noriaki

Mohla to být vynikající dystopická sci-fi, v níž se politická aktivistka pokusila nastolit krásnou budoucnost pomocí sociálního inženýrství a protože nebrala ohled na přání či utrpení obyčejných lidí, tak jí z toho logicky taky vyšla totalita. A nebo to mohl být komorní psychologický thriller plný paranoidních momentů a čtení jemných stop z nezřetelných náznaků. Ale bohužel je to jen hloupý akční film. Skvěle natočený, výborně sestříhaný a atmosférický akční film, přesto hluboko pod svým potenciálem. Během sledování jsem měl dojem, že vidím nepodařenou adaptaci luxusní knížky, které se bohužel zmocnil nevhodný režisér a ještě dostal na svou práci příliš málo peněz. Dvě z těchto věcí jsou pravdivé. Kdo by ve filmu hledal varování před vývojem naší společnosti, najde ho tam. Kdo by ve filmu hledal výborné herectví, najde ho tam taky. Bohužel scénář oboje vyplýtval v tuctovém a zoufale předvídatelném příběhu.

Na konci prvního dílu Grindelwald slíbil že uteče z vězení a na začátku druhého dílu opravdu utekl. Zbytek filmu se nic nestalo. Určitou dobu jsem doufal, že mají ty krásně vypadající scény hlubší smysl a směřují k velkolepému finále. Během ubíhající druhé hodiny prázdnoty jsem své naděje vzdal. Nějakou chvíli se dalo bavit spojováním příběhů nesčetných charakterů, ale pak jsem si vzpomněl, že mě vůbec nezajímá kdo je čí příbuzný, nebo proč tamten bojuje s někým jiným. O většině z nich stejně ani nevím jak se jmenují. Jsem si ale téměř jistý, že mi to řekli. Postavy nemají ani osobnost, ani hloubku, aby ve mě vzbudily zájem o svůj osud. Pokud už je někdo zajímavý, tak tím že ho jeho představitel utáhl svým herectvím. Čili typický Eddie Redmayne a skvělý Jude Law. Dan Fogler se vrátil ve formě, i když je jeho role úplně zbytečná.

Celou dobu jsem čekal na dějový zlom který Moondoga uvede reality a ta ho zasáhne silou vržené cihly. Spoiler. Ale nic ze zobrazovaného to nezvládlo. Moondog se proflákává životem, nonstop kalí a ať už se mu stane cokoliv, vystřízlivět nikdy nemusí. I s životosprávou alkoholika ve druhém stádiu jde stále od úspěchu k úspěchu. Něco jako Zeman. Tahle poznámka je vržená cihla pro ty kterým tenhle způsob života z nějakého důvodu imponuje. Přemýšlím nad poučení z filmu. Když máte talent a schopnosti, tak se prosadíte i se stabilníma dvěma promilema v žíle? Nebo je jeho nejsilnější myšlenkou závěrečné přiznání Moondogova agenta? Možná ani o žádné komplikované sdělení nejde a The Beach Bum je kinematografické vyznání svobodě a odmítnutí tradiční morálky. Pro slušný zážitek by to stačilo a jako bonus je film skvěle nasnímaný, ozvučený a McConaugheym pekelně dobře zahraný. Čím víc alkoholu u něho zkonzumujete, tím je lepší (Oko naslepo, tři piva).

Klasický von Trier. I v tomto filmu se efektní obrazy a sondy do lidské duše střídají s pasážemi, ze kterých jsem měl pocit prázdné manýry. Téma a zvolená forma přímo vybízela k obvinění ze samoúčelné snahy šokovat a omámit diváky zakamuflovanou plytkostí. Režisér tomu šel ochotně naproti laciným filosofováním a proto dojem zachraňoval vynikající Matt Dillon, skvělí herci v rolích obětí, špičková kamera a smysl pro absurdní humor, který kupodivu nenarušuje tísnivou atmosféru. Netuším, jestli jsem viděl cenzurovanou nebo plnou verzi. Násilí mi přišlo nechutně realistické, ale síla výpovědi na něm nestojí. Okamžiky než k němu dojde jsou mnohem hutnější a víc šokující, než následující krvavá akce. Když už jsme u toho, nebetyčně otravnou Umu Thurman bych ubil taky. Rád bych ve filmu našel vyšší smysl, nebo ho chápal jako režisérovu zpověď, bohužel nic z toho jsem v něm neviděl. Ovšem netvrdím, že tam oboje není.

Líbí se mi režisérova vize budoucnosti. Klidné, upravené město s poloprázdnými ulicemi, čisté linie, tiší lidé a móda z padesátých let. Přesto bych v takhle vykresleném světě žít nechtěl. Ztráta soukromí zlepšuje život společnosti, ale zhoršuje život jednotlivce. A jak dokazuje scénář, pokud je někdo dostatečně odhodlaný a schopný, ani plná transparentnost mu nezabrání beztrestně vraždit. Což je myšlenka která by vyplnila epizodu seriálu, jenže na film je to trochu málo. Nadto je děj dopředu odhadnutelný. Ke cti mu slouží, že indicie sám nabízí, takže nejde o hloupost, ale o záměr. Přesto to u detektivky zamrzí. Ústřední duo Owen & Seyfried je tradičně skvělé a atmosféra nepříjemně tísnivá. Jsem rád, že nepovedený The Host byl jen úlet.

Aki Kaurismäki už tenhle film jednou natočil. Jmenoval se Muž bez minulosti, byl ve všem lepší a i tak patří k těm slabším v jeho tvorbě. Druhá strana naděje sleduje stejný vzorec, jen lehce obohacený o příběh majitele restaurace a poté "obohacený" o cizokrajný původ hlavního hrdiny. Příběhová linie syrského migranta splňuje veškeré stereotypy - ne ty xenofobní stereotypy, pochopitelně, ale ty sluníčkářské, včetně nezbytného bombardování nemocnice v Aleppu. Film mě moc nezaujal, především proto, že autorův typický suchý humor až na výjimky chybí, a kvůli použitým šablonám ztrácejí postavy lidskost a uvěřitelnost. Zklamáním byl až nepřirozeně průměrný Janne Hyytiäinen, naopak Sakari Kuosmanen předvedl velice slušný výkon. Ocením ještě tradiční stylizaci. Z Kaurismäkiho filmů se zdá, jakoby se Finsko za posledních čtyřicet let vůbec nezměnilo. Jen ti herci mu pomalu stárnou.

Určitě si všichni dobře pamatujeme úvodní scénu ze Star Trek V - The Final Frontier, ve které kapitán Kirk leze free solo na El Captain. I když se film odehrává v roce 2286 (a v tom minulém letěla posádka do minulosti pro dávno vyhynulé velryby, aby zachránila Zemi před tajuplnou sondou), tak mě tenhle smělý výstup uhranul. Považoval jsem to za úplné šílenství, které je daleko mimo lidské schopnosti, a hodí se leda tak do sci-fi. Alex Honnold ho proměnil ve skutečnost. A i když jsem tomu původně moc nevěřil, Jimmy Chin mu ho nezkazil unylou režií. Film je vizuální a hudební bomba s téměř thrillerovou atmosférou. Věděl jsem jak to celé dopadne a nebylo mi to nic platné. I tak jsem ke konci napětím téměř nedýchal.

Vyčislitěl je hlubší a přemýšlivější film než prakticky jakýkoliv z universa Marvelu, jenže co je to platné, když ztrácí ve všem ostatním. Měl jsem pocit, že má režisér rozštěpenou osobnost. Kvalita skáče od extrému do extrému. Překrásné a silné scény, střídají samoúčelné a lacině vypadající paskvily. Přitom prostředí je parádní a nebýt do očí bijících počítačových efektů, vypadal by film vcelku stylově. Zamýšleně temná a tísnivá atmosféra plná beznaděje, svedla krátký a marný boj s nehodícím se soundtrackem, zpomalovacími scénami, trotlem na režisérské židli a naprosto zbytečnou romantickou linkou, a v půlce ho prohrála na K.O. Anna Čipovskaja je sice nádherná, ovšem její románek děj nikam neposouvá. Ruská, potažmo sovětská sci-fi si libuje spíše v komorních filmech a tohle by mohl být další z kvalitních snímků. Jenže bohužel. Na alespoň slabý průměr ho vytáhli znovu výborný Jevgenij Mironov a typicky ruská pointa.

Má to v sobě něco ze starých monster movie, něco z jejich působivosti a kouzla. Bohužel i něco z jejich prostoduchosti. A také platí, že zatímco filmy do nichž dělal triky Ray Harryhausen se mohly chlubit dojmem reálnosti, tahle novověká pohádka je skrz naskrz umělá. Což není její největší problém, tím je nedostatek obyčejných postav a tendence brát se zbytečně vážně. Děj se hemží superhrdiny, megapadouchy a zarytými nepřáteli. Všechno co prožívají je osudové a stěžejní pro existenci světa jak ho známe. Nakonec jsem rezignoval a na film se dodíval stejně nezaujatě, jako jsem sledoval ostatní komiksárny bez humoru, nebo přesahu. A ne, sto patnáctá variace na téma "někdo chce zničit svět a my ho musíme zastavit", není přesah.

Všechny výtky které jste si k filmu mohli přečíst, jsou pravdivé. Postavy se opravdu chovají jako idioti a spousta z nich je i idiotsky zahraná. Scénář není nijak objevný a zvraty jsou banální i na hororový žánr. Snad jen Carpenter by z toho natočil alespoň průměrný film. A opravdu se mu to díky perfektní hudbě a jakési nedefinovatelně magické atmosféře povedlo. Přes nijak závratnou délku plyne příběh pomalu a přestože jsou postavy skrz na skrz nesympatické, je dost času si je alespoň trochu oblíbit. Režisér použil spoustu triků aby posílil pocit napětí, včetně geniálních snových sekvencí. Jestli Vládce temnot někdy uvidíte, pravděpodobně na ně jen tak nezapomenete. Což bohužel neplatí o jiných zamýšleně silných scénách. Zmíním ještě výborný závěr. Posledních cca 20 minut je depresivní podívaná s mrazivou tečkou.