Hwaelos

Přiznám se, že nemám pro Mannův režijní styl příliš velkou slabost. A Ali to jen podtrhuje. Oddramatizované drama, kolotoč zaměnitelných postav a životopis, který úplně pomíjí nebo bere z rychlíku spoustu divácky zajímavých momentů proto, aby věnoval celou třetinu stopáže roztahanému finále v Zairu.

Pozoruhodný případ díla, v němž chybí hlavní postava, ale reprezentuje ji celá skupina lidí. O jednotlivce zde nejde, podle svého jména nahrazuje seriál ústřední charakter samotným bratrstvím a pospolitostí celé jednotky. Přiznám se, že jsem měl problém k většině tváří přiřadit jméno (a i následná smrt postavy tím pádem nepředstavovala takovou emoční nálož), ale zároveň mi to k zvolené formě vyprávění sedí. Za jednoznačně nejlepší díl považuju epizodu z Bastogne (06), vyprávěnou antimilitaristicky z pohledu zoufalého zdravotníka, jemuž se při těch nejhorších jatkách celého výsadku nedostává potřebných pomůcek.

O kus příjemnější než první díl, kde detektivka selhala v půlce a nastoupil houbovej trip. Tady můžete hádat až (téměř) do konce. Ten je sice neuspokojivý, ale to je skoro ve všech detektivních příbězích. Humoru tady bylo tak akorát a převážně ho zprostředkovávaly výborné (a typově výborně obsazené) postavy. Nemluvě o pomrkávání na diváka skrze archetypy a témata, která jsou ryze současná. Z těch mě asi nejvíc bavil archetyp Zuckerberg/Musk v podobě Eda Nortona, jehož postava se nebojí potopit svoji společnost (a možná i societu celkově) kvůli svému výstřednímu a nedotaženému nápadu.

He did it again! Jinými slovy: Cameron opět posunul hranice filmové vizuality asi o deset let dopředu.

Patrně nejbizarnější na tomhle projektu je plakát, který evokuje spíš něco ve stylu "Žen, co to chtěj taky". Žádný skandalózní obsah ale nečekejte. Výsledkem jen naopak příjemně civilní drama, které má šance (a domnívám se i ambici) českou kotlinu vzdělávat o nemonogamních vztazích. Což teda Češi věkově pod generací Z potřebují jak prase drbání - soudě podle komentářů k libovolnému lifestylovému článku, kde se jen zmíní slovo "polyamorie" nebo "volný vztah". Pravdou ovšem je, že zároveň film dějově nepřekvapí a skončí přesně tam, kde divák od začátku čeká. Proto jsem taky s těmi čtyřmi hvězdami trochu váhal. Ale držím Wińskému (i konceptu "nové citlivosti") palce - a jak kamera, tak dialogy a vedení herců mě přesvědčují, že jsme u zrodu velkého talentu.

Rozhodně by to mohlo být ještě praštěnější a rozhodně to má problémy s tempem. Ale zároveň... Cage hraje alternativní verzi sama sebe, který si povídá v psychotických momentech se sebou samým ve filmu, který je o tom, jak píše scénář akční buddy movie, v níž je jedním z hlavních hrdinů, ale ve skutečnosti to jen předstírá, protože se stal tajným agentem - a na konci se to celé překlopí ve zfilmovanou verzi tohoto příběhu, který Cage sleduje v kině. Tomu prostě musíte fandit. Zvlášť ještě, když dostanete takovou kopu citací jeho starších filmů.

Vedle šedesátek a devadesátek, které jsem zatím z tohohle projektu viděl, působí sedmdesátky informačně nabitěji. Jen ten dabing je naprosto tristní: výslovnost anglických slov v názvech alb a seriálů je často úplně mimo a nepřesné překlady jen dovršují dílo zkázy.

Spíš průměrný kousek, který řekne něco málo o životě Toyen a přidá k tomu navíc nějaké interpretace jejích obrazů. Jenže ty interpretace většinou pocházejí od laiků, resp. sběratelů umění, čímž se posunují spíše do roviny "co na obraze vidím". Najde se i pár poučenějších reflexí, ale moc jich není. Kontext paralelně vznikajícího umění prakticky absentuje.

Fakt bych tomuhle filmu chtěl fandit, ale z různých důvodů mi to nejde. Scénář působí jako sled náhodně vybraných scének s vesměs klišoidními dialogy. Kyšperský působí herecky hodně dřevěně - zčásti snad proto, že se ho film osobně dotýká, ale i díky téhle topornosti je pro diváka náročné vcítit se do postav. Největší klad filmu je poměrně atmosférická kamera a hudba. Pokud už by člověk hledal komorní mumblecore, je lepší sáhnout po filmech Bohdana Karáska (jakkoli jeho herecké umění je taky přinejmenším diskutabilní).

Jeden by řekl, že Luhrmannova přepálená bombastičnost, umocněná prakticky konstantním využíváním digitální kamery a speciálních efektů, ta bombastičnost, která divákovi otevírala v úžasu ústa, když sledoval před dvaceti lety Moulin Rouge, už bude dnes působit křečovitě a nepatřičně. A možná by to i byla pravda (minimálně v Austrálii se to tak jevilo), ale Luhrmann si ke svému stylu umí vybrat i látku. A elvisovská pohádka k režisérově opulenci prostě hrozně sedne. Je vlastně úplně jedno, jestli je scénář realitě věrný, protože žádný jiný film posledních let nekřičel způsobem, jakým je natočený, do světa "tohle není realita". Ostatně lze vůbec polemizovat nad tím, jestli jde o životopisný film - není to snímek typu Ray, který se skutečně pokouší postihnout celý život interpreta. Elvisovy začátky a dobu jeho první slávy vidíme jen z rychlíku. Děj získá konzistentní drive až od chvíle prvního konfliktu s plukovníkem Parkerem, což dává smysl, protože Luhrmanna zajímá právě historie potýkání se těchto dvou osobností. Tohle byl v každém případě velký návrat velkého režiséra.