosti prožívají oba přátelé neuvěřitelná dobrodružství, v nichž díky jejich fantazii mění úplně všední věci svou funkci, představy se stávají skutečností a vzniká tak bláznivý svět, v němž je možné všechno. Experimentální film, kde jde v podstatě o hru na hru, se zcela vymyká běžnému standardu barrandovské produkce a oprávněně zaujal kritiku i zasvěcené diváky. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (60)

gabin(a) 

všechny recenze uživatele

Pana revírníka jsem znala z Pohádky máje z Provázku, doktora Burkeho z Podivného odpoledne tuším ve Véčku - perfektní! Poslední leč jsem viděla Na Provázku ještě v předpremiéře. Šla jsem tam po večeři a měla jsem co dělat, abych ji smíchy nepředvedla ostatním. Bylo tam strašně moc lidí, hrozný vzduch a my jsme seděli na zemi namačkaní pod pódiem. A zkuste se chechtat, když jste sedící sardinka! I když je to vlastně hodně smutné téma, chechtala jsem se pořád, už když Bolek Polívka před představením strašil publikum vystoupením živé šelmy a pak přišla stará fenečka Nela, na to v životě nezapomenu. Divadlo za pět hvězd, film za čtyři, protože to divadlo bylo prostě lepší. ()

D.Moore 

všechny recenze uživatele

Neskutečně nápaditý koncert pro dva, který stejně spolehlivě baví jako dokáže i dojmout. Neodolatelný slovní humor ("Ležím v kleči!") kombinovaný s bezmeznou "pantomimaginací" (průchod zamlženým lesem a především obtížná cesta na horskou chatu) vytváří skvělé dílo, ke kterému se budu stejně jako k Šaškovi a královně rád vracet, a to i ve chvílích, kdy mi nebude do smíchu. Funguje totiž dokonale. "Jste šťasten?" - "Jsem šťasten!" Krásné. ()

Reklama

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

„Válíme se tu jako dva homosexuálové...!“ Tohle nádherné a svým způsobem i provokativní divadélko jsem si dnes připomněl jako připomínku právě zesnulého herce komika Jiřího Pechy. Jeho svérázný herecký dvou-koncert s Bolkem Polívkou je zde nezapomenutelný. Řekl bych, jedno z těch velice osobitých mistrovství humoru napříč československým divadlem a filmem, jaké zdaleka neosloví všechny a které často vyžadují od diváka speciální náladu... mne i po čase oba "dědkové" neskutečně potěšili. Kouzelně bláznivé setkání dvou přátel tady a teď, omezené jednak předem určenou dobou a koncem (jednou za rok u poslední leči), ale rovněž za dveřmi číhající stereotypní realitou - tu zde přímo stelestňuje civilní pečovatelka, která bez kouska fantasie narozdíl od dědků nevidí v místnosti se stromky a parožím žádný les, jenom pokoj s obrovským nepořádkem a zbytečnostmi. Obrovská smršť groteskních gagů, fiktivní střílení vzduchovkou z podlahy na druhou pohybující se vzduchovku s papučou navrch, dále napodobenina rybařiny se stejnou vzduchovkou místo udice... Úžasné! Nebýt těch barevných prostřihů na komentující herce v civilu, u B. Polívky v převleku zde úplně zapomínám, že je to ten stejný Polívka, který se (patrně nejen mě) zapsal do paměti producírováním se v často laciných a přiblbých komediích. Nemohu si pomoct, opakovaně jsem tu Poslední leč hltal každým douškem, přidávám pátou hvězdičku. Jinak si v duchu říkám, jak by tenhle film či spíše divadelní záznam vypadal, kdyby se alespoň některé scény natočily i v autentických lesních exteriérech. ,,To ne já... to ne tahleta zbraň! To příroda!" 90% (Československá filmová výzva: troufalka) ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Tak ono to jde celou dobu mimo mě, neustále u toho přemýšlím, jak správně v komentáři popíšu své dojmy z toho a když už si myslím, že mám v hodnocení naprosto jasno, přijde posledních 10 minut a ty mě totálně uzemní, jelikož tomu všemu dají znenadání nějakou myšlenku a pointu a to docela silnou. A jak to teda pak mám ohodnotit? Asi to budu muset vzít zeširoka. Zpočátku jsem u toho měl pocit, že jsem na nějakém hromadném srazu mentálně postižených, kde se všichni hlasitě projevují a já tam jsem jediný nepostižený a absolutně netuším, jestli se tomu všemu začít smát (čímž bych si vysloužil spoustu naštvaných reakcí), nebo to tam tak nějak normálně procházet a tvářit se, že mi to všechno přijde naprosto normální a seriózní. To byl ale jen takový počáteční, dost zmatený pocit. Drtivou většinu filmu jsem pak neustále vzpomínal na mládí Petra Marka a jeho Dekadentní divadlo Beruška, protože to na mě působilo úplně stejně jako jejich představení, včetně toho, jak si s jevištěm a omezeným počtem kulis dokázali vyhrát a proměnit je ve hře v něco úplně jiného, než jsou, což tady bylo taky, jenže pak u nich měli spoustu improvizovaných vtipů a nemalý počet z nich prostě nefungoval. Jejich divadlo byla čistá improvizace, zatímco tady nevím, jestli to tak bylo taky, nebo jestli to mělo opravdu nějaký text (což by asi byla ta horší varianta). Co tím chci říct je to, že mé dojmy bych ve zkratce dokázal popsat tak, že jsem měl pocit, jako bych viděl hodinu a půl dlouhé improvizované divadlo postižených, které se strašně snaží o ztřeštěný humor, ale vtipné tím skoro není, jen divné, nudné a později i dost otravné. Těžko se mi to popisuje bez těchto přirovnání a je mi jasné, že se tu nenajde asi nikdo, kdo by je všechna chápal, ale proto jsem se pak snažil udělat výcuc toho podstatného, ze kterého je to jasnější. Poslední leč je podle mě něco, co by mohlo skvěle fungovat na divadle, ale převést to do filmu prostě vyžaduje něco víc, protože co funguje na jevišti, tak nemusí automaticky fungovat ve filmu a tady se to tak podle mě stalo. Vlastně mi i přišlo, že si s tím ani filmařsky moc nevyhráli a přitom tam o to určitá snaha byla a i jako experiment by to opět bylo zajímavější divadelně než filmově. Opravdu dlouhou dobu jsem tedy chtěl dát jen dvě hvězdy, ale pak přišel ten závěr a ten mě natolik dostal, že mé hodnocení vytáhl na tři hvězdy a to za opravdu krátkou dobu. A to je asi tak všechno. I když ano, ještě jednu věc bych k tomu měl - z poslední doby jsem viděl dva filmy v hlavní roli s Pechou a v obou filmech měl úplně šílené role, takže začínám mít pocit, že by normální nebyl schopný zahrát a že by si mohl podat ruce s Vildou Čokem, ale nejspíš mu jen křivdím a nejsem si teď v rychlosti vzpomenout na nic jiného, v čem ještě taky hrál. Slabé 3* ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Režisérem Sísem skvostně nafilmovaný Polívkův metatheátr. Původní hru neznám a ani o filmu jsem předem nic nevěděl. Předpokládal jsem kvalitu, ovšem takovou sílu jsem nečekal. Oba protagonisté nádherní, o slečně pečovatelce nemluvě. A jaká slovesnotvornost! Pracovní vsuvky mi až na úvodní připadaly při vší své dílotvornosti sice až příliš jako jalové „domácí video“ (následuje SPOILER), ale závěrečné Pechovo „proč by to měl Burke přežívat?“ celkový dojem dokonale sjednocuje (KONEC SPOILERU). Některé drobné Polívkovy vtípky (např. „válíme se tu jako dva homosexuálové“) působí rušivě (hloupě vyčnívají, jde z nich pocit „tohle sem nepatří“), při své izolovanosti nicméně dílo nikterak neoslabují. Po dvaceti minutách jsem se začal bát, jestli se vydržím celou dobu nenudit. Zbytečně. Při „přechodu hor“ jsem úplně zapomněl, že je to všechno jenom jako. Závěr (totiž ten původní) je naprosto strhující a šokujícím způsobem korunuje celek (SPOILER: nemám ani tak na mysli naznačenou metamorfózu, k níž je v dosavadním průběžně chystáno, jako spíš konečný dvojmý příchod slečny pečovatelky, který prostě nemohl nezpůsobit Burkeho kolaps, resp. to všechno dohromady v sledu, v němž každý prvek udeří dříve, než stačí odeznít předešlý – a pak to „je to jenom divadlo“ KONEC SPOILERU). /// „Metadivadelnost“ tohoto štyku nespočívá jen v těch vsuvkách, náhlých pracovních přerušeních a alternativitě dějového postupu, nýbrž prostupuje skrz naskrz. Šaškovská fraška o dvou senilech (hraných mladými herci), vážností záběru nicméně srovnatelná s Hrabalovými Podvodníky v Němcově zpracování v Perličkách na dně, postavená navíc na směšném tématu „myslivosti“, která sama svým vážně míněným, posvátným, realitu definujícím žargonem („revír“ atd. atp.) je jakousi hrou na skutečnost; fraška jdoucí nicméně zpět k „původnímu“ a svou deformativností dolující ze zpuchřelé formy zapomenutý obsah, to vše v nerozlišitelnosti. Je to trochu jako při některých povedených poloamatérských divadélcích pro děti, jejichž tvůrci chtějí poskytnout nějakou kvalitu: poloherecké, pololoutkové, polokulisové, jakoby improvizovaná scéna, prostor, v němž nelze rozhraničit sféru fabule a skutečnosti, sféru kulis, zákulisí a hlediště, přičemž herci a jejich postavy jsou jakoby rozštěpeni a znovu druhotně sjednoceni, takže se nedá určit, co je co. (Mohu jmenovat představení Lokvaru „Aucassin a Nicoletta“, ale dala by se zmínit i řada takřka bezejmených bezvýznamných unikátků.) Zde ovšem na vyšší úrovni. Z drobností stojí za zvláštní zmínku naznačená perspektiva, když letící kulka mizí do obrázku na zdi. Nebo to, jak deformativnost ztvárnění zbavuje chybové asociace jejich samozřejmého vysvětlení (stařecká demence), čímž se vyjevuje naše fatální závislost na tom, že asociace probíhají tak nějak, jak by měly, a naše nemožnost tento psychický proces, umožňující nám vůbec myslet, podstatně kontrolovat. Zmiňme také Polívkovo dobírání si Pechy, že u něj nejde poznat, kdy hraje a kdy ne. Na tomto je totiž celá hra postavena: nejde poznat, co je hra, co je jenom jako, co je doopravdy a co vlastně znamená „jako“ a „doopravdy“. Mladí herci hrají, jak hrají sebe, jak hrají dva dědky, jak hrají sebe „jinde“ a ani nevědí, že či jestli hrají. Lze to vnímat dohromady ve všech těchto stupňovitých úrovních vztahu mezi skutečností a fikcí anebo si vždy vybrat jen jeden konkrétní stupeň této škály jako ten určující. Ad Pecham: vidím ho rád kdekoli, ale dosud jsem si nedovedl představit, že byl taky někdy ne-starý. Nyní ho tedy vidím zamlada, přičemž hraje dědka a vypadá úplně jinak. Zvláštní zážitek. Ad Sísem: skvělá práce; přičiním jen okrajovou poznámku, že předtitulkový úvod mi připadá jako parodie na Chytilovou (ovšem nabízející se Faun a Šašek tehdy ještě neexistovali; srov. však též úvod Hry o jablko, snad i Ovoce). Ad Polívka: Letopočet vzniku mi připadá s ohledem na dobovou atmosféru u nás téměř neuvěřitelný, a to i přes naprostou apolitičnost díla. V největší československé vesnici Brně se objevivší neznámý kalsik nové generace se rozhodně zařadil k dědicům pronikavého hravého tvůrčího ducha 60. let. Teprve u tohoto filmu mi plně dochází nezměrnost škod, jež české kultuře způsobila postupná proměna metašaška Polívky v celebritálního „krále Bolka“ (kterýmžto směrem posun je sledovatelný už v legendární Manéži), ústící až v politováníhodného propagátora na chleba roztíratelných mletých myší (s věrným Pechou stále po boku – poslední leč?). /// Varování zájemcům o zhlédnutí: jak správně postřehl Kimon, „dialogy se příliš často opakují“. Celkem komentáře nic moc, ale D.Moore nekecá, tuntavala klade příhodnou otázku, potěší igi B., RHK, gabin(a). A samozřejmě wandrwall. () (méně) (více)

Galerie (7)

Reklama

Reklama