Hwaelos

Není to až takové mlácení prázdné slámy jako Bokovka. Mluví se tu o spoustě nepříjemných věcí jako je rozpad rodiny, smrt manželky a ztrátě kulturní identity země. Herci jsou přesvědčiví a emoce věrohodné. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že se o všem opravdu jen "mluví". Všechny problémy jsou vyřešeny nakonec relativně hladce a těm špinavým věcem, které provázejí umírání, se film důsledně vyhýbá a radši diváka ukolébává (ke konci už velmi otravnými) všudypřítomnými tóny ukulele. Je to prostě jen hra na vážnost. Hollywoodský princip schovaný za pověst nezávislého filmu.

Oceňuju snahu o vytváření perspektiv různých postav, ale je škoda, že fokalizace nepronikla i do samotného stylu filmu, ale zůstala jen u občasných vsuvek, kdy jednotliví aktéři promlouvají jako talking heads přímo do kamery. Zbytek je nevýrazná a z průměru nevybočující komedie, která po čtyřech pajdá za slávou Minelliho muzikálů.

Zbytečně vyhrocené a úmyslně vykonstruované drama, které neví, jestli má být tu thrillerem, tu intimním příběhem, tu morálním apelem.

Prvotina Kar-Wai Wonga je do jisté míry esencí toho, co na východoasijských filmech mám a nemám rád. Opusťme velkolepé opusy točené z velké míry pro západní publikum (Hrdina, Tygr a drak, Stvořeni pro lásku), protože ty náš pohled zkreslují. As Tears Go By má neoriginální, šablonovitý příběh a patetické vyústění. Projevuje se v něm absolutní necitlivost pokud jde o výběr hudby. Někdo by mohl namítnout, že synťáková doba v osmdesátých letech ovládala celý svět a že už to dnes vypadá jinak. Na to odpovídám: pusťte si téměř libovolný korejský romantický film posledních let (např. Scent of Chrysanthemums). Uslyšíte prakticky to samé. Ústřední herci (a to mám Laua i Maggie Cheung rád) neuvěřitelným způsobem přehrávají, protože vládne jakýsi podivný konsensus, že velké city musí mít velké projevy (z toho se naštěstí Wong i Kim Ki-Duk poučili). Zdůrazňování importu západního životního stylu (neboli nevkusu osmdesátkové dekády) je tu exponováno natolik, že jsem poznával některé druhy nábytku z těsně porevoluční doby. Jakoby asijská spirituální tradice patřila minulosti a tedy pouze do dobových eposů jako je výše zmíněný Hrdina. Toliko k tomu, co na asijských filmech nemusím a čím se vzdalují jakémukoli diváckému požitku. Proč tedy ty tři hvězdy? Wong Kar Wai svůj rukopis nezapře ani na tak ranném díle. Výtvarná stránka filmu je fascinující minimáně pro vědomí, co z ní za deset let vyroste. Pro tohle stojí za to Jak přicházejí slzy vidět.

Indiscreet mě přesvědčilo, že i s malým kašpárkem se dá hrát divadlo. Tím nemířím ke Carymu Grantovi, který je jako vždycky úžasný (obzvlášť, když se věnuje skotským reelům). Řeč je o absenci zápletky, kterou nahradily vtipné a jiskrné dialogy, které dají upomenout na starší (a nepřekonatelné) screwball komedie jako je Jeho dívka pátek nebo Leopardí žena. Špička to není, ale pozdní Grant je stále v dobré formě.

Pokud uvažujeme narativní kódy filmu jako způsoby jakými se dílo vztahuje ke světu, resp. k jeho modelovému diváku, jsme nutně u švédského snímku Ať vejde ten pravý na pochybách, komu je vlastně tenhle film určen. Zajímavým způsobem totiž slučuje neslučitelné. Režiséru Alfredsonovi se skutečně daří vytvářet optiku (fokalizaci) dětsky naivního pohledu na svět, který je vlastní - světe div se - dobrým filmům pro dospívající publikum. Mladý Oskar se potýká s vlastní uzavřeností (která možná? souvisí s rozpadem jeho rodiny), problémem šikany, která se k jeho uzavřenosti pojí a za pomoci Eli si osvojuje nejen hodnotu přátelství, ale taky zkoumá svoji vlastní sexualitu. Kdyby zůstalo jen u toho, neměl bych o čem psát. Druhý silně přítomný narativní kód ale mluví v temných tónech sídliště pozdní normalizační éry o chlastu a rozpadu hodnot a o morálním dilematu zabíjení jako prostředku přežití. S extrémní (hororovou) otevřeností servíruje diváku sérii krvavých vražd jako na podnose. Je zřejmé, že modelový divák obou kódů není tentýž. Když se to vezme kolem a kolem, jako protiváha Smívání a jako svého druhu narativní experiment je Ať vejde ten pravý osvěžujícím koktejlem. Nejsem však sám v sobě rozhodnutý, nakolik je tenhle krvavý šejk poživatelný.

Vidět tenhle snímek před Pojistkou smrti, Hlubokým spánkem a dalšími deseti špičkovými noiry, stříknu si z něj do trenek. Z filmu až příliš sálá snaha vycucat noirovou esenci ze všech dostupných zdrojů a ve vysokých dávkách ji zrecyklovat. Dramatická hudba, temné siluety na zdech, mrcha s andělskou tváří, všudypřítomné dusno a/nebo déšť, drsné hlášky a samozřejmě Bogart. Pokud milujete ne-žánr noir tak jako já, nemůžete si Dead Reckoning neužít, ale ze stejného důvodu si ho asi nezapamatujete... Čímž se vlastně jen podepisuju pod M.E.J.L.ův komentář...

Trestuhodně nevyužitá šance na skvělou gangsterku. Dobrý scénář kazí jeho sice efektní, ale nenápadité a přímočaré zpracování. Přitom Willis s nezvyklým chraplákem a tradičně vyšinutý Walken garantují perfektní obsazení. Krásná Karina Lombard je však namísto role femme fatale postavena jaksi do kouta a působí tu zcela zbytečně a nevyužitě a divák jaksi vůbec netuší, proč na plátně je. Více feelingu ála Smrtonosná past a byl by to památný film.

Méně Perryho, více Willise a byl by to opravdu dobrej film. Nicméně charisma starého dobrého Bruce a M. C. Duncana (a nahé tělo Amandy Peet) hloupej příběh táhne do snesitelných vod.

Harvey není ani tak komedie, jak spíš film o tom, jak je prospěšné, když v něco věříme. A může to být třeba šestimetrový králík. Hlavně, když nás to činí lepšími. Harveyho do každé domácnosti!