Let It Be

Celkem povedená raná reality show. Jen mám pocit, že těch sporů tam muselo být daleko více, ale byly nakonec vystřiženy. Zvláště okolo songů Let It Be nebo The Long and Winding Road. Bylo každopádně krásné sledovat poměrně velkou instrumentační marnost a nesehranost, která panovala na začátku až po koncert na střeše, kde se písničky z alba Let It Be vyklubaly v něco, co se dá docela poslouchat. (18.02.2012)

Celkem pěkný dokument ukazující přípravu na poslední koncert Beatles. Povedlo se mu dobře zachytit atmosféru toho všeho, do toho tu hraje pěkná hudba a celé to je takové nostalgické. Hlavně se mi líbil ten finální koncert na střeše. A text písně Let It Be dost dobře celý ten film vystihuje. Navíc mě dostalo, že jsem tady viděl Yoko Ono tancovat a dokonce se smát - ona všude, kde jsem zatím viděl, má takový kamenný výraz v tom obličeji, že vypadá, jako kdyby byla naprosto bez nějakých emocí, ale ono jo. Ale jo, tenhle dokument něco do sebe opravdu má. 4* (28.08.2019)

Film, který již kvůli neklidné atmosféře ve skupině ani neměl být natočen, se nakonec natočil jen proto, že na to již dříve byla uzavřená smlouva. Místo hraného hudebního filmu (dělat ze sebe šašky před kamerou se již vážně nikomu nechtělo) vzniknul spíš obtížně poskládaný dokument z práce v nahrávacím studiu. Zdánlivě debakl, ve výsledku vzniklo to nejcenější, co vzniknout mohlo. Z celého snímku je dokonale cítit napjatá atmosféra rozpadající se skupiny. Věčně zamyšlený John, který neustále dává najevo znudění a nezájem, duchem je neustále jinde než uvnitř skupiny. Svoje sny a iluze o tom, jak by skupina měla fungovat, ztratil už dávno. Jako stín ho všude provází Yoko, která k němu vzhlíží jako k bohu a ostatním pije krev. Vedle zase nadmíru aktivní Paul, který se snaží vykřesat z těch krátkých chvil natáčení, co se dá a neustále se snaží vše tlačit svým směrem, což neštve jen Johna, ale zejména i George. George má zrovna taky plodné období na písně a nelíbí se mu, že je neustále upozaďován. Ringo je se svojí rolí „neviditelného“ bubeníka dávno smířený a přináší tak alespoň něco málo optimismu. ____John evidentně nerozdejchává Paulovi sladké hitovky Let it Be a zejména pak Long and Winding Road a dává to najevo. Jako útěk z trapné situace se jeví společné jamování starých rock n rollových pecek. Jenomže vrátit se k počátkům už nelze. Vlak jede stále dál a nikdo ho nedokáže uřídit. Poslední společný koncert na střeše Apple records je jedním z nejlepších hudebních zážitků. Těch dvacet minut se zapsalo do historie. Symbolický konec v tichosti mimo záře reflektorů stadionů. Srocující se davy pod budovou a na okolních střechách netušily, že tohle je konec Beatles. To vlastně nevěděli ani „brouci“. Snad jen tušili. Spíš to byla otázka kdy než jestli. Jak zpívá John cca o rok později v jedné své písní „Dont believe in Beatles. Dream is over.“ (08.03.2011)

Ačkoliv bylo celkem zábavné přečíst si, co jsem k filmu původně napsala v roce 2007, je zároveň hodně děsivé si na základě dokumentů vlastní činnosti uvědomit, jak moc se člověk mění, ačkoliv navenek vypadá všechno podobně. Mám to tak sama se sebou i s filmem. V šestnácti letech jsem nadšeně zírala na "zlaté chlapce", jak hrají ty svoje skvělé fláky, a vůbec jsem nevnímala atmosféru jednotlivých dějišť ani nálady vystupujících postav. Nikdy mě ale nepřestane fascinovat fakt, že lidé, kterým beatlemánie lezla na nervy někdy od roku 1964, a kteří spolu přestali autenticky komunikovat někdy v roce 1966, spolu ještě tři roky nahrávali hudbu, která je podle jistých standardů skvělá. Jelikož jsem Georgofil a přečetla jsem si několik knížek z jeho úhlu pohledu (ale i optikou celé kapely), tak mám představu, jak frustrující a složitá taková spolupráce byla. Jako fanynka potom mám skoro výčitky svědomí, že si užívám něco, co jim zničilo rodiny, vztahy i osobnosti na mnoho (desítek) let dopředu. Člověk si také silně uvědomuje fakt, že kamera nikdy nemůže nic "objektivně zachytit" nebo "zprostředkovat zážitek". Kamera sama už interpretuje, nemluvě o zástupu těch týpků, kteří za ní stojí. Kamera nikdy nevidí Lennona fetovat a přesto je sjetý, McCartney ze sebe dělá šaška právě proto, že na něj kamera míří, jinak by se tak nechoval, George před kamerou utíká a kvůli ní se neprojevuje a chudák Ringo sedí a kouří a čeká, kdy se po něm něco bude chtít, ach ta slavná "dokumentární objektivita". Ovšem když slyším hudbu samotnou, přemýšlení nad okolnostmi jde stranou. A abych jenom nastínila, jakým směrem se můj vkus pohybuje, tak písničku Let it be vyloženě nesnáším a chápu, že si z ní Lennon posměšným úvodem "a nyní bychom rádi zahráli píseň nechť přicházejí andělé" dělá legraci, můj oblíbenec potom je "I me mine", která ve filmu zní ještě jinak než na desce. A musím říct, že Paul mi skutečně strašně moc leze na nervy, čím víc se mu věnuje pozornosti, tím víc jsem vzteklá. Mimo záznam George a jeho písničky ponižoval, nebral žádný ohled na jeho hudební návrhy a potom bude předstírat, jak jsou všichni největší kamarádíčci, ach jo. V podstatě jsem teď dospěla k tomu, že ani nevím, jak film hodnotit, protože automatických "Beatles jsou Beatles" pět hvězdiček mi teď nějak moc nevyhovuje. Mám přece výhrady k manipulaci s obrazy i s vyzněním. (20.12.2007)

Před třemi roky přinesl Peter Jackson vyčerpávající dokument Get Back, který dával nahlédnout do zákulisí tvorby Beatles těsně předtím než se rozpadli. Let it be je pak původní verze dokumentu, která vzešla ze všech pořízených záběrů. Díky tomu je tak na jednu stranu snesitelnější v rámci stopáže, ale taky mnohem plošší a všechny ty neshody která kapela měla tu nevyniknou a nebo nejsou vůbec vidět. Get back je tak mnohem komplexnější, ale narozdíl od Let it be se nedá úplně ukoukat na první dobrou…80% (20.05.2024)