Rodinný krb

Rodinný krb som sa rozhodol pozerať, lebo mám záujem kompletizovať si Truffautovu filmografiu i keď mladícke očarenie jeho tvorbou už dávno vyprchalo. Problém bol, že v jeho filmoch často hrá Jean-Pierre Léaud, ktorého neznášam a v tomto filme išlo o konverzačku, v ktorej som nenachádzal takmer nič, čo by ma zaujalo. Tri hviezdičky sú za pocit prijateľnej nudy, ktorú som väčšinu filmu pociťoval. (17.03.2014)

Príjemne natočený príbeh o manželskom bočáku braný z veľkého nadhľadu. Nenudil som sa ani na chvíľu hlavne vďaka pitoreskným postavám zo susedstva. Horšie je, že pán režisér toho asi veľa o Japoncoch nevie, ale to je pochopiteľné pretože táto krajina sa prakticky svetu otvára viac až za posledných tridsať rokov. Celkovo vzaté Rodinný krb nie je nič svetoborné ale za nostalgickú atmosféru, výborných hercov a nadhľad dávam 7/10 (11.06.2007)

Stvrty Duanel, a rozhodne dalsi vyborny film. Jean-Pierre leaus /Porcile, La Nuit Americaine/ je pre mna vyborny herec. Aj v tomto filme ustupil dej, ale to tuna nevadi, lebo je to vyvazene vgybornou reziou, perfektnymi dialogmi a obdivuhodnymi hereckymi koncertami. Dobre, v strede nastupila na 5 minut nuda, ale to je vec tolerancie : 80 % (21.06.2016)

Rodinný krb je velmi podobný předchozímu snímku doinelovského cyklu, totiž Ukradeným polibkům. A oběma je jim společné to, že se zdaleka nevyrovnají prvotnímu Nikdo mne nemá rád. Možná bylo chybou měnit žánr a z poeticky laděného dramatu se dopracovat k čisté komedii, ale hlavní problém tkví v tom, že pozdější doinelovky jsou příliš schématické, chaotické a zřejmě poměrně na rychlo spíchnuté. Přesto musím dát i Rodinnému krbu čtyři hvězdičky, protože některé gagy a scénky jsou kouzelné - a ač opět musím konstatovat, že i tento film patří k slabším Truffautům, zvednul mi náladu. (06.12.2005)

Francois Truffaut se pomalu stává mým nejmilejším režisérem. Jeho filmy dokáží člověka potěšit, obohatit o osvěžující filmový zážitek a zanechat v něm pocit, že život vlastně není tak bezcenný. Truffaut vypráví obyčejné příběhy způsobem inteligentním, osvěžujícím a v mnoha směrech přelomovým. Velmi často a rád využívá jednoduché vizuální metonymie, hraje si s kamerou, hraje si s žánrovými pravidly, hraje si rád a s elegancí sobě vlastní. Jeho filmy není těžké si zamilovat, ale teprve při bližším prozkoumání všech souvislostí vám dojde, o jak sofistikovaná díla jde. V Rodinném krbu jistě mnozí zaznamenají pidiroličku Jacquese Tatiho jako pana Hulota, drobnou reminiscenci na Loni v Marienbadu i stylovou podobnost s díly jiných nejen francouzských režisérů (zde předně Jeana Renoira). Pokud máte strach ze symboly přesycených klubových filmů, ale zároveň díly umělecky hodnotnějšími nepohrdáte, doporučuji vám sáhnout po Truffautovi, jehož filmy jsou přístupné skutečně všem. 85% (20.10.2006)