Film líčí několik dní v životě transsexuála Erwina/Elvíry odehrávajících se v roce se třinácti úplňky, kdy dochází u sensitivních lidí k mnoha osobním tragédiím. Rozchod s dlouholetým přítelem Christophem je pro Elvíru výzvou k životní rekapitulaci. O společnost se jí povětšinou stará dobrosrdečná prostitutka Zora. Elvíra postupně navštěvuje jatka, na nichž kdysi pracovala, klášter, v němž vyrůstala, podnikatele Sainze, kvůli kterému si nechala změnit pohlaví, i svou bývalou rodinu. Zoufale hledá něco, čeho by se bylo možné zachytit, všude však naráží na zmar a odmítání.(teyra)
Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %.(2.12.2009)
Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl.(19.1.2013)
Tento film je nekompromisně experimetnální a brutální. Dokud se Fassbinderovi daří udržovat dějovou linii ve smysluplné rovině, tak vše funguje, ale v závěru se smysl vytrácí a zůstává jen neochvějná vůle tvořit nevídané. Jako by se ze snímku postupně vytrácel smysl pro uměřenost. Ale film rozhodně obsahuje několik nezapomenutelných scén. Například když Elvíra vypráví historii svého vztahu, která je obrazově doprovázen porážením krav. Nebo dlouhá scéna ve která hraje prim televize. V ní se střídá záběr sexuálních hrátek Evlíry a jejího expřítele, pak scény z nějakého filmu, jež nápadně připomínají konec jejího vztahu, reportáž o Pinochetovi a komentář samotného režiséra. Od této scény se ale všechen smysl jako by rozpije do nezřetelna. Scéna kdy muži napodobují scény z muzikálu už mi přijde tak trošku moc. Škoda, že režisér neudržel svůj chtíč po rozbíjení tradic trochu na uzdě. Přesto se jedná o nezapomanutelný zážitek a to také díky hercům a jejich absolutnímu nasazení, a také díky kameře a střihu.(18.5.2009)
Fassbinderův vhled do nitra jedné zničené bytosti je sugestivní a mrazivý. Vnitřní nenaplněný život Elviry je natolik rozleptaný, že i vnější realita nabírá destruktivní konec. Ovšem její vnímání života a smrti je pokřivené nezávisle na tom, jestli je Elvira žena nebo muž. Když se vysloví o utrpení zvířat před porážkou jako o kráse vykoupení, že smrt je rozměr, který dává smysl jejich životu, vysloví tak ortel z hloubi duše. Vzápětí nás Fassbinder nechá na jatkách v té kráse vydatně vykoupat...
Také klid, s kterým Elvira sleduje sebevraždu oběšením, dává tušit, jak postupně tato volba-nutnost získává na síle. Elvira nezvládá vlastní existenci jako takovou a skutečnost, že změna pohlaví nic nevyřešila, je toho důkazem... Osobně mi k hlubšímu prožitku pomohl dokument o samotném režisérovi. Jeho život i předčasné umrtí jsou pro mě důležitým kontextem zrovna pro tento film.(12.9.2012)
Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle.(3.4.2007)
gudaulin
Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %.(2.12.2009)
Vančura
Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl.(19.1.2013)
kinej
Tento film je nekompromisně experimetnální a brutální. Dokud se Fassbinderovi daří udržovat dějovou linii ve smysluplné rovině, tak vše funguje, ale v závěru se smysl vytrácí a zůstává jen neochvějná vůle tvořit nevídané. Jako by se ze snímku postupně vytrácel smysl pro uměřenost. Ale film rozhodně obsahuje několik nezapomenutelných scén. Například když Elvíra vypráví historii svého vztahu, která je obrazově doprovázen porážením krav. Nebo dlouhá scéna ve která hraje prim televize. V ní se střídá záběr sexuálních hrátek Evlíry a jejího expřítele, pak scény z nějakého filmu, jež nápadně připomínají konec jejího vztahu, reportáž o Pinochetovi a komentář samotného režiséra. Od této scény se ale všechen smysl jako by rozpije do nezřetelna. Scéna kdy muži napodobují scény z muzikálu už mi přijde tak trošku moc. Škoda, že režisér neudržel svůj chtíč po rozbíjení tradic trochu na uzdě. Přesto se jedná o nezapomanutelný zážitek a to také díky hercům a jejich absolutnímu nasazení, a také díky kameře a střihu.(18.5.2009)
Kaferano
Fassbinderův vhled do nitra jedné zničené bytosti je sugestivní a mrazivý. Vnitřní nenaplněný život Elviry je natolik rozleptaný, že i vnější realita nabírá destruktivní konec. Ovšem její vnímání života a smrti je pokřivené nezávisle na tom, jestli je Elvira žena nebo muž. Když se vysloví o utrpení zvířat před porážkou jako o kráse vykoupení, že smrt je rozměr, který dává smysl jejich životu, vysloví tak ortel z hloubi duše. Vzápětí nás Fassbinder nechá na jatkách v té kráse vydatně vykoupat... Také klid, s kterým Elvira sleduje sebevraždu oběšením, dává tušit, jak postupně tato volba-nutnost získává na síle. Elvira nezvládá vlastní existenci jako takovou a skutečnost, že změna pohlaví nic nevyřešila, je toho důkazem... Osobně mi k hlubšímu prožitku pomohl dokument o samotném režisérovi. Jeho život i předčasné umrtí jsou pro mě důležitým kontextem zrovna pro tento film.(12.9.2012)
M.E.J.L.A.
Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle.(3.4.2007)