Hwaelos

Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí.

Kramer na začátku šedesátek vytvořil hned dva zásadní kousky ze žánru soudního dramatu. Zatímco, u Kdo seje vítr jsem měl dojem, že po stránce scénáře se film povedl, ale Kramer odvedl vcelku rutinní práci (statické kompozice podobné období klasického Hollywoodu), Norimberský proces, to je úplně jinej šálek kávy. Strhující drama, podtrhnuté vynikajícími hereckými výkony, je zajímavé i formálně. Kromě precizní kompozice a nápaditých kamerových jízd, je tu použivána dramatickým způsobem transfokace na obličeje postav. Kromě prvku napětí mívá často i jinou funkci. Například na začátku všichni Němci mluví německy a co říkají se dovídáme až z překladu do angličtiny. To by ale film nesnesitelně protahovalo. Proto je použita transfokace na obličej německého obhájce a zvuk se po ní zcela organicky přepne do angličtiny. Divák snadno pochopí, proč tomu tak je a jakou funkci tím plní. Další důležitý rozdíl oproti Kdo seje vítr tkví v morální nejednoznačnosti charakterů i celého vyznění snímku (zejména pak finále). Tím se Norimberský proces víc přibližuje Michalkovovu remaku Dvanácti rozhněvaných mužů.

Spojení rakovina-komedie by mohlo fungovat, kdyby z toho někdo komedii udělal. Nejpovedenější scény jsou známé všem, kdo viděli trailer. Navíc je jen vata, milostná vata, rodinná vata a... vata.

Kulervoucí atmosférická duchařina, v níž studio Hammer zrecyklovalo jeden ze svých předchozích hororů. Remake je bezpochyby zdařilý i díky velmi přesným hercům, byť žánrově ani tematicky nepřináší vlastně nic nového. A - SPOILER - jakkoli je závěrečná scéna až přespříliš patetická a očekávatelná jako podle kopíráku, je na ní alespoň legrační, že se Harry Potter se už zase ocitá po smrti na nádraží...

Jen jedno slovo: Bloom!

Upřímně, myslím, že jsme s ohledem na titulní postavu všichni čekali, že to bude daleko, daleko horší...

Syrový a naturalistický kraťas, jehož pointa je sice snadno odhadnutelná, ale nervní styl natáčení a herecké ztvárnění z něj dělají silně nadprůměrnou záležitost.

Tuším za tím vliv Michela Gondryho, ale i přesto originální a shlédnutíhodný kraťas.

Výborná středometrážní záležitost, která zvláštním způsobem používání mimoobrazového zvuku upomíná na francouzskou novou vlnu a specielně Godarda. Vynikající záležitost a jedno z velkých překvapení filmové noci na Festivalu frankofonního filmu v Bratislavě. Její sledování bylo sice dost narušováno neschopností pustit titulky synchronně s obrazem. Ale i tak by Tajemný námořník zasloužil víceré shlédnutí a důkladnou interpretaci.

Film, který má srdce a je skvěle natočený v technickém slova smyslu (hlavně velmi chytré používání zvuku, díky němuž se dociluje i velmi pěkné pointy). Dokonce i hloupě melodramatická zápletka se mu dá odpustit, protože to vlastně koresponduje s obsahem dobových filmů. Co však Hazanavicius nepochopil, je, že s obsahem by měla korespondovat i forma. Natočit film němě, použít pseudodobovou hudbu a přihodit pár odkazů (R. Valentino, 42. ulice) nestačí, pokud neustále používáte transfokátor a moderní objektivy, jen aby film vypadal hlaďoučce a pěkňoučce.