SOLOM.

Vzal jsem si na mušku další z filmů, jejichž jméno figuruje na „seznamu“ 101 hororů, které musíte vidět, než umřete a opět trefa do černého. Další černobílý klenot, který jsem dlouho přehlížel a přitom to byla úžasná podívaná. Především díky skvělým hereckým výkonům obou „rivalek“ Bette Davis a Joan Crawford, které si nic nedarovaly jak na plátně, tak ani v osobním životě. Obě odvedly neskutečnou práci a je opravdu škoda, že ani jedna nedostala Oscara. Tento psychologický thriller/drama nám nabídne neskutečně vygradovanou atmosféru, která mne naprosto vtáhla do děje a těch 134. minut uteklo jako voda. 80%

Tenhle film jsem sice viděl už v dětství, ale moc jsem si z něho nepamatoval, takže když přišla šance si jej sehnat, neváhal jsem. Nicméně i tak zůstal jen další položkou v mé sbírce moc dlouho a řada na něj přišla až dnes. Mé první zážitky jsou dost rozporuplné. Děj filmu určitě není nezajímavý a nabídne nám skutečně několik velice zajímavých a oku lahodících momentů (scén), dokonce i atmosféra stojí za pozornost, jen bych tvůrcům vytknul přílišné šero, ve kterém toho opravdu bylo málo vidět. Možná by navíc neškodila kratší stopáž (tak o dvacet minut), protože občas jsem se začal i nudit. Neustálé trhání hlav sice hororové fandy vždycky potěší, ale když už je jich moc, stane se z toho trošku nudný stereotyp a už jen čekáte, kdo bude další. Když k tomu připočítáte i průměrně ztvárněné monstrum, je jasné, že hodnocení nějak závratné nebude. 50%

Už když jsem si před časem přečetl seznam 101 hororů, které musíte vidět, než umřete a začal si je postupně přidávat do své sbírky, měl jsem nutkání začít právě tímto německým skvostem. Vlastně ani nevím proč, jsem nad tím tak dlouho otálel. Snad vítězily mé pochyby o kvalitách německé distribuce, se kterou popravdě nemám moc dobré zkušenosti, ale jak se ukázalo, Fritz Lang není Boll a jiní patlalové. Tohle bylo mé první setkání s jeho tvorbou a už teď vím, že se budu muset v brzké době podívat i na jeho ostatní díla, protože tenhle režisér si mne dokázal získat. A to i přesto, že film Vrah mezi námi není čistokrevným hororem, ale spíše jakousi pochmurnou detektivkou. Jeho obsah mě však natolik pohltil (nesnáším pedofily a vrahy malých děcek), takže jsem se po celou dobu těšil, jakou dostane vrah nakládačku. Konec mi sice přinesl trochu něco jiného, než jsem očekával, ale i tak jsem byl neskutečně unešený. Režisér dokázal skvěle vybudovat atmosféru, která po celou dobu neměla ani jedno zakolísání a čím více se příběh rozplétal, tím víc jsem si jej užíval. Nudu tu jsem tu nepotkal, ta si raději odskočila někam jinam na návštěvu a vyobrazení německého sociálního systému, ale i policejního pátrání (postupu) bylo dokonalé. Neskutečně se mi líbila práce kameramana, který byl opravdový hračička. Jeho precizní práce přinášela kýžené ovoce každým dalším záběrem. Tvůrce musím rovněž pochválit za výběr Petera Lorreho – nikoho jiného si v této roli nedokážu představit. Místy byl až nechutně „kouzelný“ a ten jeho psycho – výraz se mi asi navždy vryje do paměti.

Premiéru v režisérském křesle si Neimand určitě užil a přestože mu nemůžu upřít snahu přinést do ruských hororových vod nový vítr, tak se mu to moc nepovedlo. Tím myslím hlavně fakt, že jak to všechno slibně začalo, tak v průběhu filmu se hororová podstata úplně vytratila a my tak sledovali jakousi variaci směsice kriminálky a thrilleru. Když jsem si tak zběžně přečetl obsah filmu, těšil jsem se na další příběh o masovém (sériovém) vrahovi, jehož zápletka navíc bude okořeněna o bandu buranů v polorozpadlé vesnici, kterým bude hlavní hrdinka vystavena na pospas. Místo toho následovala jakási psycho podívaná (především díky způsobu – práci kameramana a střihače) v první polovině a ruský „Terminátor“ tu byl naprosto k hovnu. Ta druhá polovina už lehce ztratila šmrnc a začala nudit…(více na mém blogu)

Ach zase ten zombie žánr, jak já ho mám jen „rád“. Čas od času však narazím na zajímavou komedii, která zas tak špatná není, ale zatím jsem většinou narazil jen na ty americké či britské. Proto jsem tentokrát rád zabrousil i k jejich asijské konkurenci a chybu jsem určitě neudělal. Tento kousek sice není žádný velký zázrak, ale najde se tu několik momentů – humorných situací, kvůli kterým stojí za to, se na Tokyo Zombie podívat. Především pak ústřední dvojice „dementů“ stojí opravdu za to a začátek filmu se mi zdál mnohem lepší, než jeho druhá polovina, stejně jako šikmooký místy až perverzní humor…(více na mém blogu).

Filmů o strašidelných domech jsem moc neviděl a to i přesto, že jich mám doma celou kupu. Japonské duchařiny však většinou stojí za to a pokud se děj netočí jen okolo již ohrané černovlásky lezoucí odevšad, jsem ochotný se na ně i podívat. Takže jsem byl zvědavý, co z onoho čínského rituálu o dětských duších vyleze a byl jsem docela mile překvapený. Především pak onen čtyřpatrový dům a jeho pochmurnou visáž dokázal již sám osobě vytvořit potřebnou kulisu k tomu, abych si atmosféru užil do pohody. Je však pravdou, že tvůrci z toho místy udělali neskutečný guláš, díky podivnému chaotickému střihu, ve kterém jsem někdy ani nedokázal rozeznat, kdo (která postava) je zrovna na obrazovce (když ti šikmoocí vypadají v přítmí skoro všichni stejně)…(více na mém blogu)

Taky si tuhle Carpenterovu scifi lahůdku pamatuju již z dětství. Dodnes si dobře vzpomínám, že jsem chtěl taky podobné brýle, ale chtěl jsem v nich vidět něco trošku jiného než hnusné emzáky. Co to vám raději neprozradím, nebo byste mě měli za úchyla :D - V dnešní době bychom v té „špíně“ společnosti viděli spíš vyžrané prasata, které nám diktují, jak můžeme žít. Každopádně tvůrčí myšlenka neměla chybu, stejně jako první použití brýlí v obchoďáku. Potom jsem se však už bavil spíš jen u akčních scén, při kterých měla atmosféra alespoň nějaké grády. V některých pasážích filmu tomu totiž začala docházet šťáva a já se začal tak trochu nudit. Když jsem to dneska viděl po dlouhé době, už mě to tolik neokouzlilo jako kdysi, ale i tak to vidím na lepší průměr. 60%

Uběhli dva roky od doby, co se Charles Band a jeho tým rozhodli po dlouhé době vrátit loutky na scénu. Díky otevřenému konci tak dali šanci vzniknout již jedenáctému pokračování (s příhodnou římskou desítkou v názvu), které tak jen prohloubilo upadající úroveň této nekonečné série. Minule se David DeCoteau moc nepochlapil (zřejmě i díky těm sračkám, které poslední dobou točil) a tak se Charles Band rozhodl, že tentokrát se režie ujme raději sám. No a jak se ukázalo, nebyl to nejlepší nápad. Popravdě to bylo ještě horší než minule a to je už co říct. Jak jsem se bláhově mýlil, když jsem doufal ve změnu k lepšímu. Očekával jsem alespoň, že svěží vítr přinesou nové loutky, ale nacistické verze se moc nepovedly. Pásový „tank“ Blitzkrieg, vlkodlak Weremacht i japonský Kamikaze nevypadali moc vábně (i když sem tam alespoň rozesmáli), za to kulometová lady Bombshell stála za to. Tedy spíše její (vlasová bitka) s Leech Woman. Asi nejvíc mě však potěšil návrat mého oblíbeného chechtajícího Six Shootera. Některé souboje vypadaly vskutku zajímavě, nicméně hnusné digitální efekty cákající krve mi prožitek pěkně pokazili. Jisté uspokojení přinesly alespoň rozkládající se mrtvoly… (více na mém blogu).

Přiznám se, že ačkoliv jsem knihu Petera Benchleyho (autora Jaws a The Beast) nikdy nečetl, tento film jsem viděl v dětství několikrát. Až doteď jsem netušil, že je zařazený do hororového žánru. O horor se však otírá jen opravdu nepatrně a spíše bych v něm viděl dobrodružný thriller (drama), ve kterém nejvíce diváka zaujme především nádherné podmořské záběry a Jacqueline Bisset v průhledném bílém tričku. Tyto dva „prvky“ mi uvízli v hlavě již tehdy a ani tentokrát nenastala změna. Děj mě nenudil, akčních scén tu bylo dost a atmosféra byla vybudována opravdu slušně. Dozajista tomu kromě žraloků dopomohli i černošští gangsteři a jejich voodoo. 60%

Tohle bylo mé první setkání s Jaumeho (ne)hororovou tvorbou a hned jsem začal mít problémy, vůbec se dodívat do konce. Hororového žánru se profláknutá (již několikrát viděná) zápletka dotýká jen opravdu sporadicky a navíc místy neskutečně nudí. Viděl jsem už mnohem lepší kousky o „šmírákovi“, který potají terorizuje svou oběť. V poslední době jsem viděl podobných filmů, jež stavějí na skoro totožné zápletce hned několik, takže mne tu nemohlo skoro nic překvapit. Tedy překvapilo mne hlavně vlažné až uspávající tempo příběhu, jehož jediným zpestřením byla pohledná Marta Etura a ta malá holka. Jo a málem bych zapomněl na luxusní písničku od skupiny Buckcherry - Next 2 you. Pořádnou dávku napětí aby tu člověk pohledal, za to nelogičností tu bylo víc než dost. Psychologický teror se naplno rozjede až ke konci, ale to už jsem u toho málem usnul. Tentokrát mne Balagueró vážně nepotěšil – když už spolu M. Etura a Luis Tosar (oba hlavní protagonisti) chodí ve skutečnosti, mohl přidat trochu té erotiky, když už hororového tu k vidění moc není…(více na mém blogu)