Sanatorium na věčnosti

Surrealistické, psychedelické zpracování povídky Bruna Schulze o muži, jenž se ocitne na cestě mezi fantaskními prostory a epochami vlastní minulosti a osudů otce, za nímž na začátku přijel do zchátralého sanatoria, v němž jsou pacienti udržováni při "životě" neprůhlednými experimenty s časem a věčností. Snový svět, v němž se divák postupně ztrácí a zároveň stále více emocionálně odděluje od hlavního hrdiny ztvárněného Janem Nowickim, je spíše nežli expresivní stylizací obrazu (např. svícením) tvořen skromnou prací s kostýmy a výbavou prostoru (nápaditá práce scénografů a aranžérů). Wojciech Jerzy Has ambiciózním filmem rozvíjí svůj styl splétání příběhů, dobrodružství a motivů v jeden celek v přitažlivém žánru, jenž nemá daleko k juráčkovské linii české tvorby 60. let. (13.01.2012)

Has si vyskoušel podobný typ filmařiny už u filmu "Rukopis nalezený v Zaragoze", který mi bohužel tolik nesednul. Zde se opět pouští do náporu na divákouvu psychiku, kde se sen prolíná s realitou v takovém množství, že se obě roviny už horko těžko odlišují. Film se vyznačuje dokonalou mizanscénou, kde je každičký detail dopracován do absolutna. Celkové kompozice scén mi lahodili oku. Ovšem tento film není pouhým "eye-candy", ale zaujme svým přesahem, který není pro všechny stejný. Každý si z tohoto "psýcha" odnese to svoje. Celé toto pozoruhodné dílo podtrhuje pod kůži se zarývající konec, který je jakousi symbolickou tečkou za 124 minut trvajícího zmatku, který není ani na chvilku smaoúčelný. (25.12.2006)

Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů. (08.01.2012)

- ,,Viete o tom, že váš sen bol nesmierne kritizovaný na najvyšších miestach?"                                                                           - ,,Nezodpovedám za svoje sny..."  . . .   Podivný to kúsok plný fantázie, surrealizmu, mysterióznej až hororovej atmosféry, historického nádychu i občas absurdného humoru. Vlastne dosť podobných kúskov som už videl z československej tvorby, ale nie každý mi úplne rovnako sadol. Tu ma film po veľmi temnom úvode začal cekom baviť, až som si v polovici hovoril, že je to úžasné a fascinujúce... aby som sa v poslednej polhodine začal trochu núdiť a posledných 15 minút pred koncom som sa pristihol, že myslím na všeličo iné, než film. Sanatórium na večnosti či dobrodružná cesta muža s hasičskou prilbicou (neskôr s cylindrom a do tretice s policajnou čapicou :-)), krajinou plnou morbídnych zákutí, do ktorej sa vchádza cestou popod posteľ, a absurdných postavičiek všetkého druhu, ma oslovila, ale hluché miesta a dlhá stopáž mi v celkovom dojme zrazili hodnotenie na tri hviezdičky. (60%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (09.01.2019)

Sanatorium na věčnosti se nabízí jako surreálná alegorie "věčného života", vypůjčeného skrze možnosti moderní medicíny. Především ale funguje jako hledání ztraceného času, kdy hlavní hrdina navštíviv svého otce v nemocničním předsmrtném bezčasí (i když bezčasí je jenom zdánlivé, neboť je postupně pohlcováno spolu s ubýváním písku v hodinách - pův. název Sanatorium pod klepsydra odkazuje v polštině k významu přesýpacích hodin, "věčnost" tedy nemůže trvat navěky), proplouvá podobně jako Alenka světy fantazie vlastní paměti, jejichž průchody se skrývají v neobydlených prostorách pod postelí nebo pod stolem. Fantastické scény naplněné exotikou, dobrodružstvím, erotikou a náboženstvím nesou silný vliv hrdinova otce, který je celému dění neustále nablízku, usazen na půdě mezi svou sbírkou vycpaných ptáků. Všem bych pak doporučil především stejnojmennou knižní předlohu Bruna Schulze, jejíž obraznost je v literatuře nevídaná (B. Hrabal Schulzovu estetiku miloval). Já osobně jsem si vizualizaci Schulzova textu představoval sice poněkud odlišně, což ovšem nemění nic na tom, že se jedná o výborný film, který si zaslouží být pozdvižen ze zapomnění filmových archívů. (05.08.2010)