noriaki

Ještě že jsem si u úvodních titulků říkal, jak krásně Coeni vystihli vizuál klasických westernů. No nic. Napsat že je Maršál deziluzivní film, je mírný eufemismus. Hlavní hrdina je věčně ožralý povaleč, který má sice kuráž a pečlivě skrývané měkké srdce, ale to je z kladných stránek osobnosti všechno. Většina ostatních postav je na tom ještě hůř. I tak je příběh z nějakého důvodu místy téměř laskavý. Tuším že hlavní podíl na tom má mladičká Kim Darby. V něčem se její role podobá typickým ženštinám z filmů Divokého západu, ale občas jsem si říkal, jestli ta opravdová kuráž v názvu nemluví o ní. Když už musel někdo z tohohle filmu dostat nezaslouženou Cenu akademie, tak to měla být ona. Vychvalovaná závěrečná přestřelka mě moc nenadchla, ale jako fanoušek Terminátora 2 jsem ocenil použití brokovnice nabíjené otáčením.

Ani nejlepší Nolan, ani můj nejoblíbenější, ale pravděpodobně nejdotaženější a nejpreciznější. Na tom filmu jsou šílené dvě věci - to že se všechny ty bytostně anglické scény točily v Los Angeles, a to že scénář ani na minutu nelže. Film hraje fér hru. Všechny zvraty jsou poctivě ohlášené a všechna tajemství jsou přesně taková, jaká se jeví. Trik je v tom, že jsme všichni uhranutě sledovali to blyštivé a nevšímali si toho podstatného. To pravé kouzlo ale leží jinde. Dokonalý trik je strhující, i když jeho tajemství znáte. Napoprvé i napopáté.

Je to o pět let mladší než Top Gun. Let vetřelce působí jako o dekádu starší film, a z nějakého záhadného důvodu je ještě víc jednorozměrný, než ona prvoplánová agitka sponzorovaná US Air Force. Aby toho nebylo málo, tak vypadá naivně nejen vedle deziluzivních filmů jako je Četa, nebo Narozen 4. července, ale v realističnosti si ho natře na chleba i Rambo II. Těch několik málo pokusů dodat mu hloubku režisér nevyužil, a vztahovou dynamiku mezi postavami vesměs promrhal. Kooperace režiséra Barbara Conana a skladatele hudby pro Barbara Conana tentokrát dopadla přinejlepším rozpačitě.

Viděl jsem jenom dva díly. Není to až tak špatné abych to musel vypnout, ale kvůli těm dvoum agentům sypajícím občas trapné, občas urputně silácké hlášky, a především kvůli tomu zahořklému spratkovi kterém Arnie říká "dcera", se na další díly dívat nehodlám. Bohužel je celá zápletka je obtočená kolem dynamiky vzahu otce a dítěte. Oba skočili u CIA - aniž by to o sobě věděli. Logicky tedy musí spojit síly. On se těší na důchod až si dá svůj život konečně do pořádku, ona nevyužije žádnou příležitost omlátit mu o hlavu, že celé své rodině čtyřicet let lhal - aniž by řešila, že sama bezostyšně lže svému příteli. Je mi jasné, že ho za těch osm dílů pochopí a odpustí mu, ale než tu tranzici absolvovat, tak si radši zachovám vzpomínku na to, jak mi byla z duše odporná.

Audrey Hepburn je prý nejkrásnější v Jak ukrást Venuší, nejsvůdnější ve Snídani u Tiffaniho a nejroztomilejší v Prázdninách v Římě. Tady je ovšem průsečík těchto jejích kvalit na vrcholu. K sobě dostala Caryho Granta, který byl tou dobou na vrcholu už přes dvacet let, a zápletku, která je chytřejší než všechny předchozí tři filmy dohromady. Tohle špionážní drama zkřížené s romantickou komedií je stejně napínavé, jako vtipné. Trochu mi to připomnělo Hitchcockovu černohumornou komedii Potíže s Harrym, ale tady je vše dotaženější a vyváženější.

Strange Days by se klidně mohl odehrávat ve stejném světě jako RoboCop, jen o pár let dříve a o pár tisíc kilometrů na západ. Společnost se pohybuje na hranici kolapsu. Ulice zamořilo násilí, zločin, drogy a nově i technologie umožňující přehrávat nahrané kousky životů jiných lidí. Drobný překupník Lenny si na tom postavil lukrativní kšeft, jenže v téhle práci se do problémů dostanete velice rychle. Film je zvláštně rozkročený mezi několika kategoriemi. Námětem je typické béčko, ale Juliette Lewis má nominaci na Cenu Akademie, Angela Bassett má dvě - z toho jednu zaslouženou, Ralph Fiennes má zasloužené obě a Kathryn Bigelow dokonce jednu za režii získala. Pokud někdo o ambicích filmu pochybuje, tak dodám, že scénář napsal James Cameron. Výsledek je mix mezi brakem a něčím, co by tehdy na Nově označili jako velkofilm. V kinech to byl neskutečný propadák, takže pochopitelně zmizel z kolektivní paměti, ale není tak těžké si představit, že by se na něho za jiných okolností vzpomínalo podobně jako na Den nezávislosti nebo na Hvězdnou bránu. Rozpočet na první ligu neměl, ale kvalitu ano.

Je to béčko jak vyšité, ale díky Verhoevenově precizní režii a Minerově vymazlenému scénáři je to béčko které přerostlo své předpoklady. Režisér přidal pořádnou porci násilí a zvrácenosti, scenárista přidal kritiku korporací, konzervativismu a kapitalismu. Paradoxně je dnešní Detroit poznamenaný úpadkem a zločiností z úplně jiných důvodů než film předpokládal, ale to mu na působivosti neubralo. To co mu na působivosti ubralo, jsou slabší technické efekty. O tři roky starší a o polovinu levnější Terminátor vypadá líp.

Vynechám tradiční poukazování na fakt, že v americkém fotbale se nehraje ani míčem, ani nohama takže je pojmenovaný úplně špatně. I tak si ale neodpustím říct, že je to pro mě stejně nepochopitelný a exotický sport jako pólo nebo voltiž - doporučuju si vyhledat. Oliver Stone z něho sestříhal pasáže, které atmosféře prospívají, takže pro zasvěceného fanouška musí být opravdu strhující. Já jsem spíš ocenil tradičně skvělého Al Pacina s charismatem až na půdu a překvapivě výbornou Cameron Diaz s pronikavou vůlí. Každá konfrontace byla pastva pro oči. Zbytek filmu za tímhle duelem / duetem dost ztrácí, takže zápletka obtočená kolem hráčů na vzestupu a na ústupu není ani zdaleka vtahující. Vrcholem snímku je proto Al Pacinův motivační proslov. Nepamatuju si z něho ani slovo, ale kdyby mluvil ještě chvilku, tak už hledám, do jakého týmu se mám zapsat.

Spíš než o válku policajtů jde o kompetenční spor dvou různých oddělení, ale nepředstavujte si ho jako házení paragrafů a citování směrnic. Tohle jsou ostří hoši, kteří si s podrazem nebo sviňárnou hlavu nelámou. Problémy řeší tvrdě a nekompromisně. No a když to někdo odskáče, tak je to jeho chyba. Od Claude Richa jsem to jenom nečekal, ale jindy tak sladká Maléne Jobert už mě trochu vyděsila. Atmosféře to ovšem bez debat prospělo, takže i když film netočilo žádné režisérské eso, nehrál v něm žádný z ikonických drsňáků, a soundtrack nesložil ani Ennio Morricone ani Francois de Roubaix, vznikla kriminálka, která sebevědomě dotahuje ty nejlepší.

Čiší z toho chlapáctví a nostalgie po starých dobrých časech. Vzhledem k námětu a Stallonemu v hlavní roli se taky není co divit. Sly si roli dává naprosto s přehledem, a i když opravdu kvalitní je jen první a poslední epizoda, sám se v každé scéně postaral, že ani prostředních sedm nejsou žádná výplň. Naopak by dílů mohlo být i víc, protože některé linie se odehrály v poklusu, nebo by si zasloužily výraznější dozvuky. Zbytek obsazení je široce rozprostřený mezi sympaťáky, tolerovatelné postavičky a podivíny. S tím souvisí asi jediný výraznější zápor. I když se Manfredi psychologicky ustrnul v devadesátých letech, scénář  do děje trousí pokrokové názory ve stylu dnešní woke kultury. Nejen že se to moc nehodí do drsné kriminálky - i když patřičně odlehčené vkusně dávkovanou nadsázkou, ale vyloženě to sabotuje onu příjemně starosvětskou atmosféru.