Hwaelos

Nejednoznačná podívaná. Nicméně mám pocit, že kdyby pod ní nebyl podepsán Bunuel, zdejší hodnocení by bylo alespoň o deset procent nižší. Herecké výkony spíš průměrné. U Deneuve se to dá vysvětlit zvláštní postavou, kterou hraje, Sorelovo podání však vůbec nekorespondovalo s rolí sluňáckého doktora a oddaného manžílka. Hlavní je ale režisérský vklad. Je citít, že Bunuel zůstal věrný tradici a svůj film staví jako bývalý surrealista na základech psychoanalýzy. Sex a smrt jsou hlavní esencí Krásky dne. Bohužel flashbacků a volně ukotvených snových scén bylo ve filmu poskrovnu a hlavní dějová linka mi nepřijde tak nosná, aby utáhla napjatou pozornost. Z některých filmových prvků mám navíc pocit, že je Bunuel včlenil čistě, aby naplnil normu "divnosti". Třeba opakující se motiv lilií. Nejen, že nic ve skutečnosti nevysvětluje, ale hlavně se s ním v druhé půlce filmu ani nepotkáme.

Vypadá to, že Thajci začali kralovat akčnímu světu. Tedy alespoň tomu, který po leta ztělesňoval Hong Kong. Světu kvalitních bitek s naivním, nedůležitým příběhem. Image si vybudovali větou: "V tomto filmu nebyly použity závěsná lana" a celkem jim to šlape. I proto si může Duch boje (proč zase tak tuctový český název?) dovolit bez obav citovat Onk bak, protože je jeho sekvelem mnohem více než opravdový Onk Bak 2. Choreografie Chocolate je velmi osvěžující. Tam, kde přitlačil Tony Jaa na pilu realističnosti, tam je Duch boje kreativní a předvádí, že bojovat se dá všude a sterými způsoby. Mimochodem, taky jste měli pocit, že místa, kde se ten film odehrává nápadně připomínají Kill Billa a Matrix?

Melancholicko romantická verze "Děkujeme, že kouříte", která citově nevydírá, dokonce ani ve finiši, kdy vše nasvědčuje přeslazenému konci. A ten se nekoná. Vynikající kameramanská a střihačská práce. Film střídá několik silně odlišných stylů, které ale kupodivu perfektně doplnují. Statická panoramata v letištních halách, cool rychlostřihy v rozděleném obraze ve videoklipovém stylu, když hlavní hrdina cestuje, záběry jakoby-amatérské kamery při návštěvě rodinné svatby, i věcný dokumentární styl při rozhovorech s Clooneyho "klienty". Zkrátka Reitman ukazuje, že je nejen machr na osobní příběhy, ale i zručný technický režisér.

Snímek, který definoval moderní filmový muzikál. Dnes už bohužel nekoukatelná nuda s otřesnými herci. Důvodem pro mé hodnocení jsou jen dvě věci. Především důležité místo mezi milníky světové kinematografie (pokud vám uniká formální stránka, zkuste si vzpomenout kolikrát byla později zopakovaná fabule 42. ulice o dívce, co hraje druhé housle, dokud jí nenadálá událost nehodí do klína hlavní roli). A v druhé řadě je to poslední čtvrthodinka, kdy se hraje samotný muzikál a Bacon předvádí své proslulé kamerové jízdy mezi nohama tanečnic a nadhledy na taneční obrazce tvořené na scéně. Přesto - Never more! PS: V jedné z prvních rolí zde vystupuje i proslulá muzikálová hvězda Hollywoodu Ginger Rogers.

Je tomu necelý rok od "premiéry" Honu na Gluma a je tu nový amatérský počin z LotRovské mytologie. Fascinuje mě, kolik lidí je jen tak z čirého nadšení ochotných vrážet svůj čas a peníze do těchto záležitostí a obrovsky tomu fandím. Abych mohl napsat o Zrození naděje něco korektního a konkrétního, rozhodl jsem se srovnávat právě s Honem na Gluma. V obou případech se v hodnocení samozřejmě ohlížím na mizivý rozpočet. Začněme tím dobrým. V obou případech jsou vynikající masky a digitální efekty. Jen škoda, že tentokrát si triky užijeme vlastně jen na pár sekund se zlobrem. Přibyla famózní práce se zvukem. Skutečně velmi nadstandardní. Choreografie soubojů, kterých není zase tak málo, více než potěší. To je výrazné zlepšení za Honem. Kamera je také velmi slušná, byť noční záběry si ty přístroje očividně moc nedávají. A teď to horší. Bohužel, v obou případech se tvůrci báli výrazněji inovovat jen lehce načrtnutý příběh a oba snímky vlastně nemají co vyprávět. U Zrození naděje je to o to horší, že se o půl hodiny natáhla stopáž. Trochu se zdráhám pozastavovat se nad výpravou, protože ta závisí na penězích nejvíc. Ruční kostýmy tolik nevadily, ale vesnička, kam se měly stahovat obyvatelé Arnoru z široka daleka měla všehovšudy pět dřevěných kůlen a na obranu neměla dokonce ani palisádu. Ale, jak říkám, to je věc, která sice zamrzí, ale je naprosto pochopitelná. Rozum ovšem zůstává stát nad výběrem herců. Arathorn je (stejně jako Aragorn v Honu) docela slušný. Ovšem, stejně jako byla tragická Arwen, je i tentokrát nejdůležitější žena ta nejošklivější. V celém filmu jsou dvě opravdu pěkné holky a ani jedna Gilraen nehraje. Já být Arathornem, kdyby na mě visela taková kočka, jako byla ta hraničářka, v životě bych si Gilraen nevzal :) Oproti tomu, Arathornův otec Arador je typově vynikající, ale bohužel neumí hrát a ani ten kroužek v uchu nepůsobí moc královsky. Elladan a Elrohir jsou sice oškliví a špatně oholení, ale to byl koneckonců i Weaving, když hrál jejich otce v Jacksonově filmu. V celkovém souhrnu říkám: Jsem nadšený, že se takové filmy točí a že mají tak vynikající technickou kvalitu. Je radost vidět, jak se rozrůstá filmová mytologie Pána prstenů v rukou mistrových fandů. Něco takového ostatně před padesáti lety Tolkienovi prorokoval jeho přítel C. S. Lewis. Kdyby do příště přibyl i příběh, budu ještě raději.

Film Johna Houstona rozhodně není noirem a nemá žádný z jeho průvodních znaků. Snad až na to, že jde o okatě studiovou podívanou. Z šedivého průměru ho vytahují dobře napsané vedlejší postavy, Bogart, kvalitní gangster a krásná Bacallová (škoda, že neměla víc prostoru). Dialogy jsou patetické a bez špetky humoru, na druhou stranu napětí v poslední půlhodině, kdy zuří v plné síle bouře a když po jejím skončení odváží Bogart mafiány na Kubu, by se dalo krájet na nudličky.

Nebyl jsem na Nikolaevově filmu v kině, takže mě televizní výprava nemohla rozhodit. Jak už tu kdosi psal, jako seriál by se však Jménem krále vyjímalo líp. Hlavně proto, že to, co filmu nejvíc podráží kolena, je krátká stopáž, během níž se nějaká detektivní zápletka ani nemůže rozvinout. Konec je proto stejně překvapivý, jako potopení parníku na konci Titaniku. Když tvůrci hledali námět, mohli se raději chopit remaku starého českého Zločinu na Zlenicích hradě, který měl zápletku podobnou, jen lépe dotaženou a posunutou do doby Jana Lucemburského. I přes dvě hvězdičky zklamán nejsem. Dostal jsem, co jsem očekával a hodinu se koukat na Karla Rodena mi stačí ke štěstí.

Skřivánci jsou příjemný a hlavně důležitý film. V šedesátých letech ještě více než dnes, protože o skutečné tváři první půle padesátých let se nesmělo mluvit. Je trochu škoda, že nedrží ucelenější dějovou linku (jako u Ostře sledovaných vlaků) a že nemá víc z hrabalovské poetiky. Dialogy jsou - pravda brilantní - ale je jich poskrovnu. Menzelova práce je kvalitní jako vždy, všechny své osvědčené prostředky používá se sebejistotou artisty Arnoštka: návratné motivy ("A slečno, pro sebe nic nechcete?") i asociativní přechody mezi scénami (ženské sprchy => scéna sbližování v dešti).

Na dadaistický film až příliš deskriptivní název, který navádí k racionální (myšleno narativně schematické) interpretaci. Nicméně hravé, nápadité a dobré.

Oslnivá halucinační jízda na horské dráze, zvané cinéma pur. Precizní do posledních detailů. V první půli filmu neuvidíte ani jeden střih, přesto tam jsou. Chomette využívá temných míst, kde střih unikne pozornosti diváka. Podobného principu z nezbytí využíval Hitchcock, když točil Provaz. Poslední třetina je naopak střihem významně rytmizovaná. Kamera se odpoutává od stativu, ukazuje nezvyklé záběry. A objevují se nápadité dvojexpozice, díky nimž můžeme letět, plout a jet po kolejích zároveň.