Hwaelos

Jasujiro Ozu natočil nesmírně pomalý film, jehož děj by se dal smrsknout do jedné, nepříliš rozvité věty. Jeho hlavní síla ale tkví v lyrismu, ne nepodobnému raným filmům Jasného či Vláčila z 50. let. Pozoruhodné jsou z dnešního pohledu detaily, které ilustrují Japonsko po 2. světové válce: ať už zlom tradiční/moderní kultury (patrný např. v oblékání), nebo rozpor internacionalizované emocionality a zdvořilosti (což je i jedno z témat snímku). Z hlediska stylu mě asi nejvíc překvapilo, že většina záběrů je snímaná z úrovně pasu (nebo ještě níže) - motivací si nejsem vůbec jist, ale každopádně je to neobvyklé.

Tohle je náročné. Jako thriller to v druhé půlce funguje prakticky bezchybně. A to díky famózní kameře a střihové skladbě. Už se ani nepamatuju, kde jsem viděl tak radostnou vzpouru proti kompozičním pravidlům hollywoodské kinematografie. Jenže pak je tu scénář. A ten působí jako něco napsaného na pivní podtácek makakem po lobotomii ve čtyři ráno po třech flaškách fernetu. Dialogy jsou z jiného světa, logika postav a jejich činů dostává řádně na prdel (nebo někdo pochopil, proč má bílý kapesník přes cestu něco znamenat?) a o úvodní hodině, ve které se točí postav jako na orloji, ale většina z nich nemá pro děj žádný význam, ani nemluvím.

Zatím nejlepší Kurosawův kousek, který jsem viděl. Sice miluju dolarovou trilogii, ale jeden až nechápe tu Leoneho drzost, udělat (nadto nepřiznaný!) remake takového masterpiecu - a vyrobit nadto horší film. Vůbec ne nekvalitní, ale horší. Z druhé strany ale rozumím tomu, co ho na téhle látce lákalo. Yojimbo totiž nezapře inspiraci v klasických westernech. Půjčuje si jeho tropy a svou širokoúhlým snímáním s velkou hloubkou ostrosti, kde se v různých plánech mohou odehrávat různé věci, tohle zařazení ještě podtrhuje.

Umělecká exploatace násilí. Při sledování jsem pociťoval jen desenzitivizaci a neurčitý obdiv k řemeslným kvalitám.

Bezprostředně po dokoukání si nejsem vůbec jist, jak 4. Wicka hodnotit. Tohle pokračování se mi jeví jako podobný mindfuck jako byla kdysi dvojka Cranku. Pravda, sice se tu neperou kaidžu monstra mezi dráty elektrického napětí, ale z druhé strany už první díl Stathamovské série byl natolik bizarním vybočením z obvyklých mezí akčního žánru, že mě jeho pokračování možná šokovalo míň. Faktem je, že už Para Bellum mělo jisté podvratné, komediální prvky typu honička "motorka - kůň" nebo " Wickův fanboy aka hlavní zabiják Mark Dacascos", ale čtvrtý John Wick už vůbec nezastírá, že si dělá z diváka nepokrytě srandu. A mě to vlastně hodně baví, jen se mi to zdá jaksi neústrojné vůči tomu, jak byly konstruovány předchozí díly. Reevsovo špinavé jiu-jitsu, kde každá nepozornost okatě bolí, je nahrazeno ohňostrojem atrakcí, kdy hlavního hrdinu několikrát za sebou srazí auto, spadne z obří výšky a v letu páteří trefí kamennou římsu a kulky se od něj neškodně odrážejí, aniž by se zdálo, že jejich dotyk vůbec cítí. Druhá neústrojnost se pak týká Wickovy výjimečnosti. Předchozí díly sugerovaly, že je tak trochu osamocený polobůh, jehož božskou předností není to, že je nezranitelný a nejlepší, ale že ustojí nejvíc ran. V kapitole 4 se ovšem objeví přinejmenším 4 další podobní polobohové, kteří utečou samopalu, necítí bolest a jejich schopnosti jsou s Johnem Wickem srovnatelné. U obou výtek ale lze říct, že jde o režisérský záměr: udělat tlustou čáru za dosavadním pojetím série a podvratně servírovat divákovi něco, co nečeká. Kde se cítím ale opravdu ošizen, je zrychlování akce a přidávání střihů. Protože pokud byly v něčem dosavadní filmy skutečně osvěžující, byl to tlak na realističnost (slovy Kamila Fily: "není pochyb, že jsou všechny pohyby proveditelné, byť ne v tak návazných sekvencích bez zastavení" - citováno volně). Akční scény aktuálního snímku jsou ovšem okatě zrychlené a namísto plynule snímané akce dostává divák častěji střihy. Pravdou ovšem je, že choreografie jsou mnohem náročnější a nápaditější, takže si to nejspíš takovou daň žádalo. On the bright note: nápaditost se ovšem týká i způsobů snímání. Přestřelka ve vybydleném domě na Montmartre snímaná seshora v jediném záběru je opravdu příjemně osvěžující. V úhrnu: musím si to nechat ještě projít hlavou. Zatím dávám opatrné 4 hvězdy a možná jednu uberu, nebo přidám, až to hlava zpracuje.

Bonnie a Clyde uchopení z druhého konce než proslulý Pennův snímek. Asi nejzajímavější součástkou této perspektivy je filmem zprostředované mediální šílenství, které se na počátku 30. let rozpoutalo - a dnešní odraz má v dnešní "true crime" fascinaci (nejvíc pak v módní obsesi masovými vrahy). Kde ale Highwaymen pokulhávají za šedesátkovou klasikou, je chabý scénář. Film je patrně věrnější skutečným událostem, je velmi slušně nasnímaný a skvěle obsazený, jenže ani Harrelson s Costnerem nezakryjí, že vlastně není, co hrát.

Velmi slušně zpracované dějiny Hollywoodu až po příchod generace "bezstarostných jezdců" (Biskindovými slovy). Pro někoho, kdo kdy zakopl o libovolnou historickou publikaci, toho tam nebude moc nového, ale přiznám se, že mi přišel zajímavý fokus na producenty a majitele studií, které obvykle podobné dokumenty trochu opomíjejí na úkor režisérů.

Film o lásce k filmu, který ale vedle jiných Spielbergových rodinných dramat působí malinko plastově. Dialogy působí dost neživotně, jako by se dospělí vyjadřovali výhradně ve frázích frázích, což snad lze omluvit selektivností dětského vnímaní, jehož optikou film sledujeme. Ovšem tam, kde je snímek fokusovaný na sílu média (zachycení matčiny nevěry, silná scéna se šikanátorem po projekci plážové párty), je Spielberg pevný v kramflecích.

Ono závěrečné katarzní napojení na historii snu jménem Hollywood mě vůbec nepopuzovalo, považuju ho za pěkný love letter stylu a tradici, která i mě samotného fascinuje. Problémem je to, co tomu bezprostředně předchází. Mejdanová atmosféra první půlky je super. Od jistého momentu zlomu se ale děj rozmělní a narativ se stočí do náhodných meandrů. Vůbec mi nevadí deziluzivní vystřízlivění, jen jeho podání se strašně vleče Nelliin a Condradův ústup ze slávy se odehrává v sérii více či méně nudných scének, kterých by mohla být ve filmu polovina. A úplný konec života Nellie zprostředkovaný wtf útěkem z auta a novinovým článkem je prostě mimo. I tak ale Chazelle natočil velice dobrý film, za který se velké plátno nemusí stydět.

Rozhodně nejsoučasnější film posledních deseti let, který bylo možný vidět v české kotlině. Nařachanej a s postavama, který opravdu mluví tak, jak by vzhledem k svému věku a sociální vrstvě, měli. Mladej Guy Ritchie by měl radost.