Cedr

Luxusně natočený a zahraný příběh seriálového vraha, který se vymyká nemožností přesného žánrového zasazení. Imamura tento příběh skutečného podvodníka a zabijáka, který řádil Japonskem v šedesátých letech, zpracoval tak netradičně, že mnozí diváci ani profesionální kritici si dodnes s tímto snímkem neví rady. Není se čemu divit. Plynulé přeskakování mezi tuze syrovým a velmi věcně zachyceným násilím střídá satiricko-kritický pohled na společnost se skoro až černohumornými náznaky. K tomu (nejedno) pořádné rodinné drama a prezentace v záplavě flashbacků. O odpočinkovou podívanou rozhodně nejde. Imamura to obzvlášť vychytal tím, že se nesnažil za každou cenu být konvenčně polopatický při tolik divácky vyžadovaném odpovídání na otázku "Proč?". A tím Vengeance Is Mine definitivně zapsal do filmové historie.

Po všech stránkách naprosto dokonalý film. Sympatický hlavní hrdina si prochází pořádnou dávkou desiluze skomírajícího šógunátu a Hideo Gosha toto vystřízlivění mistrně zprostředkovává divákům. Populární přesah na tehdy z poválečné krize se probouzející Japonsko zde samozřejmě také nechybí. Ostatně tato paralela byla hlavním motorem jidaigeki 50. a 60. let. To co dělá ale film dokonalým je způsob jakým je hlavní hrdina konfrontován s krutou realitou a nástrahami jeho neplánovaného výletu do divočiny. Tam kde jiné snímky podobné rýpání do autorit budují na neobratném moralizovaní či ohánění se ctností Sword of the Beast hlavním postavám hází pod nohy jedno morální dilema za druhým v krásně syrové podobě bez zbytečných okolků. Díky tomu Sword of the Beast mistrovsky přirozeným způsobem vtáhne diváka do děje. Perfektně zahrané a precizně natočené bez nuceného "artu" okolo. Nádherné horské prostředí se ostatně o luxusní vzhled postará samo. Aby toho nebylo málo, tak Sword of the Beast musí dozajista být jedním z top samurajských filmů i co se týče kvality akčních scén.

Krásně natočené kvalitní drama, kterému by prospělo svižnější tempo. Prostřední ticho však poslouží znamenitě jako předzvěst nevyhnutelné závěrečné bouře. Mifune je nepřekvapivě skvělý a Okamoto zde už začíná směle pracovat s technikami s kterými to naplno roztočí o rok později v dokonalém Sword of Doom.

Ostrá kritika autoritářského systému, která jak je tomu u samurajských filmů 50. - 60. let zvykem pochopitelně z feudalismu přesahuje i do tehdejší současnosti. Harakiri mohl snadno být tím nejlepším příspěvkem této početné vlny. Harakiri je však trochu zbytečně rozvleklejší než by bylo potřeba a podkopává tak vynikající údernost, které má naštěstí i tak dostatek. O trochu zásadnějším problémem je, že snaha zoufalého ronina v podobě Ishihamy vyžebrat z klanu nějaký ten peníz je tak vydírající, že je obtížné s ní sympatizovat. Táto záminka na které je postavený celý děj trochu podlamuje snahu ilustrovat feudální struktury v negativním světle. Filmu se to sice přesto náramně daří, ale podtrženo a sečteno postava Ishihamy si do jisté míry svůj osud zasloužila. Tak jako tak Harakiri je mistrovsky natočeným dramatem. Akce není příliš, ale o to je působivěji zpracována. I konverzační scény jsou díky náhlé dynamice v jinak celkem statické kameře jsou velmi působivé. Duel postav Nakadaie a Tamby je vyloženě umělecký a to v tom nelepším slova smyslu.

V roce 1999 prestižní magazín Kinema Junpo umístil Typhoon Club na 52. místo nejlepších japonských filmů všech dob. V roce 2009 se Typhoon Club vyhoupl na místo dvanácté (!), a to přesně mezi Stray Dog a Ikiru od bájného Kurosawy. Na západě však tento film zná jen hrstka lidí. Stala se někde chyba nebo je Typhoon Club je i v dnešní internetové době zapomenutým klenotem? To cut a long story short - Typhoon Club klenotem skutečně je. Nicméně ne klenotem pro každého. Typhoon Club je vynikající psychologickou sondou do duší žáků junior high (ve filmu nejspíš tak 14-15 let), tedy ani ne dětí a ani ne dospělých. Tajfun hrající ve filmu významnou roli dozajista symbolizuje nejen bouři hormonů hlavních hrdinů, ale také jejich bouřlivé povahy, které se mění s razantností, ve filmu taktéž všudypřítomného, lijáku. Jedna z mála západních recenzí filmu v NY Times z roku 1986 film popsala jako vážnější Breakfast Club. Zdánlivá podobnost tu možná je, ale tam kde Breakfast byl hravou komedií plné líbivého patosu Typhoon nabídne tuze temné existenciálno. Tam kde Breakfast nabízí cool songy let osmdesátých, tak... Typhoon dělá sice to samé, ale okamžitě je střídají scény za které by se nestyděly ani ty nejtvrdší psychologické horrory (jmenujme například velmi ostře natočený pokus o znásilnění či třeba polévání se kyselinou). Co se týče filmařiny, tak je Typhoon Club bezchybný. Dokonalými long shoty a chytrými úhly se to jen hemží. Navíc tajfun je zobrazen až nevídaně reálně. Typhoon Club je tedy po všech stránkách dokonalým náhlédnutím do mysli typického (minimálně tedy japonského) junior high studenta. Mysl v tomto věku je často nekonzistentní, beze směru a logiku postrádající. A to film právě dokonale odráží. Z hlediska filmovosti/zábavnosti možná až příliš.

Vcelku prostý, ale parádně zvládnutý příběh. Velkým plusem je mainstreamová délka, která žene děj neustále dopředu a film se díky tomu vyhýbá zbytečnému patosu. Zahráno skvěle, postavy sympatické, nejvíc potěší Mikijiro Hira a jeho vyčůraný samuraj. Příjemný i samotný závěr, který tady místo velmi tradičně polarizujících dobrých či vyloženě špatných filmových konců jde tak nějak středem.

Temné po všech stránkách a plné nevídaných filmařských a pro mě trochu překvapivě i vypravěčských postupů. Dokonalá forma dokázala transformovat "jen" nadprůměrné komorní drama do nezapomenutelné podívané.

Postava Ryunosukeho ve famózním podání Tatsuyi Nakadaie musí být jedním z nejostřejších antihrdinů na filmovém plátně. Jeho postupný propad do stále větší temnoty a šílenství spolu se skvělým prostředím a kulisami zařizuje úžasnou atmosféru. Jediným problémem tohoto filmu je nesplněný záměr natočit trilogii. Vzhledem k tomu, že film adaptuje pouhé tři čtvrtiny prvního svazku ze 41-dílné románové ságy těchto výtečných 120 minut zasytí jen málokoho. Na druhou stranu atypický závěr svým způsobem funguje až nečekaně dobře. Neúmyslné poboření klasických vypravovacích technik díky neuzavření mnoha příběhových linií možná i pozitivně přispělo k podtržení celkového dojmu z tohoto filmu.

Praotec všech filmů, kde je potřeba dát dohromady tým různorodých (ne)hrdinů pro klíčovou misi. Potřebuje-li váš film intermezzo na vydechnutí dost možná něco děláte špatně, Seven Samurai je však výjimkou. Díky preciznosti napříč všemi aspekty uteče rychleji než mnohé filmy o standardní délce. Zahráno je vše skvěle, ale bláznivý Mifune přeci jen díky své roli vyniká. To nejlepší ale je, že Seven Samurai není jen "obyčejným" trailblazerem filmařských a příběhových technik, ale od A do Z kvalitním a zábavným snímkem. U podobných průkopnických děl bývá běžné snižování laťky a kalibrace očekávání z ohledem na dobu vzniku. Zde to není potřeba, Sedm samurajů bylo, je a navždy bude perfektním filmem.

Dramatický noirový epos o vykalkulované pomstě mířené proti korupcí prolezlému managementu stavební společnosti. Hned úvod filmu je velmi odvážný, poněvadž film diváky příliš nešetří a představí spoustu klíčových postav a příběhového backgroundu ve zběsilé kadenci. Úvod je to přesto ale nesmírně povedený, zejména díky dortové scéně, která krásně naznačí co divák může v následujících minutách asi tak od filmu čekat. Výkony a režie jsou podle očekávání nedostižné. Nadčasovost filmu nejen tématem ale i provedením samotným je nevídaná Mírné přehrávání některých charakterů v závěru je snadno odpustitelné, protože závěr má prostě sílu a zanechá dojem na dlouho dobu.