Isherwood

I na dobu vrcholných '80-tek neuvěřitelně hloupé a lacině vyprávění o jednom nasraném negrovi, který to všem ukázal. Carl Weathers rozhodně měl na víc!

Ani s vícedenním odstupem se stále nemůžu rozhodnout, jestli Adam Sedlák sofistikovaně vytrolil jednu konzervativní televizní instituci, nebo se s mecenáši z Kavčích hor jenom prostě nepochopili. Rozhodně to ale není antidrogová agitka, která by se měla promítat na školách. Fakt je ten, že „takový malý český Trainspotting“ se nekoná hlavně proto, že ten nesmyslný děj se stále více na sílu snaží maskovat jako úlet za hranice běžné tuzemské produkce. Zatímco Banger pracoval s realistickou zápletkou kluka z ulice v průseru, tohle je jiný svět, kde dialogy zavánějí deklamací a vztahy mezi postavami jsou jak z nekonečného seriálu. Jen to hrozně dobře vypadá (ten promyšlený vizuál mě vlastně udržel až do konce) a vlastně bych Sedlákovi přál, aby natočil evropskou věc v produkci Netflixu, nebo HBO, protože Adikts mají mezinárodní parametry. Ale potřebuje lepšího scenáristu než je on sám. Anebo přísného dramaturga. PS: Uhlík je herecké zjevení odjinud, absolutní král.

V logice příliš děravá a dějově prostince připitomělá komiksová adaptace, která se snaží marně skrýt za cool vizuální kabátek dlouhého videoklipu, jenž však vinou nepřehledného střihu a rutinérského kamerového pojetí ztratí na působivosti už po pár minutách. Velký rozpočet ještě nedělá dobrý film, takže naleštěné město roku 2415 působí až příliš chladně a kostýmy jako by vypadly z extravagatnějšího butiku současné módy než aby reflektovaly dobu. Škoda toho, že Charlize Theron úspěšně sahá po titulu nejvíce sexy komiksové hrdinky stříbrného plátna a z Martona Csokase bude jednou při větším zájmu režisérů víc než jenom „ten, který se porval s Mattem Damonem v Bournově mýtu“, ani oni dva totiž nepozvednou laťku kvality z bahna o nic výše. I když je pravda, že závěr parafrázující jednu z prvních kapitol Bible je docela úsměvný.

Afričan je zářným příkladem toho, že i některé filmy mohou stárnout. Je to celkem škoda. Film je sice sympatický, pobaví, potěší, ale už ne tak jako před lety, kdy jsem jej viděl poprvé. Ten humor není nadčasový, ale stárne. Ale najde se i něco co nestárne. Catherine Denevau a Philipe Noiret. Věčné popichování této dvojice v tomto filmu je tím nejzábavnějším a uznávám, že některé dialogy budou sledovatelné ještě i za několik let. Taky nestárne jejich herectví. Oba hrají naprosto dokonale. Charlotta je sice "jenom" krásná ženská, která se často dostává do problémů a Victor pravý chlap na pravém místě, ale stále je na co koukat. Sympatické, uvidím jaké to bude zase za pár let.

Staromódně přímočará špionážní jízda, ve které sice režisér Doug Liman podle moderního diváckého diktátu přinese několik špičkových akčních sekvencí, však zároveň stojí na poutavém ději, který sice ve srovnání s knižní předlohou vyjde jako poražený, ale v případě tohoto filmu jsem ochoten to tolerovat, protože svižné tempo, jenž sice ve druhé třetině na chvilku povolí, aby následně v závěru opět nabralo plné obrátky, si dokáže diváka pohltit na celou dvouhodinovou stopáž. Pečlivá práce s kamerou, která jde při soubojích „do ruky“ a celý film odívá do studeného barevného filtru, který skvěle koresponduje s Paříží, na kterou se pomalu začíná snášet sníh; perfektní hudební doprovod Johna Powella a v neposlední řadě přesní herci, kde sice zarazí mladičký Matt Damon, ale jeho minimalistické grimasy jsou zde více než přesné. Snad jenom menší výtka k „pozdnímu“ střihu, díky kterému občas můžeme vidět, jak kaskadéři „dojíždějí“ pády, ale i přesto nelze jinak než i po více než deseti shlédnutích stále s úsměvem na rtech hodnotit The Bourne identity plným počtem.

Prostinký romantický příběh o hledání náhodně zahlédnuté holky v metru zabalený do obrazové anarchie made by Tony Scott. Vizuální laskomina pro labužníky, která dokazuje, že režisér na stará kolena šňupe víc než já zdrávo. Bravo!

Vývoj dějin se občas odvíjí smutnými směry, kdy je někdy třeba na znovuobjevení mnohého čekat 1200 let a přitom nejsme ani po tolika zkušenostech schopni se chytnou za nos a poučit se. Producentská sebevražda a jedno elegantně nastavené zrcadlo dnešnímu islámu o tom, jak se dá víra, pro mnohé tolik nutně potřebná, lehce strhnout na cestu fanatismu, který nezná mezí, ani úcty.

Přesně ten typ filmu, na který musíte mít náladu. Stejně jako třeba na knížky Cormaca McCarthyho. Je však otázkou, jestli existuje lepší možnost si vychutnat takhle pomalý snímek ještě lépe, než na plátně Thermalu a v jeho pohodlných sedačkách, protože skvělí herci pohybující se v tak jednoduché story to budou mít na domácích přehrávačích ještě těžší, což je od režiséra trošku nefér.

Těžkopádně zdlouhavý začátek a příliš překombinovaný konec, vše mezi tím je dokonalé. Nikdy bych nevěřil tomu, že anime lze použít jako geniálního vypravěčského prostředku, sloužícího pouze jako formální podklad pro obsah, který stojí na prvním místě. Akira se divákovi neprodává lehko, postupně odhaluje svá tajemství, na spoustu otázek odpovídá příliš otevřeně a na ještě větší počet neodpoví nikdy. Režisér se často spoléhá pouze na výpovědní sílu obrazu a zvuku a na to, jak moc je divák ochoten toto vše smysluplně vnímat. A proto je Akira audiovizuálně našlapaná až po okraj a přitom jsem ani jednou neměl pocit samoúčelného tvůrcovského hraní si. A vzhledem k tomu, že jsem se díky tomuto filmu seznámil s anime, jsem nadmíru spokojený.

Burton nevyprávěl, nýbrž prostě odvyprávěl. Nejčastěji kladenou otázkou z mé strany bylo, proč vlastně snímek není animovaný komplet, když je všechno umělé jak interiér čínského auta. V té přehršli ‚burtonovského vizuálu‘, kompletně v CGI, se ztrácí všechno… až na Miu Wasikowsku, která táhne celou tu zmatenou (!!) taškařici ke konci, který je tentokráte doslova vysvobozením. Sterilní, nudné, kýčovité, plastové… dokonalý repelent divácké empatie.