Thomick

Jedna z těch, který ve 40 vypadaj líp než ve 20 ... :)

Oba maj tunu slov pro cokoliv, ale jakmile se má lámat chleba a dělat romance, najednou nejsou s to dát dohromady jednu celistvou větu. Působivý, jednoduchý a v pravých chvílích úderný (jako když Francouzka za svitu měsíce zničehonic vykřikne "fucking?") ...

1. díl, 30%: Zatimco jiní tu řeší, jestli měli hlavní hrdinku chápat nebo litovat, mně byla prostě ukradená. Ryze nesympatická postava, která si pro sebe asi stokrát řekne, že je zrůda, a vedle toho občas s artikulací/intonací prvňáka zarecituje kus ze svýho deníku psanýho třeťákem a obohacenýho myšlenkama druháka (bavim se o základní škole, pro pořádek). No ... vodvaz! Psychologii Alice Nellis holt asi nikdy nepochopim. 2. díl, 45%: Inovace v klíčových okamžicích prakticky žádná, vtip pff, a ani skutečnej pár v hlavní roli nepřidal hádkám na autentičnosti, to spíš naopak. K tomu příšerně tlustá Čvančarka a dešťový kapky, co se strefujou jen do jedný malý loužičky a nikam jinam. Větší zklamání než v předchozim případě, i když dávám lepší hodnocení. 3. díl, 80%: No vida, ta nejmíň nápadná dvojice Zahrádka+Zlatníková se pochlapila a zachránila pro mě tenhle zdánlivě beznadějnej, šablonovitej projekt. Konečně pořádný televizní drama; sice občas přetažený a přespříliš absurdní (do obou "kategorií" spadá to neustálý potkávání bývalýho zaměstnance - jednou by to bohatě stačilo) a s naprosto příšernou Hřebíčkovou, ale to se "Druhýmu dechu" prostě musí prominout, když si vzpomenu na předešlý dvě blbosti. 4. díl, 50%: Dost wannabe díl. Ten nejpředvídatelnější a zároveň ten nejmíň uvěřitelnej. Hlavně, sakra, když už píšu postavu nějaký drzý rebelky, přece ji nenechám mlít samý klišovitý sračky, který pasujou přesně na toho zhrzenýho, zkušenýho čtyřicátníka. To byl ten největší provar. 5. díl, 55%: Nemastný neslaný. Příběh originálně tak na dobrou půlhoďku; aby se ale dodržela standardní stopáž, dostane se na ohromný množství zbytečných obrazů a tuze natahovanej konec. "Klukovina" nakonec pořádně zaujme tak maximálně kamerou jakožto stoprocentně zúčastněnym pozorovatelem. 6. díl, 15%: Tak "Chromozom" mě vyloženě nasral. Většinou nejsem z těch, kdo se jako první vztekaj nad feministickýma výlevama, ale hergot - tohleto?! Nejen že opět protivná Brodská (to jako vážně nemáme dost hereček?), nejenže neschopná režie (jakákoliv konfrontace, a že jí nebylo málo, vyznívá spíš směšně než dramaticky), ona si ještě musela přisadit náká Ušelová se snad nejzakomplexovanějšim scénářem světa. "Víc chlap"?! Taková radost ze smrti táty? Celá postava "druhý mámy"? A to nepočítám další doslova amatérský chyby při vrstvení příběhu. Šílený. Za tenhle materiál by se styděly i Feministky.com. Ale aspoň že jsme objevili českýho Shiu LaBeoufa. 7. díl, 85%: No výborně, nejlepší díl. Lidskej, s hrdinou, kterýmu si chcete vypracovat vztah, s nenápadnym, ale celkem kvalitnim humorem.

Určitě ne tak stoprocentně stoprocentní jako In Bruges, ale já bych se snad musel obyčejně zbláznit, abych Martinovi nenapařil pět hvězd. Namísto deprese a atmosféričnosti Brugg tentokrát McDonagh sáhl po morbidnosti a bezvýchodnosti širý pouště. Což je taky cool, ale to prostředí temnýho (a zasranýho) města, potažmo ucelenější příběh - to zkrátka Sedmi psychopatům do Brugg pořád schází. Tak jako tak, "mistr" Tarantino se má ještě hodně co učit o absurdnosti a v jejim duchu vedených dialozích na "divokym západě". :) --- "He's alone! What the hell is he alone for?"

Kdyby se Game Change jasně rozhodlo a vymezilo (čimž teda nemám na mysli stranickost) nebo kdyby aspoň dotáhlo k dokonalosti imitaci gestikulace (McCain) či způsobu mluvy (Palin), jdu bez váhání na plnej počet. Bohužel takhle Game Change parádně fungovalo jenom do tý chvíle, kdy čistě karikovalo - dramatický momenty už pak celkem přirozeně dřely. Tak jako tak svěží vítr pro žánr, kterej má teď konečně zástupce, co může adekvátně bavit i lidi "zvenčí", který o politiku normálně nezavaděj. A Woody Harrelson se Sarah Paulson? Jim neni absolutně co vytknout, špica výkony.

Hvězda dolu za první dámu a naprosto příšernou Kristen Stewart. (Mimochodem myslel jsem si, že na všeobecný uchcávání z Adele jsem si už tak nějak zvyknul, ale to jsem nejspíš zakřik - co na tom vystoupení bylo, proboha, tak skvostnýho?)

Odkazuju na komentář uživatele J*A*S*M - do puntíku, netřeba ho opakovat. Jako ... celý by to bylo hrozně fajn, kdyby to sakra k něčemu vedlo! Nepochopil jsem. A ne že bych nepřišel na to, o co jde, spíš jen - proč o to jde. K čemu měla sloužit Freddieho závislost na sexu (v jakýkoliv podobě), na co tam bylo pár konkrétních "hrátek" (třeba jízda na motorce kamsi) atp. atp.? Všechno třeba záměrně nedotažený, mně to ale každopádně vadilo (a navozovalo to právě ten dojem Andersonova ukájení se vlastní výstředností). Aspoň po herecký stránce nicméně velká spokojenost. Phoenix podal strhující výkon, dovedu si představit, že moc psychicky náročnějších, doslova vyčerpávajících filmových rolí Hollywood nepamatuje; a Amy Adams se pomalu vkrádá mezi mý nejoblíbenější herečky.

Moje první režisérský setkání s neoblíbeným hercem. No ... dopadlo zhruba takhle: Affleck mi ukázal, že z něj vyroste možná nejameričtější režisér Hollywoodu; ale že se zároveň týhle - ze svý podstaty "zhoubný" - nálepky může zhostit se ctí, ne-li zatraceně dobře. Affleck použil všechny známý fígle, nesnesitelnou náplavu monstrózních klišé nicméně stvořil jednu jedinou (od čtyřicátý minuty k půlce filmu, zhruba), což ujde. Mimoto mě hlavně víc než přesvědčil v obou primárně strhujících pasážích na začátku a na konci, čimž přebil jakýkoliv přítomný tápání a častý řečnický otázky ve stylu "počkat, takhle to snad nemohlo bejt, ne?!". Jediný, co bych teď ve vší vážnosti Argu vytknul, jsou teda herecký výkony pánů Afflecka a Arkina, kterýmu dokonce nesoudná Akademie přišila i oscarovou nominaci. Vůbec začínám zjišťovat, že mi je hlavně druhej jmenovanej pán pozoruhodně protivnej - a že jsem v tom na rozdíl od Afflecka docela dobře sám.

Strašně dlouhý scény/záběry/dialogy, stopáž jako kráva - patrně proto nekoukám na špageťáky; a patrně proto nekoukám na Tarantina. Django Unchained pro mě vždycky bude hlavně utahanej rádoby nekonvenční western, kterej si svou předešlou zdlouhavost vybírá na uspěchanym finiši. Rozhodně u mě neboduje nákým řešenim rasismu (řešení je samozřejmě přehnanej výraz, účelový zneužívání sedí líp), rozhodně jsem neodhalil jakýsi spešl kouzlo tý drzý směsky žánrů při OST a rozhodně mu nebudu fandit na Oscarech (ačkoliv Waltzovi ho s klidnym srdcem dopřeju, takovej panchart zase nebudu). Ve zkratce: jedna hvězda za Lea, druhá hvězda za Waltze, třetí hvězda za přestřelku(y) v Candielandu, potažmo scénu s ku klux klanem. Víc ani ťuk.

Ani nedokážu říct, co mě na tom zklamalo víc. A co víc kodrcalo - jestli scénáristickej, nebo režijní vozejček. Když Russell s Quickem nevěděli kudy kam, nechali zkrátka všechny na place hulákat; a když snad sám Russell vytušil, že má pod rukama nedomrlej scénář, rozhodl se ho precizně domrDnout. Tudíž vrchem nabídl v odpadkovym pytli ležícího, spícího, bdícího Coopera, zoufale neobratnou kameru a tuny emocí, který se berou úplně odnikud (zhruba podobně jako první půlku filmu ona nezměrná láska k Nikki). Ani sám Danny Elfman potom k týhle terapii bláznem (hovno láskou) neměl moc co říct. A závěrečnej dialog? Snad nejkrkolomnější romantika, jakou kdy filmový plátno zažilo. --- Aspoň že tmavovlasá Lawrence je mnohem rajcovnější než světlovlasá Lawrence, jinak ... no, k osmi oscarovym nominacím bych klidně mohl bejt ještě přísnější.