Barbara Stanwyck

„Nejlepší z těch, které nikdy nezískaly Oskara“.

Barbara Stanwycková se narodila jako Ruby Catherine Stevens v New Yorku. Matka Catherine Ann McPheeová se do Států přistěhovala z Kanady, z Nového Skotska, otec Byron E. Stevens byl Američan. Jejími sourozenci byli Maude, Mable, Mildred ("Millie") a Malcolm Byron ("Bert") Stevensovi. Byron se později dal také na hereckou dráhu. Když jí byly dva roky, matka tragicky zahynula. Byla v té době těhotná a jakýsi opilec ji vystrčil z jedoucí tramvaje. Když jí bylo čtyři, opustil ji otec a ona vyrůstala v domě pěstounů, v péči starší sestry. Žila v Brooklynu, kde navštěvovala Erasmus Hall High School. Začínala u místní telefonní společnosti za 14 dolarů týdně (v roce 1944, kdy brala 400 tisíc, byla podle vládního seznamu nejlépe placenou ženou Ameriky).

Koncem dvacátých let se krátce živila i jako modelka, stáhle ji to však táhlo k šoubyznysu a v roce 1926 si konečně splnila svůj sen – vystupovala v Hudson Theatre. Drama „The Noose“ se stalo jedním z hitů sezóny. Hrála spolu s Rexem Cherrymanem a Wilfredem Lucasem a mezi Cherrymanem a Stanwyckovou se údajně vytvořil romantický vztah, který ale netrval dlouho: v roce 1928 Cherryman ve třiceti umírá na dovolené v Le Havre na sepsi. Její vystoupení v „The Noose“ vyvolalo bouřlivé ovace a producent Bob Kane ji vybídl ke zkoušce pro svůj nový němý film BROADWAY NIGHTS (1927). Získala v něm jen menší roli tanečnice, o hlavní post přišla, jelikož na zkoušce nebyla schopna plakat. Tak se zrodila její filmová kariéra.

Ke svému uměleckému jménu přišla takto: když jí v roce 1926 její přítel představil Willardu Mackovi, který v té době zrovna obsazoval svoji hru „The Noose“, Willard vycítil, že z této herečky jednou něco bude a věřil, že ke změně image potřebuje v prvé řadě výrazné hvězdné jméno. Náhodou si všiml plakátu ke hře „Barbara Frietchie“, která tehdy běžela a ve které hrála Jane Stanwycková. Tak se z Ruby Stevensové stala Barbara Stanwycková (zazářila a Mack pak dokonce přepsal scénář, jen aby jí mohl dát významnější roli).

Stanwycková, která se vyznačovala chraplavým hlasem, si zahrála téměř ve sto filmech a za svá předvedení byla čtyřikrát nominována na hlavní ženskou hereckou cenu Akademie: za drama STELLA DALLAS (1937), za romantickou komedii s Gary Cooperem BALL OF FIRE (1941) v režii Howarda Hawkse (roli vzala poté, co ji odmítla Ginger Rogersová), za skvělou mysteriózní „krimi-noir“ POJISTKA SMRTI (1944) Billyho Wildera (podle mnohých – a podle procentuálního hodnocení na těchto webových stránkách – vůbec nejlepší film-noir, sedm oskarových nominací) a za thriller na motivy rozhlasové hry SORRY, WRONG NUMBER (1948) s Burtem Lancasterem. Vyšší mocí však soška pokaždé připadla do rukou některé jiné (v roce 1982 ale přece jen cenu Akademie obdržela, a sice čestnou, za „vyjímečnou kreativitu a jedinečný přínos hereckému umění“).

V roce 1954 se po boku Ronalda Reagana objevila ve westernu CATTLE QUEEN OF MONTANA (její první western se jmenoval UNION PACIFIC a natočila jej v roce 1939). Vedle Henryho Fondy a Charlese Coburna zazářila jako Jean Harringtonová v romantické komedii THE LADY EVE (1941), připomeňme i Caprovo drama VÁŠEŇ GENERÁLA YENA (1933) z počátku její kariéry a „noirové“ drama V OSIDLECH NOCI (1952) Fritze Langa s výtečným Robertem Ryanem. S Gary Cooperem a v režii Franka Capry ji můžeme vidět ještě ve snímku TO JE JOHN DOE (1941). Pomýšlela na hlavní roli v Curtizově mysteriózním dramatu MILDRED PIERCEOVÁ (1945), ale zřejmě myslela dlouho, Joan Crawfordová byla totiž rychlejší.

Kromě toho, že byla opravdu všestrannou a přizpůsobivou herečkou (melodramata, thrillery, komedie, westerny..) a pro mnohé se stala vzorem (herečky Sally Fieldová a Virginia Madsenová to prohlašovaly veřejně), měla také pověst jedné z nejmilejších osob, které kdy krášlily Hollywood. Byla známá svou přístupností a laskavostí ke každému ze zákulisí. Pracovat s ní si považovali. Frank Capra jednou řekl, že byla „předurčena k tomu, aby ji milovali všichni režiséři, herci, všechny štáby i kompars. V soutěži hollywoodské popularity by velice snadno vyhrála první místo.“ Mezi kolegy měla přezdívku „holčička“ nebo také „královna“. Hvězdnou slávu si však nikdy nenechala stoupnout do hlavy.

Když začala v roce 1957 její filmová kariéra hasnout, přesunula svoji pozornost k nastupující televizi. Její seriál „The Barbara Stanwyck Show“ nebyl co do sledovanosti zvláštním úspěchem, ale přinesl jí první cenu Emmy (1961). Westernový seriál „The Big Valley“ z let 1965–1969, konkrétně role hlavy rodiny Barkleyů, ji pak učinil jednou z nejpopulárnějších televizních hereček (v roce 1966 druhá Emmy, dvě nominace na Emmy v následujících dvou letech a také tři nominace na Zlatý glóbus). Třetí Emmy (a Zlatý glóbus) získala pak za roli Mary Carsonové v seriálu „Ptáci v trní“ (1983). V roce 1981 odmítla roli Angely Channingové v seriálu „Síla rodu“, třikrát naopak hostovala ve známé soap-opeře „Dynastie“ (1981-1989), poté si, vedle Charltona Hestona, Stephanie Beachamové a Katharine Rossové, zahrála v poměrně neúspěšném seriálu „Colbyové“ (přežil pouze dvě sezóny, 1985-1987). Role Constance Colby Pattersonové se ukázala být její poslední.

V roce 1973 byla Barbara uvedena do Síně slávy westernových představitelů v Národním muzeu kovbojského a westernového dědictví v Oklahomě. Přidala se zde k takovým westernovým hvězdám jako byli Gary Cooper (do Síně byl uveden roku 1966) nebo James Stewart (1972). V roce 1987 televize přenášela jak jí Americký filmový institut uděluje Cenu za celoživotní úspěchy (obdobnou cenu již měla z roku 1981 od Asociace losangelských filmových kritiků a z roku 1967 od Sdružení filmových herců). I ona má svoji hvězdu na hollywoodském „Chodníku slávy“.

Jejím prvním mužem byl herec Frank Fay. Svatba se konala na konci dubna 1928 a v prosinci 1932 adoptovali desetiměsíčního chlapečka, Diona Anthonyho "Tonyho" Faye (v roce 1951 se s matkou odcizili). Bouřlivé manželství, během kterého se Frank nezdráhal na svoji mladou ženu kolikrát vztáhnout ruku, zvláště v opilosti, brzy skončilo, to když Frank v opilecké hádce mrštil Tonym do bazénu. Zatímco Frank svoje úspěšné broadwayské tažení na stříbrném plátně nezopakoval, Barbara dosáhla hollywoodských výšin. Někteří filmoví historici uvádějí, že manželství bylo vzorem pro filmové drama ZRODILA SE HVĚZDA (1937). Rozvedli se roku 1935, den před „Silvestrem“. Desítky let kolovaly řeči ohledně lesbické respektive bisexuální orientace Stanwyckové, o jejích „blízkých setkáních“ s herečkou Tallulah Bankheadovou v době, kdy měla Bankheadová milostný poměr s Patsy Kellyovou. Ačkoli tyto zvěsti Stanwycková nikdy nepotvrdila, podobně vypovídá i kniha zaobírající se hollywoodskými lesbickými vztahy (Barbara se údajně takto měla „kamarádit“ i s Marlene Dietrichovou a Joan Crawfordovou).

V roce 1939, za účelem pozdvihnout filmové studio, si Stanwycková vzala herce Roberta Taylora (běžná praxe hollywoodské „Zlaté éry“). Manželství nezačalo zrovna šťastně. Robertova panovačná matka se údajně domáhala, ať svatební noc stráví raději u ní, než s Barbarou. První léta manželé hodně času pobývali na svém rozlehlém ranči v Mandeville Canyon u Los Angeles, který je místními dodnes nazýván starým „rančem Roberta Taylora“. Robert měl několik mimomanželských pletek, mj. s Avou Gardnerovou (druhou ženou Franka Sinatry) a Barbara se údajně pokusila o sebevraždu, když se k ní doneslo, že si manžel „odskočil“ k Laně Turnerové.

V roce 1950, když začínající a v té době již potřetí vdaná hvězdička Turnerová prezentovala svůj vztah s Taylorem na veřejnosti, nakonec podala žádost o rozvod (rozvedli se v únoru 1951), ale i po něm si s Taylorem zahrála v jednom filmu (byl to horor, její poslední „netelevizní“ celovečerní film s názvem THE NIGHT WALKER z roku 1965). Nikdy se už znovu nevdala a až do Taylorovy smrti v roce 1969 jí náleželo patnáct procent z jeho příjmů. Mnoho let byly nejlepšími kamarádkami s první ženou Franka Sinatry, s Nancy Barbatovou. Její švagrovou byla zase „béčková“ herečka Caryl Lincolnová. Byrona Stevense – bratra Barbary – poznala právě díky přátelství s ní.

Herec William Holden (1918-1981) si jí velmi vážil. Pro hlavní roli v dramatu GOLDEN BOY (1939) se považoval za příliš „mladého“, Stanwycková však naléhala na producenty, aby ho obsadili a právě díky tomuto úsilí ve filmu zůstal a role odstartovala jeho hvězdný let. Během padesátého výročí předávání cen Akademie v roce 1978, než předali sošku za „nejlepší zvuk“, jí Holden za tento čin veřejně poděkoval. Chybělo málo, aby se rozplakala, políbila ho a dostalo se jim bouřlivého aplausu. Zůstali celoživotními přáteli, byl jejím „zlatým chlapcem“, jak neopomněla zmínit na oskarové ceremonii krátce po jeho tragické smrti.

Léta důchodu naplnila aktivitou, charitativní činností zcela mimo pozornost veřejnosti. Žila poněkud samotářským životem. Ve své ložnici se tak jednou v noci dočkala loupežného přepadení, kdy byla zatlačena na záchod, neutrpěla však naštěstí žádné vážné poranění (1981). Nejen její vlastní dům, ale i Stanwyckovou údajně zničil požár, během kterého vzaly za své její staré, milostné Taylorovy dopisy a fotografie (1985). Zemřela na městnavou srdeční slabost spojenou s chronickou obstruktivní plicní nemocí v St. John's Hospital v kalifornské Santa Monice. Neměla pohřeb a nemá ani svůj hrob. Její popel byl rozptýlen v kalifornském Lone Pine. Americký filmový institut (AFI) ji v žebříčku největších ženských filmových hvězd zařadil na 11. místo a časopis „Entertainment Weekly“ ji na základě hlasování přisoudil v žebříčku největších filmových hvězd všech dob místo čtyřicáté.

Marek "džanik" Janík