SOLOM.

Při pohledu na vysoké hodnocení jsem očekával od této japonské poněkud netradiční hry na schovávanou skutečné zázraky, o to trpčejší potom byli mé pocity, když naběhly závěrečné titulky. Musím dát za pravdu, že prostředí v němž se děj (hra) odehrává skutečně v sobě skrývá démonické kouzlo při kterém místy skutečně možná někomu běhá mráz po zádech, ale já přece jenom očekával poněkud zdařilejší zpracování oněch démonů. Atmosféra i spád je místy skutečně precizní, ale našel jsem tu i některé pasáže, bez kterých bych se klidně obešel. Ale tak děcka budou určitě spokojené a já si nikdy hru na schovku "Otokoyo" v Japonsku nezahraju. 60%

Televizní animák určený opravdu převážně jen pro malé publikum místy potěší, jindy poněkud nudí, ale tak proč si nerozšířit obzory. Oba plastelínoví přátelé Wilshire Pig a Sheldon Snail se vydávají po stopách Frankenswineho monstra a zažívají přitom poněkud děsivější dobrodružství, než si zprvu mysleli. Ne každého totiž mezi sebe monstra přijmou s otevřenou náručí. Stopáž mohla být opravdu poněkud kratší, ale co už. Slabých 50% tomu dám, ale stačí vidět jednou.

Tento animovaný snímek sice zapadá do hororového žánru jen velmi okrajově, ale přesto na mě udělal dojem. Nebylo to ani tak animací (ta byla dost průměrná), ale především svou dramatickou zápletkou a emocemi nabytým scénářem. Ten se jim skutečně povedl. Místy až depresivní děj nenechá chladnými spoustu diváků a milovníci japonského anime by si jej určitě neměli nechat ujít. Vřele doporučuji. Odnáším si slušný zážitek, který po zásluze odměním nadprůměrným hodnocením.70%

Mnozí tento kousek označují za jeden z nejlepších ne-li nejlepší film minulého roku. Dokonce i verbal (na csfd) tvrdí, že se u něj může někdo pomočit. No tak já můžu v klidu říct, že tohle nadšení rozhodně nesdílím a mám na to úplně jiný pohled. Zápletka se o originalitu neopírá ani omylem, již mnohokrát provařené téma nepřišlo s ničím novým a lekací scénu, aby tu člověk pohledal. Pokud tedy tím „mrazením“ nebylo myšleno ono překvapení v krabici. Jediné zpestření a zahnání jinak nudné atmosféry vidím v oněch starých páskách, jejichž obsah mne alespoň ohřál mé jinak dost chladné srdce. Možná je to tím, že jsem už viděl přes dva tisíce hororů a už mne jen tak něco nepřekvapí/nevyděsí, ale tady nebylo ani čím. Většina filmu se odehrává v přítmí, takže toho moc k vidění není a kroky na půdě či podivná Youngova hudba, moc napětí nevyrobí. Když přivřu obě oči, dám téhle „internetové pecce“ stěží padesát procent.

Vzal jsem si na mušku další z filmů, jejichž jméno figuruje na „seznamu“ 101 hororů, které musíte vidět, než umřete a opět trefa do černého. Další černobílý klenot, který jsem dlouho přehlížel a přitom to byla úžasná podívaná. Především díky skvělým hereckým výkonům obou „rivalek“ Bette Davis a Joan Crawford, které si nic nedarovaly jak na plátně, tak ani v osobním životě. Obě odvedly neskutečnou práci a je opravdu škoda, že ani jedna nedostala Oscara. Tento psychologický thriller/drama nám nabídne neskutečně vygradovanou atmosféru, která mne naprosto vtáhla do děje a těch 134. minut uteklo jako voda. 80%

Tenhle film jsem sice viděl už v dětství, ale moc jsem si z něho nepamatoval, takže když přišla šance si jej sehnat, neváhal jsem. Nicméně i tak zůstal jen další položkou v mé sbírce moc dlouho a řada na něj přišla až dnes. Mé první zážitky jsou dost rozporuplné. Děj filmu určitě není nezajímavý a nabídne nám skutečně několik velice zajímavých a oku lahodících momentů (scén), dokonce i atmosféra stojí za pozornost, jen bych tvůrcům vytknul přílišné šero, ve kterém toho opravdu bylo málo vidět. Možná by navíc neškodila kratší stopáž (tak o dvacet minut), protože občas jsem se začal i nudit. Neustálé trhání hlav sice hororové fandy vždycky potěší, ale když už je jich moc, stane se z toho trošku nudný stereotyp a už jen čekáte, kdo bude další. Když k tomu připočítáte i průměrně ztvárněné monstrum, je jasné, že hodnocení nějak závratné nebude. 50%

Už když jsem si před časem přečetl seznam 101 hororů, které musíte vidět, než umřete a začal si je postupně přidávat do své sbírky, měl jsem nutkání začít právě tímto německým skvostem. Vlastně ani nevím proč, jsem nad tím tak dlouho otálel. Snad vítězily mé pochyby o kvalitách německé distribuce, se kterou popravdě nemám moc dobré zkušenosti, ale jak se ukázalo, Fritz Lang není Boll a jiní patlalové. Tohle bylo mé první setkání s jeho tvorbou a už teď vím, že se budu muset v brzké době podívat i na jeho ostatní díla, protože tenhle režisér si mne dokázal získat. A to i přesto, že film Vrah mezi námi není čistokrevným hororem, ale spíše jakousi pochmurnou detektivkou. Jeho obsah mě však natolik pohltil (nesnáším pedofily a vrahy malých děcek), takže jsem se po celou dobu těšil, jakou dostane vrah nakládačku. Konec mi sice přinesl trochu něco jiného, než jsem očekával, ale i tak jsem byl neskutečně unešený. Režisér dokázal skvěle vybudovat atmosféru, která po celou dobu neměla ani jedno zakolísání a čím více se příběh rozplétal, tím víc jsem si jej užíval. Nudu tu jsem tu nepotkal, ta si raději odskočila někam jinam na návštěvu a vyobrazení německého sociálního systému, ale i policejního pátrání (postupu) bylo dokonalé. Neskutečně se mi líbila práce kameramana, který byl opravdový hračička. Jeho precizní práce přinášela kýžené ovoce každým dalším záběrem. Tvůrce musím rovněž pochválit za výběr Petera Lorreho – nikoho jiného si v této roli nedokážu představit. Místy byl až nechutně „kouzelný“ a ten jeho psycho – výraz se mi asi navždy vryje do paměti.

Premiéru v režisérském křesle si Neimand určitě užil a přestože mu nemůžu upřít snahu přinést do ruských hororových vod nový vítr, tak se mu to moc nepovedlo. Tím myslím hlavně fakt, že jak to všechno slibně začalo, tak v průběhu filmu se hororová podstata úplně vytratila a my tak sledovali jakousi variaci směsice kriminálky a thrilleru. Když jsem si tak zběžně přečetl obsah filmu, těšil jsem se na další příběh o masovém (sériovém) vrahovi, jehož zápletka navíc bude okořeněna o bandu buranů v polorozpadlé vesnici, kterým bude hlavní hrdinka vystavena na pospas. Místo toho následovala jakási psycho podívaná (především díky způsobu – práci kameramana a střihače) v první polovině a ruský „Terminátor“ tu byl naprosto k hovnu. Ta druhá polovina už lehce ztratila šmrnc a začala nudit…(více na mém blogu)

Ach zase ten zombie žánr, jak já ho mám jen „rád“. Čas od času však narazím na zajímavou komedii, která zas tak špatná není, ale zatím jsem většinou narazil jen na ty americké či britské. Proto jsem tentokrát rád zabrousil i k jejich asijské konkurenci a chybu jsem určitě neudělal. Tento kousek sice není žádný velký zázrak, ale najde se tu několik momentů – humorných situací, kvůli kterým stojí za to, se na Tokyo Zombie podívat. Především pak ústřední dvojice „dementů“ stojí opravdu za to a začátek filmu se mi zdál mnohem lepší, než jeho druhá polovina, stejně jako šikmooký místy až perverzní humor…(více na mém blogu).

Filmů o strašidelných domech jsem moc neviděl a to i přesto, že jich mám doma celou kupu. Japonské duchařiny však většinou stojí za to a pokud se děj netočí jen okolo již ohrané černovlásky lezoucí odevšad, jsem ochotný se na ně i podívat. Takže jsem byl zvědavý, co z onoho čínského rituálu o dětských duších vyleze a byl jsem docela mile překvapený. Především pak onen čtyřpatrový dům a jeho pochmurnou visáž dokázal již sám osobě vytvořit potřebnou kulisu k tomu, abych si atmosféru užil do pohody. Je však pravdou, že tvůrci z toho místy udělali neskutečný guláš, díky podivnému chaotickému střihu, ve kterém jsem někdy ani nedokázal rozeznat, kdo (která postava) je zrovna na obrazovce (když ti šikmoocí vypadají v přítmí skoro všichni stejně)…(více na mém blogu)