Hwaelos

Je několik věcí, které je třeba si o Ztracených říct. V prvé řadě je to iniciační seriál do nové seriálové generace. Nevím, jestli je tenhle fenomén už nějak teoreticky uchopený, ale i pokud ne, myslím, že je každému zřejmé, co tím míním. Po tomhle Abramsově počinu se do světa začaly šířit seriály, které neurážely mozek (naopak, dokázaly napínat diváka sérii za sérií), byly výpravné a navýsost dobrodružné. Jako pokračovatele bychom mohli jmenovat Prison Break, Heroes, 4400, a další. Dokonce jsem tak smělý a dovolím si tvrdit, že se tato vlna odrazila i v jiných typech seriálů (kancelářské, sitcomy apod.), ale to už je trochu nad rámec komentáře. Druhou zajímavou věcí, kterou mají imho tyto dobrodružné seriály společnou, je, že obrátily klasický narativní model záhady naruby. Sherlockovský typ detektivky je vystavěný okolo rozřešení záhady. Tam je středobod příběhu, který táhne diváka/čtenáře. Naopak, u Ztracených je mnohem zajímavější a zábavnější sledovat, jak se hrdinové potácejí v moři záhad, které neberou konce, a oni vůbec neví, co si s nimi počít. Ve chvíli, kdy začnou žít s "Těmi druhými", cestovat z ostrova domů a zpět, a přijmou ostrov jako svůj domov (namnoze), záhad ubývá, ty předchozí se rozplétají a divák se začíná lehce nudit. A to bych řekl, že Lost zvládli tuhle fázi ustát ještě se ctí. Takový Prison Break byl s přibývajícími sériemi a odhalováním pravdy o Společnosti čím dál větším propadákem. Třetí věcí, kterou je dobré vzít v potaz, je způsob vyprávění, který vlastně souvisí s "chytrostí" seriálu. Abrams začal pro vyprávění využívat nejprve analepse, později i prolepse a paralelní vyprávění (i těch událostí, které se možná ani nestaly), čímž udržoval diváky v napětí i ve chvílích, kdy by ho jiné seriály dávno ztratily. Proto si dovolím říct, že Ztraceni jsou z "nové dobrodružné generace" nejen první, ale i nejlepší.

Ale odpad v dobrým... Na youtube už je z ukázek tohohle pořadu malý kult.

Scorseseho Skrytá identita je sice vykrádačkou, ale poučenou a tudíž lepší. Je to chladnější a odměřenější film, ale zbavený romantizujícího balastu a příšerné hudby, která coby pop frčela tak patnáct let zpátky. Jediné, co opravdu snese srovnání je zamotaný a napínavý scénář, silný a lehce ironický konec a hlavní herci (zejména Tony Leung).

Nahota na prodej je esence nevkusu, ale zároveň čítanka porevoluční chtivosti všeho "tady a teď". Na tom filmu je hrozné snad všechno krom hudby. Ta je jen roztomilá. Scénář od Klímy je k popukání, jeho pojetí investigativní žurnalistiky v tomhle bijáku osvětluje, proč se podílel na hrůze zvané Na vlastní oči. Režie je spíš tragická, už jen proto že polovina scén se odehrává v noci a bez osvětlovače. Ale jak už jsem říkal, jsou věci, které činí z Nahoty zajímavý film, resp. zajímavou sociologickou studii. My, co si pamatujeme počátky kapitalismu, si jistě vzpomeneme na sládkovský populismus, který se opíral o rasové problémy. Na tom je vlastně celá story založená. Tahle nálada tehdy držela SPRRSČ v parlamentu. Sledování céčkových amerických akčňáků na VHSkách taky nedílně patřilo k době. Předobraz drsného detektiva je spíš nepovedenou aluzí na film-noir, ovšem patřičně zprzněnou (fernet namísto whisky mě dostal). Nahota si uvědomuje umělost importovaného žánru, který u nás nemá a nikdy neměl zázemí, ale ostentativně ji přehlíží a mnohá témata (jako privatizaci, rasismus nebo genderovou otázku) na jedné straně zesměňuje a na druhé adoruje (myšleno využívá jich, aby se tvářila světově a cool), čímž podporuje zajímavé scenáristické schizma. A právě díky tomu se Olmerův film řadí do kategorie snímků tak špatných, až jsou zábavné. O perličkách jako Ivan Jonák gangsterem ani nemluvím...

Asi vůbec nejlepší dokument o Sametové revoluci. Nejspíš kvůli tomu, že nejde o bezprostřední zobrazení událostí a politických manifestací okolo 17. listopadu, ale o vystihnutí celkové atmosféry v roce 89. Špáta ji hledá na různých místech - ve vesnických putikách, u maturantů, mezi pankáči a metalisty, u folkařů, trampů, delikventů a feťáků. Chytrými otázkami dostává z lidí nejenom bezprostřední mínění o poměrech v komunistické společnosti, ale abstrahuje i to ryzí, co v jednotlivých subkulturách je a stejnou měrou odhaluje i pózu a faleš proklamovaných idejí, které se neslučují s činem nebo vůlí k němu. Využívá skvěle kontrapunktu obrazu a nezřídka nediegetického komentáře. Precizní dokument, který zraje s každým rokem, protože rozpor životních hodnot duchovních a materiálních se po revoluci spíš zvětšuje než zmenšuje.

Dal jsem Šíleným mužům šanci, ale začátek je moc roztahaný. Věřím, že po první sérii by mě to chytlo a možná se k Mad Men ještě vrátím, ale momentálně to lehce zklamaný balím u sedmého dílu.

Že je to reklama na největší studio digitální animace na světě? Je. A komu to vadí. Po tomhle dokumentu mám i já chuť si najít práci, kde se můžu prohánět mezi kancelářemi na koloběžce, střílet po ostatních molitanovými náboji z pistole a pít šampus přímo z lahve. A k tomu vytvářet filmy, které milují lidé každého věku.

Ve Věčném svitu přichází zvláštní splynutí dvou geniálních myslí. Gondryho ryze vizuální a Kaufmanovy chladně vypočítavé. Je s podivem, že z tohoto spojení vychází velmi lidský snímek, který vypráví o nesmrtelnosti lásky a pomíjivé zrádnosti času. Kaufmanovy scénáře jsou geniální, to je bez debat. Jediní, kdo mu ve způsobu vyprávění šlapou trochu na paty, jsou bratři Nolanovi. Problém Kaufmanovských adaptací tkví jen v tom, že jsou to narativní konstrukty, kterým sice nechybí poťouchlost (viz Kaufmanovo vyprávění o Kaufmanovi v Kaufmanově filmu Adaptace), ale jinak jsou neživotné jako experimentální prózy Věry Linhartové. Naopak Michel Gondry tvoří zpravidla snímky o tom, co má rád (bez ohledu na to, kolik diváků to přitáhne) a zasazuje je do svébytného světa papundeklových kulis (viz Nauka o snech). Jeho představivost je hlavně vizuální (což dokazuje svými klipy) a v tom tkví jeho originalita, jako scenárista ale stojí za pendrek. Věčný svit má atraktivní a nesmrtelné téma, vynikající zpracování, brilantní herce a fenomenální naraci. Jde takový film nemilovat?

Dokonalý film.

Zrovna nedávno jsem koukal na Minelliho Přidej se k nám a musím říct, že ta změna byla ohromující. Samozřejmě i v Američanovi se našla spousta nudné vaty, u níž bylo zřejmé, že scenáristé se u muzikálů padesátých let většinou moc nenadřeli. Navíc Caronová je asi všechno jiné, než herečka. Její obličejové svaly se ve filmu nepatrně proměnily asi dvakrát. Bohatě to vynahradila spousta dechberoucích tanečních kreací Gena Kellyho (Pokud Kelly říká, že je Marlonem Brandem muzikálu, měl by přehodnotit postoj, protože nikdy si z Caryho Granta nevzal víc.), fantastická výprava, Gershwinova hudba a především odvaha být nekonformní. Poslední muzikálová čtvrthodina Přidej se k nám, ač ikonická, byla ničím ve srovnání s poslední dvacetiminutovkou Američana v Paříži, kde se děj přenesl mezi papírové kulisy ve fantazii Kellyho postavy. V tu chvíli začal být film extravagantní podívanou, která zcela vybočila z dosavadního děje. Nedokážu si představit, jak to neslo dobové publikum, které v takovém obratu museli cítit jakýsi podvod na ději běžného muzikálu. Naprosto propracovaná choreografie a perfektní stepařské vystoupení. Byl jsem ohromen.