Sanatorium na věčnosti

Has si vyskoušel podobný typ filmařiny už u filmu "Rukopis nalezený v Zaragoze", který mi bohužel tolik nesednul. Zde se opět pouští do náporu na divákouvu psychiku, kde se sen prolíná s realitou v takovém množství, že se obě roviny už horko těžko odlišují. Film se vyznačuje dokonalou mizanscénou, kde je každičký detail dopracován do absolutna. Celkové kompozice scén mi lahodili oku. Ovšem tento film není pouhým "eye-candy", ale zaujme svým přesahem, který není pro všechny stejný. Každý si z tohoto "psýcha" odnese to svoje. Celé toto pozoruhodné dílo podtrhuje pod kůži se zarývající konec, který je jakousi symbolickou tečkou za 124 minut trvajícího zmatku, který není ani na chvilku smaoúčelný. (25.12.2006)

Surrealistické, psychedelické zpracování povídky Bruna Schulze o muži, jenž se ocitne na cestě mezi fantaskními prostory a epochami vlastní minulosti a osudů otce, za nímž na začátku přijel do zchátralého sanatoria, v němž jsou pacienti udržováni při "životě" neprůhlednými experimenty s časem a věčností. Snový svět, v němž se divák postupně ztrácí a zároveň stále více emocionálně odděluje od hlavního hrdiny ztvárněného Janem Nowickim, je spíše nežli expresivní stylizací obrazu (např. svícením) tvořen skromnou prací s kostýmy a výbavou prostoru (nápaditá práce scénografů a aranžérů). Wojciech Jerzy Has ambiciózním filmem rozvíjí svůj styl splétání příběhů, dobrodružství a motivů v jeden celek v přitažlivém žánru, jenž nemá daleko k juráčkovské linii české tvorby 60. let. (13.01.2012)

(KSE - P) Wojciech Jerzy Has údajně na tomto projektu pracoval přes 5 let. Já nehodlám tento komentář psát delší dobu, než je 5 minut, protože mi bohatě stačily dvě hodiny předtím. Nejsem obeznámen ani se Schultzovou předlohu, ani jsem od Jerzyho Hase neviděl nic jiného, ale po tomhle zážitku mám tendenci zastat ignorantský postoj a dál se s ničím nic neobeznamovat. Pokud napíšu, že mě film po celou svou stopáž míjel, bude to dojmologie, ale jako mnohem problematičtější vidím to, že se míjel hlavně se surrealismem. Surrealisté rádi tvrdí, že v případě jejich děl jde v první řadě o dojem a jakýkoliv vědomý konstrukt není na místě, a tak je s podivem, že je zde vůbec možné v základech rekonstruovat fabuli ("hlavní hrdina Jozef přijíždí do sanatoria setkat se se svým otcem") a celému tomu bloudění mezi minulostí a přítomností, skutečností a sny či představami je dán jasný řád a cíl. I z tohoto hlediska je zajímavá trivia informace, že Hasovi zabraly přípravy víc jak 5 let, což je v rozporu s automatickým psaním, které má zachytit podvědomí, prostřednictvím čehož právě mohou být reflektovány dobové nálady. Ovšem (před?)válečný zeitgeist jako kdyby byl zde tím hlavním, o čem se vypovídá a k čemu se celou dobu směřuje, a tak mi vše ostatní přijde jako hrozný konstrukt a poněkud tupá a především nesmírně ubíjející manýra. A to jsem měl za to, že surrealismus vycházel z dadaismu, a tak to bude alespoň správně podvratná "gilliamovská" či "švankmajerovská" zábava. Bohužel ani to ne. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že tento umělecký směr na celovečerní ploše fungovat dost dobře nemůže, pokud má být něčím víc než pouhým ozvláštněním v narativním filmu či warholovským experimentem. (28.01.2012)

Pro mě osobně možná i o něco "přehlednější" než Schulzova knižní předloha, kterou tedy vřele doporučuji :-) Ovšem trochu se tu vytratil ten do absurdna dovedený subjektivní, ale tak kouzelný a mnohému jeho vlastní fantazie z doby dospívání asociující pohled. Z hlediska fantaskních obrazů hody - samozřejmě, že knížka je ještě o pár úrovní výš, ale domnívám se, že tenhle snímek je pro seznámení s avantgardním světem Bruna Schulze i o něco vhodnější. (19.02.2007)

Sanatorium na věčnosti se nabízí jako surreálná alegorie "věčného života", vypůjčeného skrze možnosti moderní medicíny. Především ale funguje jako hledání ztraceného času, kdy hlavní hrdina navštíviv svého otce v nemocničním předsmrtném bezčasí (i když bezčasí je jenom zdánlivé, neboť je postupně pohlcováno spolu s ubýváním písku v hodinách - pův. název Sanatorium pod klepsydra odkazuje v polštině k významu přesýpacích hodin, "věčnost" tedy nemůže trvat navěky), proplouvá podobně jako Alenka světy fantazie vlastní paměti, jejichž průchody se skrývají v neobydlených prostorách pod postelí nebo pod stolem. Fantastické scény naplněné exotikou, dobrodružstvím, erotikou a náboženstvím nesou silný vliv hrdinova otce, který je celému dění neustále nablízku, usazen na půdě mezi svou sbírkou vycpaných ptáků. Všem bych pak doporučil především stejnojmennou knižní předlohu Bruna Schulze, jejíž obraznost je v literatuře nevídaná (B. Hrabal Schulzovu estetiku miloval). Já osobně jsem si vizualizaci Schulzova textu představoval sice poněkud odlišně, což ovšem nemění nic na tom, že se jedná o výborný film, který si zaslouží být pozdvižen ze zapomnění filmových archívů. (05.08.2010)