Audrey Tautou

„Neznáte mě o nic víc, než já neznám vás a přesto máte dojem, že mě znáte.“

Věčná pesimistka právě po celé Evropě i Americe slaví úspěch s Příliš dlouhými zásnubami. Mezitím sní o svých příštích cestách a nechává se unášet vůněmi, které jí připomínají atmosféru míst a zemí.

Obrovské tmavé oči a černé vlasy neodmyslitelně patří k ležérně posedávající Audrey s cigaretou. Nejspíš s indonéskou, vonící po hřebíčku. Nemá ráda jídlo, dokonce ani čokoládu. Její tvář s malým nosíkem a mírně odstávajícíma ušima se podobá spíš obrazům starých panenek než živé dívce. Dětsky nevinná Audrey si je dobře vědoma stavu svých předností, když říká, proč toho nevyužít. Když na nás upírá svůj slavný černý pohled, dostáváme se s ní do světa fantasie. Atmosféra okolo ní je sen. Slavní režiséři se toho pokoušejí využít. Mezi nimi Stephen Frears, Alain Resnais a hlavně Jean-Pierre Jeunet, který si v ní nalezl fetiš svých filmů.

Odpověď na otázku, nakolik je Audrey Tautou podobná svým zvláštním hrdinkám, závisí na tom, co považujeme za podivné. Příhody z jejího života jsou pohráváním si s osudem a štěstím. Dcera zubního chirurga a učitelky (jak podobné její Amélii z Montmartru) se narodila v Beaumontu a vyrostla v městečku Montluçon, obklopena dvěma sestrami a bratrem, kterým je dnes okolo dvaceti. Věnovala se piánu, hoboji, zpěvu, malování, golfu, tanci, volejbalu a znala všechna zvířata v sousedství. Idylické dětství je pevný výchozí bod pro osobnost Audrey, která miluje představu klasické rodiny. Nemá zatím ani tak chuť stát se matkou, jako sní o tradičním rodinném životě. S láskou to má drobná Francouzka poněkud komplikované. Tvrdí, že jí věnuje čas i pozornost, ale nechce být flirtující dívkou. Je pesimisticky přesvědčena, že takové štěstí, jaké má ve svém oboru, nemůže mít v lásce. Už dávno ztratila iluze, ale možná ještě tak úplně nepřestala snít o tom, že se bude zabývat životem opic, jak plánovala ve čtrnácti. Dodnes je vášnivě obdivuje a touží po jejich pozorování v přírodě. Nicméně po maturitě spořádaně odjela do Paříže a začala studovat literaturu. Zanedlouho k ní přibylo herectví. Chvíli po příjezdu dostala jednu větu v televizním filmu Coeur de cible, poznala jeho castingovou režisérku a začala se objevovat v dalších malých televizních rolích. O dva roky později všech studií nechala.

„Nevěřím v náhody, věřím v setkání.“

Je sice roztomilá herečka jednoho výrazu, ale proč ne, dokud může hrát samu sebe. Neklade si otázky o možných interpretacích svých postav. Raději spoléhá na svůj instinkt, než aby role analyzovala. Přiznává ale, že ani tato intuice nefunguje dokonale. Při první důležité roli Marie v komedii Salón krásy, Venuša ji asistent režisérky stále musel připomínat, že se staví zády ke kameře. Nadšená i plná úzkosti tu hrála vedle legend francouzského filmu jako Nathalie Baye. Její kosmetička Marie se nechává unášet vzpomínkami starého pilota v podání Roberta Hosseina. Nakonec za Marii dostala Césara pro hereckou naději roku 2000. Opatruje ho ve své knihovně, společně s několika nejrůznějšími cenami za Amélii z Montmartru. Audrey věří ve svou šťastnou hvězdu. V den zkoušek na roli v Salónu krásy, Venuša se ztratila v pařížských ulicích a dorazila s téměř hodinovým zpožděním. Řekli jí, že promarnila svoji šanci a Audrey, která prý nikdy nepláče, začala plakat. Režisérka Tonie Marshall v pěti minutách nalezla dívku, která by se chtěla stát dámou. Její tvář schopná červenání se byla to, co Marshall hledala. Když se Audrey o své roli dozvěděla, byla přesvědčena, že si museli splést jméno... V příštím roce dostala roličky ve třech filmech, které nedosáhly úspěchu srovnatelného s tím předchozím. Přesto už se objevovala v zajímavějších kouscích než doposud. Hrála milenku Vincenta Pereze v Épouse-moi, mladou měšťačku v Le Libertin opět s Perezem a s Fanny Ardant a ve Voyous voyelles devatenáctiletou Anne-Sophie.

Říjnem 1999 se všechno změnilo. Navázala se nit mezi Tautou a režisérem Delikates, Jeanem-Pierrem Jeunetem, kterého okouzlila velikost jejích očí na plakátu k Salón krásy, Venuša. Pierre-Jacques Bénichou, zodpovědný za casting, film ukázal Jeunetovi a francouzský režisér tak poznal hlavní interpretku svých stylizovaných příběhů. Neznámá jednadvacetiletá herečka dostala scénář k Amélii z Montmartru. Přečetla ho přes jedinou noc a byla uchvácena příběhem. O tři dny později dorazila (tentokrát včas) na zkoušku. Nevěřila, že roli dostane, ale pro její vnitřní spokojenost bylo důležité přijít a pokusit se. Jeunet byl unesen vidinou své Amélie. Vznikl film, jehož úspěch z Audrey udělal mezinárodní hvězdu a Jeunetovi otevřel dveře do světa velkých produkcí. Po soukromé projekci Amélie z Montmartru se setkala s prezidentem Jacquesem Chiracem. Nadšená cestovatelka Audrey se pak společně se sestrou vydala do Indonésie, kde ji nikdo nepoznal. Doma ve Francie ale uvažovala o slunečních brýlích a klobouku. Po Příliš dlouhých zásnubách, které během prvního týdne vidělo 1,6 miliónu Francouzů, je už možná nosí.

„Láska je tak relativní.“

Její dnešní hrdinky jsou většinu silné mladé ženy, ale stále svým způsobem výstřední, uvnitř křehké a stojící mimo většinovou společnost. Obyčejně to jsou studentky, cizinky nebo podivínské servírky a snoubenky připravené Jeunetem. Audrey má sice výhradně francouzské kořeny, ale na první pohled by mohla pocházet ze severu Afriky, části Asie, Itálie nebo Španělska. V očích britského režiséra Stephena Frearse se tak klidně mohla proměnit v tureckou nelegální přistěhovalkyni v Londýně (Pekné svinstvo). Frears ani nečekal, že maličká Francouzka mluví dobře anglicky a Audrey jen věděla, že Frears se neodmítá. Dokonale zapadla do komedie založené na studentských výměnných programech Erazmus alebo Priatelia po španielsky. Studentkou byla také její Angélique otrhávající okvětní lístky v Ľúbi ma, neľúbi ma. Tentokrát si však nestřihla tak docela romantickou dívku z univerzity v Bordeaux, ale šílenou, chladnokrevnou ženu, pronásledující ženatého kardiologa, jehož miluje. Úspěšná modelka Michele si pro změnu vybírá to nejlepší náboženství, a to podle muže, se kterým zrovna chodí (On je veľký, ja som maličká). Audrey občas připomíná stejně hledající dívku. Účastnila se například operace na podporu svobody tisku ve světě. Jakékoliv novinky jsou pro ni synonymem vášně. Stále má potřebu hledat něco nového.
 
Letos sedmadvacetiletá Audrey Tautou platí za záruku mezinárodní úspěšnosti francouzského filmu. Už brzy si zahraje asistentku profesora z Harvardu v podání Toma Hankse v The Da Vinci Code. A to jejími konkurentkami byly Sophie Marceau a Virginie Ledoyen. Co z toho, jestli lépe hrají, Audrey je v kurzu. Díky své dnešní slávě hraje ve filmech, které by sama chtěla vidět jako divák. Roli v nové hudební komedii Pas sur la bouche (2003) jí dal legendární Alain Resnais. Samotná filmová sláva jí však štěstí nepřináší. Říká, že snadno může žít bez hvězdných výhod v restauraci, kam přišla bez rezervace. Plout ve svých vidinách jí přináší svobodu. Audrey budoucnost spojuje především s cestami. S batohem na zádech, poklidně, aniž by tušila, kam směřuje. Ráda se setkává s jinými kulturami a mezi natáčeními poznává nové země a nové způsoby života. Zatím si pečlivě střeží časové období mezi dvěma filmy a šťastně je vyplňuje chvílemi ve Vietnamu, v Portugalsku nebo třeba Dominikánské Republice. Kdo ví, jestli však jednoho dne neodjede za svými milovanými opicemi a nadobro nespojí život s přírodou.

Zatímco Jean-Pierre Jeunet jí připravuje role romantických, křehkých dívek, Audrey v soukromí dává vždycky přednost kalhotám před sukněmi, stejně jako pohodlí před značkami. Užívá si fotbalové zápasy, nepoužívá klasické parfémy a má hodně kamarádů. Alespoň, že o sobě prohlašuje, že je ještě žena-dítě a věří, že ženskost přijde s mateřstvím. Zda jednou plánuje změnit i své herectví, zatím založené na výrazu zasněné a roztomilé nevinnosti, a zda je toho vůbec schopna, se musíme nechat překvapit. Dokud budou existovat Jean-Pierre Jeunetové, okouzlení roztomilou tvářičkou malé Francouzky, bude na plátnech existovat i svět, jako stvořený pro francouzskou Sněhurku Audrey Tautou. Když Jeunet celá devadesátá léta promýšlel realizaci nákladných Příliš dlouhých zásnub, jeho múzou byla Audrey. Ta na něj při žádné příležitosti nedá dopustit a je jen otázkou času, co nám jejich bizarní souhra přinese příště. Ona miluje jeho fantasii a způsoby filmového vyprávění, on miluje její osobnost ve svých filmech. Jeunet si s Audrey plní sny, vznikají krásné velké filmy a ona má hlavní role. Tentokrát si navíc zahrála vedle své oblíbené herečky Jodie Foster. Co víc by si právě teď mohla přát? Kdo ví, protože slavné velké oči do nitra své nositelky nikdy nenechávají nahlédnout, jak ostatně dokázaly v Příliš dlouhých zásnubách.

Jednoho dne se chystá k psychoanalytikovi, aby pochopila druhou osobnost, kterou v ní vyvolává popularita.

ČSFD.cz