Miluj svého robota

„Na všechno má vzorce, i na prsní dvorce.“ Co je lepší? Mít za manžela neživou, ale geniální plechovku, nebo živého idiota s plechovkou piva v ruce? A souloží líp umělý romantik nebo přirozený sobecký macho? Alma už ví, pro nás ostatní viz zprávy TV Nova z budoucnosti. Ze světa: V USA pokračuje právní bitva o výživné elektronkovné mezi A.I. celebritami Rodepp a Roamber, kteří nebrali vážně slib: „Navěky spolu, ve funkčnosti i při poruše, dokud nás rez nerozdělí.“ V Alabamě dav bílých kuchyňských robotů lynčoval dva černé robotické vysavače. Z domova: V Ostravě začal soud s csfd AI-uživatelem veROBal, obviněným z homorobofobie a z útoků na přehřáté elektromobily. KVÍZOVÉ ROBOKÉNKO: [][] Největším úspěchem umělé inteligence bude: A) Až AI přepíše scénář k Vetřelci, kde Ash přesvědčí Ripleyovou, že ji miluje. B) Až Ex-Machina svému miláčkovi nasadí roboparohy. C) Až Terminátor požádá lékaře o změnu pohlaví. D) Až první robošrot obdrží Darwinovu cenu. [][] Správná odpověď je... berme to vážně. Na co jsme vlastně tak pyšní, v čem máme nad AI navrch? Etika, svědomí, city? Co jiného to je než tanec neuronů v mozku, neboli od rodičů a společnosti od dětství přebírané VZORCE chování. Co máme dál? Šidítko existenciální úzkosti, čili náboženství? Výsadu smutku „být uvnitř v sobě sám,“ či snad, nedejbože, tu dopaminovou chemickou bouři, zkratující nám mozek, nazývanou láska? Kde vůbec bereme tu namachrovanou jistotu, že nás AI nikdy nemůže nahradit? Jen proto, že zatím nedokáže zpracovat a integrovat do svých algoritmů bezbřehou lidskou hloupost a sobeckost? Pět zamyšlených hvězd za to, jak přesně ťala do živého Alma, popsáním své SAMOTY. (09.04.2023)

Na vědeckofantastickém sujetu tragikomicky formulovaná studie velkoměstského osamocení ženy, která ztratila po léta pěstovanou příležitost utvářet ryzí zkušenost v starověkých písemných znacích a poté, co se zklamala v egocentrickém mužství své doby, objevila blízkost a věrnost smrtelné duše bytosti vynalezené technickou kulturou – a snad právě díky svému ženství, otevírajícímu ji životu, poznala, jaká rizika z takového svazku plynou: androidní robot naprogramovaný přímo pro ni jen variuje ji samu, rozkládá ostatní vztahy a – s předobrazem v dětské lásce – maže minulost a spolu s ní i celý dosavadní život. Hrdinka, zprvu poměřující své síly, posléze sdílející svou možnou minulost s tímto (vý)tvorem, ovšem také přehodnocuje své hodnoty i ponětí o skutečnosti a osvojuje si nový pohled na svět, takový, jaký odpovídá tomu, po čem sní dnešní – pozdně moderní – osamělec nejsoustavněji, čili jednotě. K té odkazuje i režisérčina konstrukce mizanscény, potažmo dnešního (tj. budoucího) světa, jehož půvab tkví v odrazech a umělém osvětlení. Kontemplativní záběry na lesklé povrchy vstřebávající protilehlé záblesky a barvy, okna bez záclon znejišťující hranici interiérů a exteriérů či dvojexpozice tváří uzavírají epochu střihu a otevírají nový věk nečekaných symbióz, adresujících právě onu prapůvodní jednotu, po níž pozdně moderní člověk neúspěšně hmatá – zatímco se tříští v revidované společenské i osobní role. Hrdinka se jí dotýká v okamžicích, ve kterých se otevírá kráse prchavých všedních nálad (kdy jí jen její dech naplňuje a svádí k vzletu), a netuší, že – vzdor jejímu přesvědčenému (vsugerovanému) atheismu je za jakoukoliv radostí i překonanou starostí Boží milost. Postava robota-věci se jeví být právě takovým zrcadlem, je to povrch jiskřící jazykem, a překonání druhové hranice odhaluje, že je oduševnělým celé stvoření – tedy že v každé věci tepe malá duše, jak to mnohokrát zachytil ve svých básních Francis Jammes. Cesta k jednotě se tak přirozeně ubírá obnovováním kouzla vyprázdněného, odkouzleného světa. Je to cesta k osvobození a lásce, nesobeckému poznávání a vydávání se. Dvojznačný závěr mistrně slitý z etického soudu nad umělou inteligencí i z možného přehodnocení zazněvších slov zdaleka nic neuzavírá. Lze dále vynalézat a hledat… – Maren Eggertové se podařilo tuto životní cestu své hrdinky ztvárnit přesvědčivě, její tvář je hluboká, zrak bystrý a v poryvech krize dokáže vše prohrát, aby se pak znovu začala rozhlížet a hledat ta správná slova. Brit Dan Stevens je proti tomu dokonale koncentrovaný a ukročí-li, pochybuje divák o autenticitě jeho rozhořčení; zato jeho emoce rozehřívají a ve své prostotě otevírají přístav bloudění odvážné bližní. – Nejen k mému potěšení uvedl tuto romanci Edisonline (v rámci přehlídky Be2Can) jako další svůj příspěvek k prohloubení poznání moderní emocionality. (28.01.2024)

Po prečítaní popisu som si povzdychol "ach, ďalší film o humanoidoch". Ale napokon musím uznať, že to bolo veľmi milé prekvapenie! Vynikajúci scenár, zaujímavé prostredie múzea, a skutočne milé a vtipné postavy, ktoré celý film ťahali výrazne vpred. Skeptická Alma a ideálny Tom vytvorili skvelú dvojicu! Neustále ironické poznámky Almy a neutíchajúce snahy obetavého Toma sa parádne dopĺňali. Film však nebol len o zábave a srande, ale aj o konfrontácii s umelou inteligenciou, a nastlenou otázkou, či nie je prílišný idealizmus a dokonalosť napokon až otravný a nežiadúci? Predsa len, práve naše nedokonalosti a chybičky osobností nás robia jedinečnými - vďaka tomu je človek človekom. Nemecko opäť u mňa zabodovalo! 5* (10.05.2022)

Nejdřív ho nechce, ale musí být spolu. Pak zjistí, že je jí s ním dobře a že ho vlastně miluje. Pak se nepohodnou, odloučí se od sebe, aby se pak onedlouho znovu setkali a prohodili si pár otřepaných větiček typu „Není to něco, čemu se říká láska?“ a po melancholickém záchvěvů duší si pomyslně opět padli do náruče. *** Dějově zcela tuctový romantický film je ozvláštněn akorát netradičním sci-fi prvkem, kdežto hlavní mužský hrdina je robot, ale jinak je to pořád tuctový romantický film plný klišé. Film má v sobě mnoho zdařilých kamerových záběrů, díky čemuž se mu o to lépe daří hrát si na něco hlubokého a k závěru tuto hru pak naplno podtrhne vytrousením několika mouder tím nejjednoduchším způsobem. V první polovině, kdy se ještě daří občas diváka zaujmout kromě kamery a půvabu hlavní herečky i vtipem, jsem doufal, že snad z filmu zůstane do konce alespoň lepší průměr, ale ke konci jsem se čím dál ukrutněji v kině nudil na to, abych dal alespoň ty 3 hvězdičky. Navíc na komedii to má na můj vkus neskutečně vleklé tempo a celý film plyne bez silnější atmosféry. Pár scén (např. ta s Tomem uprostřed jelenů) se mi líbilo, ale ve výsledku zklamání, zvlášť když jsem zjistil, že to natočila režisérka, od níž se mi její předchozí film Před ranními červánky ze života Stefana Zweiga hodně líbil. Krásný plakát sliboval mnohem větší zážitek.. [45%] (20.10.2021)

Filosoficka uvaha o moderni lasce ve stale izolovanejsi spolecnosti s horkosladkym tonem. O vztahu lasky a technologie. Krome sci-fi je to take romanticka komedie o umele inteligenci, ktera je vsechno, jen ne umela. Neocekavane poteseni. Vznasi otazky lasky, svobodne vule a co to je byt clovek, ale neodpovida na ne. Hologramy a roboti se zdaji skoro prirozeni. Jako kdyby to napsala Jane Austenova. (22.01.2023)