Sanatorium na věčnosti

Has si vyskoušel podobný typ filmařiny už u filmu "Rukopis nalezený v Zaragoze", který mi bohužel tolik nesednul. Zde se opět pouští do náporu na divákouvu psychiku, kde se sen prolíná s realitou v takovém množství, že se obě roviny už horko těžko odlišují. Film se vyznačuje dokonalou mizanscénou, kde je každičký detail dopracován do absolutna. Celkové kompozice scén mi lahodili oku. Ovšem tento film není pouhým "eye-candy", ale zaujme svým přesahem, který není pro všechny stejný. Každý si z tohoto "psýcha" odnese to svoje. Celé toto pozoruhodné dílo podtrhuje pod kůži se zarývající konec, který je jakousi symbolickou tečkou za 124 minut trvajícího zmatku, který není ani na chvilku smaoúčelný. (25.12.2006)

- ,,Viete o tom, že váš sen bol nesmierne kritizovaný na najvyšších miestach?"                                                                           - ,,Nezodpovedám za svoje sny..."  . . .   Podivný to kúsok plný fantázie, surrealizmu, mysterióznej až hororovej atmosféry, historického nádychu i občas absurdného humoru. Vlastne dosť podobných kúskov som už videl z československej tvorby, ale nie každý mi úplne rovnako sadol. Tu ma film po veľmi temnom úvode začal cekom baviť, až som si v polovici hovoril, že je to úžasné a fascinujúce... aby som sa v poslednej polhodine začal trochu núdiť a posledných 15 minút pred koncom som sa pristihol, že myslím na všeličo iné, než film. Sanatórium na večnosti či dobrodružná cesta muža s hasičskou prilbicou (neskôr s cylindrom a do tretice s policajnou čapicou :-)), krajinou plnou morbídnych zákutí, do ktorej sa vchádza cestou popod posteľ, a absurdných postavičiek všetkého druhu, ma oslovila, ale hluché miesta a dlhá stopáž mi v celkovom dojme zrazili hodnotenie na tri hviezdičky. (60%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (09.01.2019)

Téměř celý film se odehrává v jakémsi transcedentním čase, ve kterém se hlavní hrdina setkává s oživlými postavami minulosti. Do toho je pouze pár prostřihů na aktuální filmový čas. Snímku nelze upřít výbornou výtvarnou stylizaci mizanscény, vědomou kompozici dlouhých záběrů podporujících spiritualitu celého výjevu a působivou ponurou atmosféru vygradovanou v závěru. S koukatelnosti po stránce dějové je to však horší, neboť při sledování díla se předpokládá aspoň minimální empatie s polským vědomím, což se rozhodně nemusí podařit. Je to však pořád o něco lepší než podobně stavěný Wajdův film Veselka (1973), ve kterém se divák orientuje jaště hůře než v tomto případě. (14.02.2008)

No tak to byla dobrá "haluz". Rozhodně ale né beze smyslu. A takový filmy já rád. Knižní předlohu jsem sice nečetl ale dokážu si představit, že to musí být hustý psycho. Pro běžnýho diváka bude Sanatorium pod klepsydrą spíše blázinec a nekoukatelnej film. Filmovej fajnšmekr tenhle polopozapomenutej klenot(jen 217 hodnocení) jistě ocení a docení. Silné 4hvězdy. PS. Po napsání komentáře jsem si přečetl komentáře co už zde byly a celkem pěkně to vystihl uživatel 3497299. (10.10.2023)

(KSE - P) Wojciech Jerzy Has údajně na tomto projektu pracoval přes 5 let. Já nehodlám tento komentář psát delší dobu, než je 5 minut, protože mi bohatě stačily dvě hodiny předtím. Nejsem obeznámen ani se Schultzovou předlohu, ani jsem od Jerzyho Hase neviděl nic jiného, ale po tomhle zážitku mám tendenci zastat ignorantský postoj a dál se s ničím nic neobeznamovat. Pokud napíšu, že mě film po celou svou stopáž míjel, bude to dojmologie, ale jako mnohem problematičtější vidím to, že se míjel hlavně se surrealismem. Surrealisté rádi tvrdí, že v případě jejich děl jde v první řadě o dojem a jakýkoliv vědomý konstrukt není na místě, a tak je s podivem, že je zde vůbec možné v základech rekonstruovat fabuli ("hlavní hrdina Jozef přijíždí do sanatoria setkat se se svým otcem") a celému tomu bloudění mezi minulostí a přítomností, skutečností a sny či představami je dán jasný řád a cíl. I z tohoto hlediska je zajímavá trivia informace, že Hasovi zabraly přípravy víc jak 5 let, což je v rozporu s automatickým psaním, které má zachytit podvědomí, prostřednictvím čehož právě mohou být reflektovány dobové nálady. Ovšem (před?)válečný zeitgeist jako kdyby byl zde tím hlavním, o čem se vypovídá a k čemu se celou dobu směřuje, a tak mi vše ostatní přijde jako hrozný konstrukt a poněkud tupá a především nesmírně ubíjející manýra. A to jsem měl za to, že surrealismus vycházel z dadaismu, a tak to bude alespoň správně podvratná "gilliamovská" či "švankmajerovská" zábava. Bohužel ani to ne. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že tento umělecký směr na celovečerní ploše fungovat dost dobře nemůže, pokud má být něčím víc než pouhým ozvláštněním v narativním filmu či warholovským experimentem. (28.01.2012)