Hwaelos

Tvůrci si rozhodně vybrali zajímavé téma, ale stopáž natáhli zcela neúměrně. Počáteční detektivní pátrání, které diváka provází krok za krokem od počáteční indicie až po "zastírací kampaň", kde shromažďují pozdější usvědčující materiál, vás našponuje. Jenže pak se děj rozředí spoustou vzpomínek spolupachatelů a nakonec mnohem větší prostor výsledného střihu zabírají (často nesouvisející) osobní dějové linky a "true crime" detektivka se vzdálí do pozadí, kde dělá křoví.

Prorocký film, řeklo by se, ale samotný princip extrémních reality shows přinesly spíše sci-fi knihy, z nichž ostatně tenhle kousek vychází. Hra o miliony se mi ale i tak líbila - bavila mě svou bizarností a přepáleností. Už jen ty šílené reklamy, které předělují příběh, mě nutily do křečí smíchu... Přesto mám ale dojem, že potenciál snímku zůstal trochu nevytěžen. Rušila mě především nekonzistence fikčního světa. Přestože je celý film rámovaný jako metafikce, kde rovinu aktuálního dění zosobňuje živý přenos ze studia a rovina hlavního napínavého příběhu o honu na člověka je nám předkládaná pomocí vsuvek do živého přenosu, je v mnoha pasážích jasné, že kamera, která hon snímá, často není diegetická (tj. nepatří televiznímu štábu). Nemluvě o tom, že stejně tak nejsou součástí fikční televizní relace záběry z televizního ústředí, kde se tvůrci pořadu hádají, jak vyřešit tu či onu krizovou situaci. Stejně tak by mě divácky potěšilo, kdyby tvůrci použili ruční kameru, aby navodili alespoň pocit, že jde o "reálné" vysílání z terénu. To jsou celkem zásadní chyby, ale myslím si, že Hru o miliony si dokážete divácky užít i tak. Je vlastně neuvěřitelné, že jde o televizní film, natočený v roce 1970, a ještě k tomu v SRN!

Nízkorozpočtovka z Portugalska, kterou ve světě zřejmě málokdo uvidí - a je to škoda. Je to hravý film jako od Gondryho, ale s bizarními dialogy z Naprosto osvětleno a s feelingem Amélie z Montmartru, kdyby byla Amélie odvážnějším filmem. Vlastně ta paralela sedí jen částečně: zápletka Amélie je postavená na tom, že hlavní postava mění svým nekonvenčním chováním a náhledem na svět lidi okolo sebe, kdežto v tomhle snímku naopak dospívá skrze podobné typy interakcí hlavní hrdinka. Svým způsobem je to vlastně bildungsroman, ale jeden z těch opravdu vyjímečných, kde si užijete každou minutu.

Hory, hory, všude samé hory... A přece vnímám dokument Jennifer Peedom především jako portrét duše člověka, který se, ať už z lásky k horám nebo z popudu ovládnout a kontrolovat svět okolo sebe - anebo dokonce kvůli adrenalinovému puzení -, vydává do vysokohorských poloh, aby vstoupil do kontaktu s nejstarší matérií, která tvoří základ naší planety. Peedomové (a Robertu Macfarlanovi, který je autorem komentáře) se podařilo zdatně vystihnout právě tuto efemérní podstatu: totiž vystihnout "proč". Proč vstupujeme do téhle nehostinné, ale nádherné pustiny. Jsem jeden z těch horských bláznů, o nichž se ve snímku mluví, takže jsem se na tuhle notu dokázal velmi dobře naladit.

Lola běží o život meets Štěstí na dosah. Přiznávám, nejsem velký fanda sociálních dramat (bratři Dardennové mě např. celoživotně míjejí, jakkoli doceňuju řemeslnou stránku jejich filmů), ale tohle je festivalový masterpiece, který se mě dotkl. Drama s velkým D, které frčí na speedu tak, že vám nedá vydechnout. Gravel umí emoce přenést za pomocí neurvalé ruční kamery na diváka tak, že budete neustále uvnitř stažení úzkostí, jak tenhle boj dopadne. A jako třešnička na dortu přichází tak nějak samovolně také portrét stávkami sužované současné Francie.

Velmi silný debut, který vznikl s minimálním rozpočtem. Člověk si říká, proč proboha u nás takovéhle filmy nevznikají: proč neumíme na malé ploše vykreslit plastické charaktery se všemi jejich vadami, proč neumíme pracovat s nedořečeností, proč se tváříme, jakoby nová média ani neexistovala, když tvoří tak podstatnou část našich životů. Habowski tohle všechno ve svém filmu má a prostřednictvím těchto prvků se mu podařilo vystavět přesvědčivé komorní drama. Klobouk dolů.

Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí.

Vpravdě pekelná jízda - a to neplatí zdaleka jen o nekonečné jízdě kamery. Lidský mikrokosmos zaměstnanců restaurace během jednoho večera vám nedá vydechnout. Ramsayho Hell's Kitchen je proti tomu pro děcka.

Film dělá čest svému názvu. Je tak nějak šedivě průměrný. Jako akční výplach to docela dobře funguje, byť se sluší poznamenat dvě věci: 1) akční scény jsou místy přepálené tak, že by i v MCU působily trochu směšně (zdravíme přestřelku v pražské tramvaji), 2) nečekejte bojové scény jako z Johna Wicka nebo Bourna - tady nedostatky choreografie zakrývá rychlý střih. Ale nebýt toho konce, šel bych i na tři hvězdy - a pak na film nadobro zapomněl. Jenže nelogický konec tam prostě je a nechává v ústech hořkou pachuť. Nejdražší film Netflixu? Ještě se pořád někdo diví, že to není profitabilní služba?

Viděl jsem už řadu dokumentů na tohle téma. Mnohé byly v dílčích aspektech zajímavé, ale žádný nebyl tak přesvědčivý a zároveň neuměl zprostředkovat tak věrně psychedelickou zkušenost jako tahle série. A to je její hlavní klad. Nepřináší zásadně nové informace, ale předává je uceleně a s jasným vědomím toho, co je hlavním smyslem série: vypovídat o tom, jak můžou psychedelika rozšiřovat naši mysl (v transcendetálním, léčebném i duchovním smyslu).