Hwaelos

Ztotožňuju se s Geminiho komentářem. Tahle "legenda" pro mě byla rozvláčná nuda. Atmosféru to mělo výbornou a De Niro potěší vždycky, ale Ray Liotta byl tragicky nevýrazný a příběh ztratil zápletku asi po půl hodině. Pokud jde o mafiánské kroniky, rád se kouknu na Příběh z Bronxuj, Casino nebo Tenkrát v Americe, ale tohle si už hned tak nepustím.

Objektivně vzato to možná pětihvězdičkovej film není, ale poctivá porce dobrodružství z dob, kdy chlap byl na plátně ještě nezpochybnitelně chlapem a jeho ješitnost byla považovaná za kladnou vlastnost, tomu se prostě nedá říct ne. Kupodivu Bogart tentokrát hraje vlastně největšího slabocha své kariéry. Už předtím hrál záporáky, ale vždycky chlápky s charakterem brusného papíru, kteří měli maximálně melancholickou náladu z toho, že budou zítra mrtví (Petrified Forrest). Je to tak trochu šok ho sledovat v téhle nové podobě. Nicméně trio herců je tak dobré, že by ani lepší být nemhlo. Tim Holt jako dobrák, který nad mamonem zvítězí a hlavně Walter Huston jako nevypočitatelný veterán, který neustále překvapuje roztodivnými vrtochy a výbuchy smíchu v těch nejnapjatějších chvílích - to je prostě brilantní trojka.

Ryzí esence hollywoodského stylu, která je patrná od počátků studiového systému až po dnes. Nákladná dobrodružná kostýmová podívaná, která nic závažného neřeší a zábavnými peripetiemi se chýlí k happy endu. Pokračovatelem těchto blockbusterů jsou v moderní době třeba Piráti z Karibiku. Navíc, Errol Flynn je ne nepodobný Orlandu Bloomovi (až na tu příšernou ofinku). Na filmu je ještě vidět, že němá éra ještě tak trochu určovala strukturu vyprávění (občasné používání mezititulků a teatrální herectví), ačkoli, díky štědré podpoře snímku od studia Warner, si mohl Robin Hood dovolit použít technicolorové barvy. Post hollywoodské klasiky dokazuje i to, že v podstatě všechny pozdější adaptace sherwoodského zbojníka jsou vyprávěny prakticky totožně.

Tak předně: Díky csfd za předpremiéru v Brně. Asi potřebuju, aby se to ve mně trošku rozleželo, zatím můžu říct s jistotou dvě věci: Pouta rozhodně vybočují z českého porevolučního průměru. A už se na ně nejspíš nikdy nepodívám. Tyhle ponuré psychologické studie nejsou úplně můj šálek kávy a na jedno podívání mi stačí. Což ale neznamená, že pokud jsou dobře natočené, že to nedocením. Přiznám se, že mi první polovinu filmu trvalo, než jsem se adaptoval na žánr. Podle traileru jsem očekával spíš normalizační noir-detektivku s drsným drsoněm v hlavní roli. A dostal jsem hustej ponor do psyché několika postav, kde se děj takřka nehýbe, resp. cyklicky se opakuje, než dospěje do očekávaně tragického rozuzlení. Velkým kladem jsou určitě postavy, které jsou na první pohled šedivé stejně jako prostředí celého filmu, ale ve skutečnosti je fascinující sledovat jejich vývoj k destruktivnímu konci, který je postihne bez výjimky všechny. Antonín je z nich asi nejvýraznější figurou. Muž, který se nepozorovaně propadá ze šílenství světa, který pomáhá vybudovat, do svého soukromého šílenství. Klára, která je jako jediná bez poskvrny, ale semelou ji okolnosti, které si snaží celý život nepřipouštět. Tomáš, arogantní intelektuál, který vydává prázdné ideje za smysl svého života a tak dlouho se nedokáže rozhodnout, až zničí Kláře život. A v poslední řadě Pavel, morální figura pro literární veřejnost, který si libuje ve svém postavení opozičníka v totalitním státě a touží po nesmrtelnosti v učebnicích dějepisu natolik, že zaprodá vlastně kohokoli. Herci jsou neokoukaní a vybraní jsou myslím dosti slušně. Výborně korespondují s krystalicky depresivním fikčním světem, v němž pro ty správné (jsou-li nějací) není místo. Pokud vám tenhle styl vyhovuje, pak jsou Pouta filmem přesně pro vás. Jedinou výtku bych měl ke zvuku, v němž hudba občas přehlušuje dialog. "Šel jsi někdy do práce, když pršelo kamení? Já jo. A časem jsem přestal uhýbat."

Zase bych TN nedémonizoval a nedělal z nich vyložený bulvár. Přebrali prostě v honbě za sledovaností některé prvky "yellow press" a gonzo žurnalistiky, což z nich dělá nepříliš dobré zpravodajství, ale ve srovnání se světem (když si odpustím výjimky typu BBC), nic neobvyklého.

Pokud nevíte, který film je nejvýznamnějším ideovým předchůdcem Blade Runnera a Total Recall, tak vězte, že je to tenhle kraťas.

Je příjemné vidět, že Max von Sydow nebyl prvním, kdo hrál šachy na pusté pláži :) Druhý film Mayi Deren bohužel už není tak sevřený jako ten Meshes of the Afternoon. Ke konci má silnější momenty, v nichž prosvitne na povrch i sociální kritika, ale celku chybí pevnější struktura a formální vymazlenost, jakou měla režisérčina prvotina. A hudební doprovod by určitě prospěl. Nevím, proč ve filmu hraje John Cage namísto toho, aby složil nějaký psychedelický podkres...

To jsem vůbec netušil, že koncem dvacátých let dorazila evropská avantgarda i k nám. Nemluvě o tom, že první český film tohoto proudu vytvoří taková konzerva jako Vávra. Ale příjemné překvapení. Snímek je takovým spojovacím článkem mezi hrou světel v Rayově Návratu k rozumu a nasnímanou kinetickou plastikou Moholy-Nagyho v Lichtspiel.

Bezúčelná procházka upomíná na poetické kvality Machatého filmů, ale i impresi městských symfonií Jorise Ivense. Důležitým prvkem navíc je hlavní postava, která nás celou tou procházkou provází. V celkovém souhrnu velmi krásné. Jedná se o stěžejní bod celého Hackenschmiedova filmového díla, což lze docenit až po nakoukání jeho pozdějších prací. Mnohé prvky, zde anticipované, se v něm totiž odrážejí - ať jde o netypické kompozice, vychýlení kamery z osy, nebo celkovou nejednoznačnost, zde reprezentovanou motivem rozdvojení hlavní postavy na úplném konci (vzpomeňme na Meshes of the Afternoon).

"Odpolední osidla" za mnohé vděčí francouzské avantgardě, ale jdou formálně i tematicky dál než např. Andaluský pes. Maya Deren konstruuje vyprávění, které nabízí množství výkladů psychoanalytických nebo prostě metaforických. Neuvěřitelná kameramanská škola. V některých místech dokáže práce kameramana skrýt naprosto přirozeně střih. V jiných naopak střih chybí a dochází k paradoxu, kdy kontinuální záběr vlastně narušuje kontinuitu vnímání. Kdyby v takovém místě střih byl, vnímali bychom děj a prostor mnohem lineárněji. Jedná se zejména o záběry, v nichž se kamera pohybuje a zároveň odklání od vertikály. V těchto záběrech je posilován dojem - naznačený i dějově - že struktura domu je fraktálovitě zavinuta sama do sebe. Jak říkám: Neuvěřitelné.