Hwaelos

Dokonale přirozený a tak civilní film, že by si o tom mohli francouzští novovlnní režiséři nechat zdát. Zajímavé je, že eklektická kombinace filmových postupů, která za jiných okolností zvýrazňuje médium, tu naopak napomáhá přirozenosti. Rozeznáme zrnitou dokumentární kameru "těch chlápků z HBO", dynamickou "neviditelnou" kameru filmu samotného, vybledlé barvy záběrů ze sportovního přenosu i digitální vizualizace, které představují pro fiktivního diváka přenosu prezentaci zápasníků. Fighter odkrývá, že i Eastwoodovo Million Dollar Baby bylo v základu sentimentální drama. Nedočkáme se, žádných patetických proslovů, žádného citového vydírání, dokonce žádné nediegetické hudby, která by zvýraznila dramatické nebo vypjaté pasáže. V posledním zápase sice čekáme, že se Ward nakonec zmátoří a vyhraje, ale nepotřebuje kvůli tomu voiceover, který mu připomene, jak moc má bratra rád. Fighter je ostatně film o vztazích v rodině, ale nemluví o nich v dialozích. Vše podstatné se "řekne" mimo ně. A právě proto má sílu s divákem pohnout. Je to bez obalu velký film v komorním provedení. A zejména Christian Bale v něm dokazuje, jak velký je herec.

Fabule Cizince je sice malinko banální, ale se stylistickými prostředky žánru noir si režisér opravdu pohrál. Nápadité kompozice světla a stínu a perfektní práce s kamerou a mizanscénou ukazují lépe než slavný Občan Kane, jaký génius ve Wellesovi dřímal. Zajímavé je, že oproti klasickém detektivnímu schématu filmů noir známe vraha prakticky od začátku. To ale nebrání budování stupňujícího se napětí ve jménu nejlepších Hitchcockových filmů. Jako diváci jsme udržováni v očekávání, kdy se smyčka okolo Kindlerova krku utáhne.

Takhle nějak měli vypadat The Expendables...

Je příznačné, že v paranoidní McCarthyovské době vznikly hned dva dobré snímky o konstrukci mediální reality. Wilderovo Eso v rukávu je o fous lepší než Robsonovo Tím hůř, když padnou. Oba jsou ale důstojnými předchůdci snímků jako Děkujeme, že kouříte nebo Vrtěti psem. A pochopitelně jsou také už z principu vážnější. Poukazují na to, jak moderní doba způsobuje, že více než ve fyzické realitě, žijeme v informacemi vytvářeném světě a jak se tato realita dá ohýbat. Vše, co považujeme za pilíř jistoty našeho vědění, může být lež nebo přinejlepším metaforickou verzí pravdy o světě. Jean Baudrillard to bude o několik desetiletí později nazývat "simulakra".

Historka o tom, kterak Tarantino přebral koksu a napsal scénář...

Velmi dobře našlápnuto ke kvalitní adaptaci. Má to ale několik chyb. Při převodech Hrabalova díla sklouzávají často herci k deklamacím, protože pábitelské texty k tomu tak trochu vybízejí. To nicméně neznamená, že je to dobře. Jedinou skutečně uvěřitelnou figurou, byť epizodní, byl Rudolf Hrušínský, který byl i na malé ploše fenomenálně přirozený. Naopak za dost nešťastné považuju obsazení Menzela a Goldflama. Taky oproti začátku jako by druhá polovina filmu nevěděla kam směřuje. Pábitelské kouzlo se vytratilo, ale na vážné drama o smrti kamaráda si film taky nehrál. Oproti tomu výrazová stránka filmu, v němž každá scéna byla laděna zcela jinak (sépiové barvy, patina, Švankmajerovské zrychlené trhání kamerou), dokazuje silnou režisérskou vizi. Škoda, že se scénářem už se nikdo tolik nenamáhal...

Hrušínský ve fenomenální roli mizerného herce neschopného sebereflexe. Tendence konce padesátých let, která zobrazovala hrdiny se zpackaným životem, žijící v iluzi, která se z diváckého/čtenářského pohledu jevila jako deziluzivní a která vyvrcholila v letech sedmdesátých (v literatuře třeba Páralovou černou pentalogií), se tu projevuje naplno. Ve Fryově archetypální typologii mluvíme o nižším mimetickém módu, tedy o hrdinovi, který se čtenáři představuje jako bytost, které se nechceme přiblížit, na jehož utrpení se díváme se směsicí soucitu a odporu. Přesně tím je Hrušínského hrdina, který nebojuje s utíkajícím časem (znázorněném v první třetině pregnantně - tikajícími hodinami), ale který si nalhává, že má všechno ještě před sebou a ztrácí tak i to poslední pouto s realitou a s vůlí něco změnit. Nezapomenutelný koncert.

Maximální buněčný bizár a zároveň první dystopická scifi v jednom. Shodou okolností ve stejný rok, co spatřilo světlo světa Metropolis. Slovy Mirka Černého: "Je všechno jenom náhoda?"

Komentáře o neo noiru jsou jen kecy. De Palma klame tělem. Když na počátku filmu sleduje Rebecca Romijn Sbohem buď lásko má, má to znalého diváka přivést k mapě, jak snímek číst (těm méně znalým postačí název filmu), ale hned vzápětí je tahle iluze narušena scénou jako vystřiženou z Dannyho parťáků (resp. drahého italského softporna). Nesporně je to promyšlený tah. Celý film chce být precizní hrou s žánry a diváckým očekáváním. To je v pořádku. Stejně jako může být Femme Fatale učebnicí montáže a kombinací formálních postupů. To je obdivuhodné. Naopak trestuhodný je scénář, který tomu všemu podkopává nohy. Nejde o to, že jde o banální vyprávěnku, problém je, že jde o banálně vyprávěnou story. Zatímco Romijnové věříte všechno, povrchnímu příběhu věřit nelze. Pokud vám není pět a netrpíte mozkovou obrnou.

Výborná abstraktní adaptace Zániku domu Usherů. Abstraktní čistě proto, že pro Webbera a Watsona bylo důležitější navodit atmosféru, než vytvářet příběh. Za prvé předpokládali divákovu znalost knižní předlohy a za druhé si nejspíš mysleli, že nedopovězené je ve strašidelném příběhu... jak to říct?... strašidelnější. A měli pravdu. Film pracuje s expresionistickou estetikou, která na rozdíl od slavnějších dlouhometrážních děl nespočívá pouze na kulisách a líčení, ale hlavně v tricích. Několikanásobné expozice vytvářejí halucinační prostor a ten přirozený zcela deformují do snové podoby.