Boží ruka

Nepodařená vykrádačka typické poetiky italských filmů vzniklých v době, do níž je zasazen i tento film. Hodně křiku, nahých holek v nezvyklých situacích, velkých rodin, divoké gestikulace, hlasité mluvy, podivných existencí- ať už jde o proporce, formy postižení, nebo specifické charaktery… Nepůsobí to ale přirozeně, je to křečovité, je to póza. Některé scény zralé na zlatou malinu, naopak na vysloveně silnou, takovou, která by mě chytla za srdce a způsobila nějaké hlubší citové pohnutí, jsem v Boží ruce nenarazil. Převážně nelíbilo. A nejen kvůli té pošahané granny. Já bych něco takového ve svém filmu nechtěl, fakt ne. (26.03.2022)

Nejlepší Sorrentino za dlouhé roky, nejspíš od Následků lásky. Konečně setřásl ten obtloustlý římský patos Velké nádhery a masturbační excesy Mládí a servíruje svůj nezaměnitelný poetický styl po neapolské dietě. Oč méně velkých slov tu padne, o to větších věcí se Boží ruka dotýká. Oč skromnější obrazy tu jsou, o to jsou jímavější. První polovina je třaskavá rodinná komedie se spoustou nezapomenutelných momentů, druhá je pak o poznání tíživější drama o nemožnosti přijmout ztrátu milovaných a filmu jako útočišti, kde nacházíme střípky ztraceného štěstí. Život je někdy jako plavba na party ostrov, na kterém už ale šli všichni spát... Maradona evropského filmu trefuje vingl. (04.01.2022)

Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle. (27.12.2021)

To, co je Roma pro Alfonsa Cuaróna, Belfast pro Kennetha Branagha, je Boží ruka pro další režisérskou legendu, Paola Sorrentina. Pojďme si vychutnat vzpomínky mladého studenta v 80. letech v Neapoli. Píše se rok 1984 a nikdo nevěří, že by Diego Armando Maradona odešel z Barcelony hrát do "svůdného města" v Kampánii. Přitom ta fotbalová stránka příběhu je dosti okrajová. No, příběhu, správněji jsem snímek již označil vzpomínkami, to je myslím trefnější a férovější. Dospívání charismatického kluka, který v dospělosti natočil takové snímky jako Božský, Velká nádhera (Zlatý glóbus 2013), Mládí a seriál Mladý papež... Mne doslova a do písmene pohltilo a užil jsem si každou vteřinu, úžasnou kameru, skvělého dvorního herce Toniho Servilla, sprostou mamá, otevřený italský humor vyšší střední třídy, česání puklinky i párty na Capri. Film je nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek loňského roku. (22.02.2022)

Umírněný Sorrentino jak hudebně, tak obrazově...Sorrentino nesmělý a vzdávající hold - ženskosti, městu, klasikům...Pocitově a vypravěčsky vyznívá Boží ruka jako by Fellini potkal Homolkovy na spanilé jízdě pod Vesuvem...A pro rodilé a zemité Italy, kteří jsou pro celistvost a poetiku příběhu nenahraditelní, se zapomnělo dokonce i na obsazení černochů nebo Laponců...Jedinou exotikou je tady Argentinec v TV :) Zázrak, že by jeden políbil i hlavičku Malého mnicha... (16.12.2021)