JFL

Ringo Lam pojímá pro něho netradiční žánr fantasy s bojovým uměním jako prostor pro vypjaté drama o boji hrstky šaolinských mnichů uvězněných v podzemním labyrintu plném pastí. Příběh převzatý z klasické předlohy (poprvé byl zfilmován jako mnohadílná série mezi roky 1928 a 1931) zde díky Lamově rukopisu nabývá ponurou a dramaticky vypjatou podobu. Typicky pro režiséra je akce pojatá nikoli jako spektakulární atrakce a naopak slouží jako expresivní prostředek. Podobnou roli má i prostředí, takže víc než konkrétní část výpravy či extravagantní choreografie divákům utkví prach, temnota, bolest, krev, hrůza a utrpení. Film lze také vnímat jako metaforu pro nadcházející předání Hongkongu Číně. Nejen díky příběhu o bojovníkovi, který se dobrovolně vzdá agresorům, aby ušetřil své přátele, ale tím se jen dostanou do labyrintu, kde přicházejí nejen o svobodu, ale musejí se zříct své identity a minulosti (nesmějí říkat, že jsou ze Shaolinu, jsou jen otroci - kdo se vzepře, zemře). Výmluvné jsou i sekvence zrady jednoho spolubojovníka, nelítostnosti dobyvatelů a také scéna s dívkou, která coby prostitutka nemá problém s tím, se podvolit vládci labyrintu, ale záhy poznává, že se tím nezachrání, a vládce naopak chce cítit její děs a podmanit si ji, když se bude bát o svůj život.

"Miao Miao" je jeden z řady loňských tchajwanských debutů, které byly spoluprodukovány hongkongskými produkčními společnostmi.. V tomto případě to byly Block 2 Pictures a Jet Tone Production Wonga Kar Waie, přičemž vedle Wonga se na filmu produkčně podílel také jiný slavný hongkongský režisér Stanley Kwan. Na jednu stranu lze ve filmu spatřovat jisté vlivy obou filmařů (z Wonga roztříštěnost chronologie a impresivní stylizaci záběrů, z Kwana zaměření na ženské postavy), ale film současně obstojí bez těchto berliček. Jedná se totiž o filmový ekvivalent komiksů pro mladé dívky, kde všechny zmíněné prvky mají svou tradici. Stejně jako mnohé komiksy pro dívky by asi málokdo "Miao Miao" označil za velkolepé dílo mimo svou kategorii, ale ve svém kontextu představuje vynikající teenage/homosexuální romanci. Stejně jako komiksy pro dívky se i filmy opájí silou okamžiku (perfektně to je provedené na konci ve scéně loučení, která je rozdělená do několika záběrů, které vždy končí mrtvolkou) a vyzdvihuje primární a absolutní emoce.

Melancholicky bloumavé vyprávění o přízračném světě válečných pilotů staví na síle primárních okamžiků a pozadí postav i vlastního konfliktu odsouvá na okraj pozornosti. Ale právě při jejich uvědomění přichází i pochopení nálad všech postav, které sní o smrti, ale musejí žít s trpkým vědomím, že je pro ně nedosažitelná. Megalomansky precizní sekvence vzdušných soubojů i láskyplně detailní prostředí základy a jejího okolí dokládají Ošiiho fascinaci artefaktů tmavomodrého světa.

Velká škoda, že začátkem nového tisíciletí diváci byli více vábeni pozlátkem počítačových animáků a tak skomírající studio Disney nezachránila ani snaha vdechnout jeho filmům novou energii do žil. Přitom právě v letech 2001 a 2002 studio vytvořilo své za dlouhou dobu nejlepší tituly - "Atlantida: Tajemná říše", "Lilo a Stitch" a právě "Planeta pokladů". Všechny jmenované se vyznačovaly dospělejším přístupem a důrazem na silné vyprávění, propracované postavy a originální prostředí namísto tradičního rozvolněného sledu hezkých obrázků, tradičních příběhů a barvitých muzikálových čísel. "Planeta pokladů" uhrane funkčním přesazením klasického příběhu Roberta Louise Stevensona do světa budoucnosti, v němž se snoubí retro prvky pirátských dobrodružství se sci-fi. Prostředí plné důmyslných detailů a fascinujících atrakcí hravě strčí do kapsy pixarovky i jakoukoli konkurenci a při tom není vyprávění ochuzeno o žádný ze zásadních motivů předlohy - včetně nejednoznačnosti postavy Silvera. 9/10

V porovnání s jinými nákupákovými filmy jako "Flákači" a "Policajt ze sámošky " sice tato „komedie“ není vtipná, jenže to ani nemá být. Masová konzumní kultura zde není adorována jako u Kevina Smithe ani líbezně hýčkaná lidovým humorem Kevina Jamese, naopak je přetažena do podoby campu. "Zevlovat a prudit" má mnohem blíže k "Růžovým plameňákům" než k dříve jmenovaným snímkům, nicméně místo Watersova kabaretního excesu přichází s teplákově mainstreamovým stylem podloženým subtilní hrou s žánrovými pravidly. Zdejší postavy jsou to, co se v USA označuje pojmem trailertrash – vypatlaná xenofobní hovada, která nejsou světácky mimo, nýbrž jen sockovsky v hajzlu, milují zbraně, konzervativní hodnoty i umělé pozlátko typické pro kulturu nákupáků, fastfoodu a mainstreamového porna a jsou přesvědčena o své dokonalosti, přičemž pohrdají všemi chytřejšími či schopnějšími. "Zevlovat a prudit" je "Temným rytířem" hamburgerové průměrnosti (viz monology hlavní postavy o hrdinství) a "Klubem rváčů" předměstských buranů (viz fenomenální závěrečná sekvence). Dle principu campu nesklouzává film do parodie a celou dobu udržuje v zásadě vážnou tvář – když ne obsahem scén, tak jejich klasickým stylovým ztvárněním. Právě v tom, že vše vypadá jako typický hollywoodský film o výstředním hrdinovi, který na konci získá dívku i uznání svého okolí, spočívá grandióznost celého projektu. "Zevlovat a prudit" vlastně využívá stejný princip jako ranné snímky Kevina Smithe, tedy že vyprávění předkládá divákovi pohled na realitu zrakem svých hrdinů. Jen namísto sebereflexivní inteligentní a liberální elity modrých límečků zběhlé v dekódování kultury jsou zdejšími postavami sebestřední nenávistní a pravicově radikální humpoláci, kteří s pivkem opřeným o sádelnatý pupek sní o tom, že kráčejí ve šlépějích Drsného Harryho či Taxikáře. 9/10

Sportovní film pro mládež vychází z velké popularity basketbalu a americké NBA v Číně, která je dána fenomenálním úspěchem Yaa Minga, čínského basketbalisty, jenž se dopracoval až do NBA. Snímek vyrobila produkční společnosti pořadu Made in NBA a sponzorovaly ho velké lifestylové firmy jako Adidas a McDonalds. Příběh následuje klasickou strukturu snímků o mladých outsiderech, kteří se realizují v určité aktivitě (sport, hudba). Jako žánrový film je "Slam" sice plochý a směšně vykonstruovaný, ale v zásadě splňuje své poslání. Tedy dá mladým divákům akci, romanci, patos a hvězdy (ve filmu hrají čínské mladé televizní hvězdy, čínští basketbalisté a tchajwanský hiphoper). Film je také pozoruhodný tím, že ukazuje diametrálně odlišný svět od čínských filmů, které se obvykle dostávají na Západ. Zdejší hrdinové jsou moderní a trendy, přičemž jejich životy utváří basket, beatbox, mobily, hip hop, PC herny, diskotéky a značkové oblečení.

Princezna a žabák je disneyovka klasického ražení – barvičky, hudební čísla a tradiční významy. Při pohledu na filmografii režisérského dua představuje jejich novinka průnik klasik jako Malá mořská víla a Aladdin s invenční Planetou pokladů, z níž přejímá atrakci přesazení starého příběhu do nevídaného prostředí. Bohužel narozdíl od Planety pokladů postrádá ambice oslovit i náročnější diváky a namísto mnohoznačnosti či pokrokovosti přichází s konzervativním poselstvím, které halí do zdánlivě progresivního vyprávění – co naplat, že hrdinkou je kariéristicky smýšlející děvče, když se ji její sen o vlastním podniku splní pouze pokud restauraci povede ne sama, ale spolu s manželem. Více v recenzi na Aktuálně.cz.

Jednou z největších mladých hvězd tchajwanské kinematografie posledních let je Sandrine Pinna alias Chang Yung-yung, pohledná a talentovaná herečka francouzsko-tchajwanského původu. Stvrzením její popularity a především toho, jak jí jsou filmaři a diváci fascinovaní je právě film Yang Yang, který není nic jiného než takřka dvouhodinová fetišizace mladé hvězdy. Paralelně adoraci Sandrine filmem je i titulní hrdinka Yang-yang centrem veškeré pozornosti a v té hrstce záběrů, kde nevystupuje, je alespoň předmětem motivujícím jednání druhých. Ostatně příběh kombinující různá prostředí pouze zavdává k tomu, aby hvězda mohla na sobě mít různorodé oblečení (od sportovního úboru přes luxusní šaty až po roucho Evino) a ukázala se v co nejpestřejším spektru hereckých poloh (veselá, zasmušilá, trpící, vášnivá, rozpolcená, zrazená, zamilovaná atd.)

Filmová paralela k politickým procesům 50. let pojatá stylem propagandistických filmů. Od budovatelských snímků se "Škola otců" liší pouze myšlenkami, které hlásá, ale jakým způsobem je předává, se naprosto shoduje s dikcí manipulačních filmů - od agitační tezovitosti přes formální unylost po toporné herectví (děti v mnoha scénách vypadají jak převzaté z "Kukuřičných dětí" a vedoucí pionýrů svou vypjatost projevuje v gestech na hraně parodie). Nazáměrnou zábavnost stupňují úvodní pedofilně vyznívající sekvence ze třídy.

I sebeschopnější představitel nezmůže nic proti fušeřině ostatních členů štábu, což se ukázalo v případě filmů "Kinta" a "Coweb". Otřesná choreografie plánovaná maximálně na dvě výměny úderů dopředu, souboje bez jakékoli gradace, kde je zábavnější sledovat tristní herecké snahy komparsu v pozadí než monotónní duel, kamera neobratně skrývající bezpečnostní pomůcky (takže je moc blízko aktérů), chaotická skladba a antidramatická hudba. Pitomý scénář lze pominout, ale vyprávění otrocky vršící žánrová schémata je neodpustitelné (vrcholem budiž scéna hrdinčiny pochybnosti, která nesmyslně přichází hned poté co hrdě vyzvala na souboj hlavního bijce). Co se týče spojitosti s hongkongskými „girls with guns“ filmy ze 80. a 90. let, stačí porovnat například zdejší sekvenci na bambusovém lešení s tou z „The Blonde Fury“, aby lacinost a ubohost "Coweb“ vyšla plně najevo. Navíc zde vůbec není tematizováno pohlaví hrdinky, což by sice šlo vnímat jako genderově progresivní ohled, ale spíš je to součást nekoncepčnosti filmu. Ve starších snímcích genderové motivy dodávaly vyprávěním napětí, které zde naprosto chybí, a to v jakékoli formě. Thajská "Chocolate" sice také nebere v potaz pohlaví hrdinky, ale vše vynahrazuje nápaditě pojatými souboji, kde se každý střet liší v závislosti na prostředí a protivnících. Zde je ale jedno, jestli se boj odehrává v bazénu či ringu a zda je protivník jeden nebo jich je dvacet – vždy je to stejně úmorné a ani jednou nepřijde nic, co by jakkoli utkvělo v paměti. "Coweb" selhává na nejelementárnější úrovni bojových filmů – nedokáže totiž z fyzické akce udělat atraktivní podívanou. Paradoxně tak film s přebornicí v bojových uměních je mnohem méně spektakulární než staré hongkongské filmy s ženami, kde do sebe bušily jen modelky a tanečnice, které ale šly do akce naplno. Ne náhodou jsou na konci "Cowebu" obyčejné závěrečné titulky na černém pozadí, a ne série nepovedených záběrů, které by dokládaly fyzické nasazení představitelů.