Trhani

Tento film opravdu není pro každého. Jde proti proudu tehdejší komerční produkce. Natočen je z části jako němý, což byla ovšem vlastně nutnost, neboť o dělnický námět neměli bohatí podnikatelé zájem, a tak se výroby ujal Favoritfilm, jehož ateliér ovšem neměl zvukovou aparaturu. Náklady snímku dosáhly asi pětiny běžné částky a i tak se na nich museli podílet členové štábu i hereckého ansámblu. Scény, které se bez dialogu nemohly obejít, natočil režisér Wasserman tak, aby postsynchron působil co nejmenší potíže. (05.06.2021)

"Ptejte se větru a mraků, kdy se to odehrálo. Tehdy, když vítr vanul a nesl mraky . . ." Realizaci Trhanů, filmu s nekonformním námětem komplikovala řada překážek a obtíží. Největším problémem byl nedostatek finančních prostředků, jehož přímým důsledkem bylo použití němé kamery v době, kdy zvuk už dávno patřil k běžným součástem výroby. A tak z dnešního pohledu působí tento film jako poslední umělecký odkaz němé éry. Od úvodní montážní sekvence, která je reminiscencí na "velký němý", je z filmu patrná snaha po nevšedním řazení obrazů, po hledání vlastní osobité filmové výpovědi, v níž nalezneme pozoruhodné sekvence. TRHANI byli pro režiséra Václava Wassermana mezníkem jeho filmové tvorby. On, vždy trochu pasivní a stojící v ústraní, se náhle pustil do boje, který byl od samého počátku prohraný, a odnesl si z něho nejčestnější porážku, jež je zároveň jeho největším vítězstvím. Jeho film má řadu nedostatků. Rušivým elementem je patrný rozdíl mezi dynamickými exteriérovými záběry a těmi, které byly natočeny v holešovickém ateliéru, kde byla kamera spoutána malým prostorem. Tok tří dějových linií je často zpomalován titulkem, prezentovaným jako dopis nebo nekvalitním postsynchronem. Velkým kladem je pak herecké obsazení, v němž získali prostor zejména ti, kteří měli značné zkušenosti z dob němého filmu (Struna, Fiala, Richter, Speerger, Rovenský, Oskar Marion). Přes všechny uvedené výhrady jsou TRHANI Wassermanovým tvůrčím činem. Výběrem námětu, hrdinů, prostředí, obrazovým ztvárněním a ve stejné míře i způsobem organizace natáčení patří bezpochyby k výjimečným dílům naší kinematografie třicátých let. Jsou filmem, který v mnoha směrech předešel dobu a tak byl také převážně chápán kritikou. (06.08.2009)

Už nikdy více Nerudových Trhanů! :-) Zklamání, bohužel. :-( Částečně ozvučený film by se dal označit i přízviskem poslední němý film už ve zvukové éře, spíše by se dalo říci, že to bylo způsobeno neuměleckými příčinami. Nato tu však vynikl obrazový způsob vyjádření, který ostatně snímku podstatným způsobem dominuje, viz kamera (Jaroslav Blažek) a střih (V .W.) Snímek byl natočen jen hrstkou několika filmových nadšenců a režisérových přátel v opravdu nedostatečných technických podmínkách velmi amatérským způsobem bez jakékoli oficiální podpory ( zde je ten kámen úrazu) tehdejších výroben, ovšem s jistými filmovými a uměleckými prvky. Snímek postrádá nějakou ucelenou dějovou linku, dílo se v podstatě skládá z jednotlivých událostí spojených komentáři vypravěče. Nevím, jestli se film tenkrát líbil, když už tou dobou bral český divák zvukový film jako samozřejmost. Film mě opravdu nezaujal, celé to na mě působilo jako nějaký žurnál z nějakého starého filmového týdeníku z padesátých let. Ta jedna jen za statečného, hrdého a chlapeckého barabu Komárka (L. H. Struna) a za pár filmových obrazů. (17.11.2007)

Děj nás zavádí do života těžce pracujících dělníků, kteří zažívají jedno protivenství za druhým. Film se nevyhne tak závažným tématům jako je alkoholismus nebo sebevražda. Kvůli nedokonalým technickým možnostem se nedařilo o kvalitní synchronizaci zvuku a obrazu, proto kamera často zabírá hrdiny, aniž by divákovi ukázala jejich ústa a velká část informací je sdělována pomocí dopisů a jiných zápisků. (03.05.2006)

Sociální drama o těžkém životě dělníků při stavbě železnice. Aby mohl dát člověk dvě hvězdičky musí přimhouřit obě oči a najít pár omluv pro toto zvláštní dílo. Tak předně režisér Wasserman si film financoval sám a od této skutečnosti se odvíjely všechny nedostatky filmu. Tak předně zvuk. Mluvené slovo je obsaženo v celém filmu tak v 5 procentech, což je znak zvukového filmu z počátku třicátých let. Mluvený dialog byl použit jen tam, kde nešlo děj posunout jiným způsobem, tedy gestikulací, či písemným projevem. Ten se používal velmi často. Těžko říct, zda je to způsobeno přesvícením, nekvalitním levným materiálem, či stářím filmu, ale na většině papíru se písemný projev nedá přečíst, takže se člověk občas v ději začne ztrácet. V dramatických okamžicích filmů nám zní do uší hudba jak z americké grotesky. Jediné, za co lze režiséra pochválit, je herecké obsazení. Těžko říct, zda záměrně, ale do hlavních rolí použil Wasserman herce, kteří měli velké zkušenosti z němým filmem (Struna, Fiala, Speerger), což mělo vliv na dobré herecké výkony a částečně tak vylepšilo celkový dojem z filmu. (04.03.2006)