Filosofská historie

Sbírka biedermeierovských obrázků, ne zcela výstižných, na ose poněkud mdlého vyprávění o litomyšlských studentech, poplatná měšťáckému sentimentalismu ohlížejícímu se za raným národním obrozením jako za časem, kdy šlo světu porozumět. Řádný svět ale Vávra nepodal ani dekorativně jako akademičtí malíři předešlých dekád ani epicky a pateticky jako Jirásek. Vzniklo jen cosi přibližného, co vypovídá o nejistotě, kterou snad režisér zakoušel vůči vzdálené látce nebo vzhledem k vlastní cestě. Kompromisu se revoluční téma příčí a ani to nejprostší, co takové postoje doprovázelo, jím neotřese. A tak ani diváka nepřesvědčí o tom, že je tu něco, co zbývá milovat. (23.12.2022)

"Kdož by z celé duše na vás nevzpomínal, léta studentská." Vávrův debut prokázal jeho cit pro adaptace. Vhodně zvolení herci - jak čtveřice studentů, tak jejich partnerky nebo Jindřich Plachta (v roli rádobyvlastence aktuára Roubínka). Jan Pivec v roli Frýborta správně donchuanský. Jeho odsuzování "knihožroutů" příběh příjemně odlehčuje. Zasazení do historického kontextu je zdařilé. Pohladí ovšem hlavně kamera snímající lyrické pasáže - promenádu v parku, hru kuliček nebo vzájemné pohledy dívek a chlapců při majálesovém průvodu. (07.01.2011)

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (25.08.2007)

Jirásek je sice národní autor, ale literárně je to děs a bída. To, že je v české literatuře stále živý, není tím, že by jeho dílo bylo nadčasové, ale tím, že profesor Nejedlý (který se narodil v Litomyšli) miloval husity a Jirásek o nich psal tím správným způsobem, tj. udělal z militantní náboženské sekty národní hrdiny. Do dneška jsou mnohé školní knihovny vybaveny souborným vydáním jeho díla a na Jiráskovi (a Nejedlém) vyrostlo několik generací soušek učitelek. Je tedy těžké hodnotit film, který nemá pražádné umělecké ambice, ale v roce 1937 měl pomáhat národnímu vědomí, k čemuž se Jirásek dokonale hodí. Herci figurkaří, dialogy jsou unyle vlastnecké, do toho trocha měštáckého romantismu, a výsledek je dnes již nepoživatelný, protože film je trvale svázán s dobou svého vzniku. Mimochodem: filosofové málokdy bojovali, spíše někam zalezli a podle korouhviček a měnícího se větru v úkrytu filosofovali o tom, ke které straně se přidat. (08.01.2011)

Dle mého názoru :Alois Jirásek by měl určitě radost....ztvárnění jeho "Filosofské historie" se na tehdejší dobu povedlo. Přesto místy úsměvná, adaptace známé předlohy byla přijata s velkými sympatiemi kritiky, a tentokrát se shodla i s diváky. Otakar Vávra jako režisér úspěšně odstartoval svou režijní kariéru, protože převzal současně před ukončením natáčení "Filosofské historie" režii k dalšímu velice uznávanému filmu.Zajisté si vybavíme s úsměvem na rtech trochu postarší studenty- pány Vavřenu(L.Boháč), Frýborta(J.Pivec), Špínu (F.Hlavatý) a pana Zelenku (S.Neuman). Jejich bytnou hodnou slečnu Elís, Lenku,Márinka (Elena Hálková),obchodnice (Z.Baldová), aktuára Roubínka(Jindřicha Plachtu), poněmčelou manželku,Fricínka a dceru Lotty a především protivnou Rollerovou. (09.02.2007)