Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Ve filmu Den idiotů (Tag der idioten, 1982) se největší z marginálních filmařů německé kinematografie (Thomas Elsaesser) Werner Schroeter opět připomíná svým osobním tématem, jímž je operní směřování k smrti přes touhu, vášeň a zoufalství. Děj je soustředěn kolem krásné a vášnivé hrdinky Carole (známá francouzská herečka Carole Bouquet), jejíž citová a společenská frustrace se vystupňuje do té míry, že se dá dobrovolně zavřít do ústavu pro duševně choré, a když se odtud vrátí, nechá se zabít automobilem. Přestože se Schroeterovo psychodrama dotýká několika kritických témat (např. společenského konformismu a paranoie po zkušenosti s terorismem z druhé poloviny 70. let), tak přesvědčivěji vyznívá v obecně alegorické poloze tragického pojetí života, neprodyšně uzavřeného do jednoho místa ženského blázince, v němž se hrdinka marně snaží nalézt mentální azyl. Schroeterův filmový styl se s příznačnou teatrální okázalostí, rafinovanou zvukovou montáží a řadou vizuálních metafor především soustřeďuje na klinicky přesný popis vzájemného soužití a psychosomatického chování duševně chorých žen, které svým vzhledem nápadně kontrastují s tělesnou krásou nově příchozí. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (6)

PhillM. 

všechny recenze uživatele

Skvělá Dana Medřická v psychadélii z blázince. --- Pozn. K tomuto filmu mě přivedlo to, že jsem si na doporučení přečetl knihu Dani Horákové "O Pavlovi". Zaujala mě tam pasáž, kde píše o okolnostech vzniku (a premiéry) tohoto filmu, koupil si jsem tedy pak i krátkou novelu, podle které Tag der Idioten Werner Schoeter natočil a nakonec přišel na řadu tento film. ()

Reklama

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Dobře zpracované psychopatologické drama, na které se sice dobře kouká, avšak s racionálním objasněním (s klávesnicí a monitorem) si na něj asi nepřijdeme. Můžeme se pokusit o nějakou intepretaci (jako třeba Dionysos****, který uvádí spoustu logicky správných postřehů), nebo si můžeme vzít na pomoc Michela Foucaulta (např. Dějiny šílenství... a jeho instituce), ale obávám se, že ani tak mnoho nedosáhneme. A tudíž, jak radí Chuck Berry, zůstaňme raději na té nejprimitivnější kognitivní úrovni: "Oh Carol, don't let him steal your heart away / I'm gonna learn to dance if it takes me all night and day". ()

garmon 

všechny recenze uživatele

Pozoruhodné musely být už okolnosti vzniku toho filmu: zčásti natáčený producentem-emigrantem Karlem Dirkou zjevně v normalizovaném Československu s českým kameramanem, podle scénáře české emigrantky-chartistky, s obsazením jedné z největších českých poválečných charakterních hereček Medřické do vedlejší role vedle mnohých dalších zvučných jmen evropské ženské herecké špičky (a Plichtová tu má obrovský prostor!, ale všimnul jsem si snad i Hany Čížkové?! A Jany Březinové?!! - obě mají jen štěky a v titulcích nejsou). Nádherná je hudba Peera Rabena - anebo koho? Je to koláž a v titulcích se to v roce 1981 ještě nepíše. Překrásný obraz - hodný nejlepších Fassbinderů - rok 1981 ještě nejsou sprosté osmdesátky. A k tomu samozřejmě Schroeter - místo poměrně jasně daných mantinelů příběhu mezi stěnami anebo otevřeností světu-blázinci se tu z jednotlivých momentů stávají miniaturní minipředstavení. Forma je rozbíjena a skládána do asociativnějšího proudu, který obecněji hovoří o sebedestruktivnosti člověka opuštěného až k narcismu (však i pan režisér se viděl v Obecním době jako hrdinčin spasitel). Je to Schroeter v nejlepší formě, nechápu modrá čísla tu. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Konkrétní případ nenaplněné lásky, nebo obecná nemožnost citu ve vnějším světě? Hlavní hrdinka se po neúspěchu ve vztahu obrací na jediné místo, kam patří ten, kdo již zákony "normálního" světa přestal akceptovat - a blázinec se tak stává nikoliv místem, kam se odkládají ti nejubožejší, ale místem, kde nalézají poslední útočiště ti, kteří nedokázali přijmout svět bez lásky a dalších nejzákladnějších potřeb. Jsou to tak právě postavy na hranici "šílenství" - Carole a altruistická sestřička - které jsou schopny (či se snaží) skutečného prožitku, otevřenosti druhým. A všimněme si jednání zástupců zdravého světa - lékařů a policie - kteří se snaží lidi vytrhnout z tohoto (snad blahodárného) šílenství. Ale duševní choroba ve filmu přirozeně nefiguruje pouze v této pozitivní rovině, stále zároveň a tragicky platí (jak se autoři nebáli naturalisticky ukázat...) i jeho negativní stránka. Tím se mimo jiné ukazuje Schroeterova společensko-kritická linka - hon na terorismus je jasně demaskován jako neméně choré jednání - především v tom, že se tento hon nezdráhá opřít o svědectví někoho, koho sám uznal za šíleného, čímž sám sebe demaskuje jako chorého. Vůbec linka s lékařským personálem a policií ukazuje protisměrnou logiku příběhu - Carole chce zůstat bláznem, ostatní ji přesvědčují o jejím zdraví = tím, že by uznala svoje zdraví, by přiznala i vnějšímu světu jeho zdraví, světu, který oni sami berou za svůj. A viděli jsme, že ten je světem latentně prodchnutým šílenstvím (proto Schroeter nechává v závěru spadnout filmové kulisy) - i tento establishment tak chce potlačováním šílenství v Carole potlačit vlastní šílenství. ()

Galerie (14)

Zajímavosti (2)

  • Scénář k filmu napsali společně režisér Werner Schroeter a autorka knižní předlohy Dana Horáková. (Gray)
  • Film je natočen podle knihy Dany Horákové „Den plný pitomců“ vydané v roce 1978 v samizdatových edicích Expedice a Petlice. O rok později emigrovala signatářka Charty 77 Dana Horáková spolu se svým manželem Pavlem Juráčkem do Západního Německa. Pavel Juráček nabídl námět producentu Dirkovi, a vznikl tak film Den idiotů. (Gray)

Reklama

Reklama