Sophia Loren

„Nikdy jsem se neprodávala pod svoji hodnotu. Nikdy jsem se nepoměřovala podle standardu jiných lidí. Vždycky jsem od sebe očekávala hodně a každá chyba byla chybou proti mně samotné.“

Jestliže se o italských herečkách dá říct, že jsou kombinací výstřednosti, provokace a elegance, tak Sophia Loren znamená způsob italského filmu. V roce 1964 se stala první a jedinou ženou, které z Hollywoodu poslali Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli zahraničního filmu. Křečovitému úsměvu, který se stal její přirozenou součástí, se naučila záhy, stejně jako své vlastní podobě herectví. Na formování zvláštní Sophiiny osobnosti, která filmové dějiny obohatila na mnoho způsobů, se podepsaly především její italské kořeny. Italka každou částečkou své bytosti se narodila v roce 1934, jako nemanželská dcera jménem Sofia, po matce - Villani, po otci - Scicolone. Během filmové kariéry to jméno změnila ještě několikrát. Ovšem během dětství jen s matkou a sestrou, na venkově u prarodičů, jí žádné jisté a veselé postavení ve společnosti nepřineslo. Přesto, jako dcera nosící jméno svého otce, alespoň směla chodit do školy, zatímco její sestra Maria, už takové štěstí neměla. Druhou nemanželskou dceru Richardo Scicolone neuznal. Tato chybějící role otce, se u Sophie projevila jiným způsobem, než je ve většině obdobných situaci běžné. K jejímu životu filmové hvězdy totiž nepatří ani množství afér ani krátkých manželství a rozvodů, ale naopak jen jedno jediné manželství, i když ne úplně obyčejné...

Dětství prožila v kombinaci krás Tyrhénského moře a ruin římského amfiteátru v přístavním městečku jménem Pozzuoli a ve společnosti války, hladu, vší a nocí v železničním tunelu, kde se všichni obyvatelé ukrývali před bombardováním. V jejich idylické vesnici totiž stála rovněž továrna na patrony. Ke konci druhé světové války Sophiina matka, která kdysi vyhrála soutěž o dvojnici Grety Garbo, zase začala hrát na klavír a přesvědčila amerického vojenského lékaře, aby dceři operoval jizvu na bradě způsobenou úlomkem granátu. Krása si v Sophiině životě zase hledala svoje místo. A Sophia hledala ji. Nekonečné hodiny trávila v biografu a ztrácela se v hollywoodských filmech s Cary Grantem nebo Frankem Sinatrou. Navíc tu byla její ctižádostivá matka, která v dceři viděla svoje nesplněné sny. Ve čtrnácti se Sophia zúčastnila soutěže krásy v Neapoli a její jméno a fotka se tak poprvé objevili v novinách. Doma v Pozzuoli navštěvovala hodiny herectví, které byly spíš zastaralou přípravou pro překonaný němý film a vlastně přemýšlela o tom, že se stane maloměstskou učitelkou.

V roce 1950 se s matkou vypravila do Říma, kde se točilo Quo Vadis, a kde o místo jedné statistky soupeřila nejen se svojí matkou, ale také s druhou ženou svého otce. Quo Vadis dnes stojí na samém počátku filmografie Sophie Loren. V Římě chodila po nejrůznějších konkurzech, ale zásadní událost sehrála až náhodná účast v další soutěži krásy. Jedním ze členů poroty byl šestatřicetiletý producent Carlo Ponti, který už měl jisté zkušenosti s tím, jak se vytvářejí filmové hvězdy typu Gina Lollobrigida nebo Silva Koscina. Šestnáctiletá Sophia se měla stát další z nich. Během následujícího roku jí zprostředkoval řadu zkušebních snímků, ale zdálo se, že se pro nic nehodí. V plném pracovním nasazení se řítila od jednoho bezvýznamného filmu k druhému. V roce 1953, během natáčení dalšího takového filmu Africa sotto i mari změnila písemnou podobu svého jména ze Sofia na více internacionální Sophia, mimochodem dostala tu malou roli hlavně pod vodou, protože její ctižádost jí nedovolila přiznat, že neumí plavat. V tomtéž roce dostala roli v Aidě, kterou odmítla Gina Lollobrigida. Hlas sice patřil profesionální zpěvačce, ale Sophia od hlavy k patě v sépiovém make-upu na sebe upozornila.

V roce 1954 točila Zlato Neapole, první film, jehož režisérem byl Vittorio de Sica. Během příštích dvaceti let spolu vytvořili ještě čtrnáct velkých filmů a de Sicova rada Sophii, aby hlavně nikdy nechodila na hodiny herectví, se neminula. Sophiina vysoká očekávání vůči sobě samé se i na tomto filmu projevila. Dlouhá procházka její hrdinky ulicemi Neapole za prudkého deště byla sice dokonalá, ale herečka dostala zápal plic, který jen okomentovala „ale za to mi to stálo.“ Sophia Loren patří k těm lidem, co se tolik bojí zklamání, že se raději rovnou připravují na odmítnutí a současně ze sebe vydávají maximum. Vinu za neúspěchy hledá jedině u sebe a na okolí může působit, jako vyrovnaná a spokojená se svým životem, snad jen díky tomu, že své emoce ventiluje (prý výhradně) před kamerou. Jen o rok později vznikl film Jaká škoda, že je to potvora, kde poprvé hrála nejen s de Sicou, ale i s Marcellem Mastroiannim. Následovala řada společných filmů, těchto tří Neapolitánců (Krásná mlynářka, Chléb, láska a..., Je nádherné být ženou).

Italské peripetie  

Zlom v Sophiině rychle rozjeté kariéře představuje rok 1957, který odstartoval sérii hollywoodských filmů. V hned prvním z nich, The Pride and the Passion se ocitla po boku Caryho Granta a Franka Sinatry, hvězd svého dětství. Mladá Italka se naučila anglicky tak rychle, jak jen to dokáží ti, co naváží blízký vztah s cizincem. Do konce šestiměsíčního natáčení v zapomenutém koutě Španělska, ji třikrát rozvedený, o třicet let starší Cary Grant požádal o ruku. V jejím životě už však existoval jeden muž, který jí současně nahrazoval roli otce, v Římě stále ženatý filmový producent Carlo Ponti. V Itálii neexistovaly rozvody a v tom okamžiku v sobě třiadvacetiletá Sophia nalezla schopnost „hledat, objevit a čekat, co pavučiny mezilidských vztahů přinesou,“ za jakou by se nemusela stydět ani markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí. Točila právě poslední scénu z filmu Houseboat - svatbu s Grantem, když zjistila, že Pontiho manželství bylo v Mexiku rozvedeno a v zastoupení okamžitě uzavřen sňatek mezi ním a jí. V dalším filmu, The Black Orchid už pochopitelně nehrála po boku Granta, ale Anthony Quinna. V roce 1959, na Filmovém festivalu v Benátkách byla právě za Černou orchideji oceněna jako nejlepší herečka.

Asi měsíc po Sophiině vysněném sňatku, začaly v Itálii vycházet oficiální prohlášení Vatikánu o Pontiho protizákonném rozvodu a hrozby exkomunikace. Všichni katolíci byli vyzváni k tomu, aby bojkotovali hereččiny filmy a modlili se za její duši. Snad nikdy předtím si Sophia tak silně neuvědomovala svoji potřebu italské tradice. Byly v ní zakořeněny morální poučky prarodičů a klášterních sester k nimž chodila do školy, také složitá situace její matky, jakožto neprovdané ženy, ji v dětství děsila. Být veřejnou hříšnicí nedokázala brát s nadhledem, jaký bychom čekali od filmové hvězdy jejího formátu. V Londýně dokončovala The Key (1958) v režii Carola Reeda a po premiéře byla oficiálně představena anglické královně, když v Itálii právě vyjednávali zatykač na Sophii, obviněnou z rozvracení manželství a na Pontiho z bigamie. Psanci 20. století žili v pronajaté vile na francouzské Riviéře nebo ve Švýcarsku, pokud možno ale tam, odkud měli výhled na italskou krajinu. V roce 1960, když aféra utichla a mexický sňatek anulovali, vrátili se do Říma.
 
„Úspěch, jak jsem poznala, leží kdesi v člověku samotném. Úspěch je seberealizace a radost ze života.“

Vittorio de Sica připravoval zfilmování jednoho z románů Alberta Moravii, Horalka, v němž měla Anna Magnani představovat asi padesátiletou vdovu a Sophia její dceru. Pro hvězdu typu Magnani však bylo nemyslitelné hrát starou matku, takže ji nakonec dostala sama Sophia, aby se tak postavila tváří v tvář své životní roli. Válečný román bez většího děje, který jen ukazoval jednotlivé charaktery v určitých situacích, dal její kariéře úplně nový směr. Všechny fráze předcházejících filmových romancí nahradila přirozenými reakcemi chudé, tvrdě pracující venkovanky tak přesvědčivě, jak to může dokázat někdo, kdo obdobné situace zažil - ačkoli tenkrát, za války, ještě v roli dítěte. Sophia se zcela ponořila do svých nepříjemných vzpomínek na bombardování, hlad, noci v tunelu, nelidskosti a vraždy, jichž byla jako mnoho dalších dětí její generace svědkem a závěrečnou scénou excelovala jako úplně nová herečka. Vrcholem filmu je scéna ve zničené chrámové lodi, kam se s třináctiletou dcerou ukryje, kde je ale znásilní maročtí vojáci a ona se namáhavě pokouší povzbudit k životu dívku, o niž celou válku bojovala. Když byla za Horalku, v roce 1962 nominována na prestižní ocenění, symbolizované zlatou soškou, byla její konkurencí mimo jiné Audrey Hepburn za Snídani u Tiffaniho, takže jí strach ani nedovolil zúčastnit se ceremoniálu. Ironií osudu to byl právě Cary Grant, kdo jí telefonicky sdělil, že získala Oscara.

Šedesátá léta tak zahájila, jako uznávaná herečka a během celých sedmdesátých v úspěšných filmech pokračovala. Natočila další řadu známých kousků, zejména ve  spolupráci s neapolskými kolegy a přáteli, de Sicou a Mastroiannim. V povídkovém filmu Včera, dnes a zítra, odehrávajícím se v Římě, Neapoli a Miláně její hrdinka předvedla striptýz, v Manželství po italsku prostitutku, ve Zvláštním dni je rozhodující scéna, kdy svede homosexuála v podání Mastroianniho a v dramatu Slunečnice hledá v Rusku ztraceného manžela. Komedii Včera, dnes a zítra shlédl i sám Charles Chaplin a po téměř deseti letech se rozhodl vrátit do světa filmu. Okamžitě přepracoval svůj starý scénář Hraběnka z Hongkongu pro Sophii Loren a Marlona Brando v hlavních rolích. Film se sice nestřetnul s úspěchem, ale Sophia se střetla s velikánem celé „filmové filozofie“. Mimochodem, obdobně si považovala možnosti poznat Rachele Mussolini, vdovu po italském diktátorovi. Sophiina sestra Maria se totiž provdala za džezového klavíristu, avšak nikoho méně kontroverzního, než Mussoliniho syna Romana.

V polovině 60. let získali Sophia Loren i Carlo Ponti státní občanství v zemi mnohem liberálnější - ve Francii. Po tomhle snadném řešení, se kterým paradoxně přišla Pontiho žena, se v roce 1966 v Paříži opět vzali. To už Itálie nebyla schopna reakcí a navíc kulturně-revoluční 60. léta zasáhla i ji. Ve filmu stále úspěšnější Sophia, ale toužila po dítěti, byla ochotna každé další, i když třeba neúspěšné těhotenství prožít v posteli, až se dočkala a pořídila si dva syny - Carla a Eduarda. Uvědomila si, že práce pro ni kdysi znamenala všechno, ale poté, co dosáhla svých snů, přestalo pro ni herectví znamenat celoživotní náplň a změnilo se v zábavu, odreagování emocí. Změnilo se v jednou nasazování masek, jindy v jejich snímání, protože Sophia poklidnou, spokojenou tvář s poněkud podezřelým úsměvem nosí jako civilní člověk a ukázat emoce si dovoluje právě jen před kamerou. Během 80. let téměř netočila, objevila se jen v několika televizních filmech a z 90. let, to jsou role založené na její legendě. Mihla se například v Altmanově Prêt-à-Porter. Ve filmu Between Strangers ji režíroval její mladší syn Eduardo.

Téměř stovka titulů stojí v její filmografii z uplynulých padesáti let a už dávno se  netrápí čekáním na roli nebo na to, aby došla uznání, dobře si je totiž vědoma toho, že i dnešní slavní herci jsou její legendou fascinováni. Tom Hanks při jejich setkání v roce 1999 ze sebe místo pozdravu dokázal vypravit jen něco jako „jste ta nejkrásnější žena, jakou jsem viděl.“ Sophiiny vzpomínkové knihy v sobě nenesou špetku hořkosti a neustálé honby za tisíci nedosažitelnými stíny, ale naopak vyzařují směsici cílevědomosti i vyrovnanosti lidí, kteří dokáží být hrdí na svůj úspěch. Je důkazem toho, že jestli bude náš život prozářený slunečními paprsky, záleží jen na našem přístupu.

ČSFD.cz